Tři měsíce s diagnozou zhoubný karcinom prsu

Dnes jsem přemýšlela jak dlouho už spadám od kategorie pacientů s rakovinou...A teda, musela jsem dost přemýšlet. Je to pro mě dobré znamení, prostě tomu nepřikládám nějakou životní váhu...Sice se mi trochu život změnil, ale nemohu zatím tvrdit, že by to byla změna nějak významná.

V rádiu jsem slyšela mluvit nějakou ženu, o tom jak onemocněla rakovinou prsu a půl roku na chemoterapicích byl pro ni ztracených 6 měsíců. Že nežila, přežívala, nemohla nic moc dělat. A já jsem ráda, že to tak nemám. Žiju celkem normálně, jen musím tedy plánovat, kdy budu schopna nějaké akce a kdy si dám raději leháro. Mluvila ale také o tom, jak se vyléčila a rok na to ji byla objevena metastáza v játrech. Budu se prostě asi muset naučit žít s tím, že nade mnou stale visí Damoklův meč, ale nad kým ne, že? Naopak, já mám tu výhodu, že o tom vím a mohu s tím nějak pracovat:-). Už vím, jaké je to mít těžkou nemoc (i když upřímně, myslím, že jsou horší nemoci a věci, které mě mohly potkat) a vím, že zde nebudu věčně. To tedy asi víme všichni, ale někdo si to uvědomuje méně a někdo o dost intezivněji.

Ale tady mám dost podstatný důvod, který mi nedovoluje na tyto věci myslet dnem i nocí.

O víkendu jsem zvládla pomoci s vozením kamenů na pozemek, na kterém se chystáme výhledově postavit náš nový domov (myslím si, že si o tom tady taky počtete, protože až se vyléčím, nebo možná i dříve, tak to bude můj další životní projekt:-)). A ne, nejezdila jsem jen v autě, kterým jsme ty kameny přemisťovali. Tři hodiny jsem dávala kameny na káru a pak je z káry vyhazovala. A bylo to fajn, únava dostavila, ale asi stejná jako u ostatních. Na odpoledne jsem byli pozváni na oslavu narozenin, tak jsem dala rychlý odpočinek a pak hurá slavit. No spíš sedět a jíst:-). 

V noci nás čekala hodina navíc, na to se vždy dost těším. Než jsem měla děti, tak jsem vždy na tento den chtěla mít na programu nějakou akci. Vždyť je super jít domů až ve tři a usínat ve dvě. Hodina spánku navíc je k nezaplacení. Jenže! Já tuto noc probděla, ve 2:56 jsem se podívala na hodiny a šla se zoufalosti jíst (podotýkám, že tento zlozvyk mi byl doposud cizí). Když jsem do sebe natlačila všechny koláčky, které mamka napekla, a řádně to zapila, přesunula jsem se do postele, koukla na mobil...a ono bylo 2:15!!!...No co vám budu povídat, noc byla dlouhá...

A o tomto jsem mohla jen snít...kdybych usnula...

Ale co vám tím vším chci sdělit...Chci abyste věděli, že rakovina prsu není něco co by mě výrazně omezilo, musela jsem vydatně odpočívat a vzdát se všech aktivit. Nadále se mohu účastnit všech akcí a oslav (a že jich je hodně, 4 máme za sebou a do konce roku minimálně 2 před sebou a to nepočítám Vánoce, vánoční srazy a další setkání). Mohu běhat s dětmi po hřišti, s Juli chodit na tancování (a tancovat s ní, i když se tedy přiznám, že jsem myslela, že budu jen sedět a koukat), konečně jsem si udělala čas i na lekci jógy. A od výletu do Barcelony můžu i jíst téměř vše. A kdybych se nemusela celý den starat o děti, tak si myslím, že zvládnu i tu svou mikro pracovní činnost, kterou jsem do července dělala. 

A z jakého důvodu vám to všechno sděluji? Ne, není to proto, že se chci chvástat, jak to krásně zvládám (ony jsou i slabší okamžiky, nebudeme si nic nalhávat). Když mi totiž sdělili výsledky, tak první představa, která mi proběhla hlavou, byla ta, že teď dlouhou dobu nebudu moct nic. Že budu ležet, zvracet, plazit se po zemi, nezdravě hubnout...atd. Tak teda, nehubnu! Naopak budu si muset pořídit váhu, celou dobu hlásím (kvůli namíchání chemoterapie) váhu 55kg a teď jsem zjistila, že mám o 3kg víc! Po zemi se plazím jen na tancování, když předvádíme jak dělají hadi v písničce od Svěráka. Ještě jsem nezvracela, ťuk, ťuk. Ležím jen po chemoterapii, den dva...a to si dost užívám:-).

Jo, poslední dávka antracyklinů se mnou dost zamávala a vyřadila mě z provozu na celý týden! Ale pak se to nějak srovnalo a fungovala jsem opět víceméně normálně. 

Teď mám za sebou první dávku Taxanů a zatím vše dobré. Ráno mi to dokapalo dost brzy, tak jsem zaskočila do nemocničního bufetu na chlebíček a pak mi to nedalo, projevila se má zavislost a já jela do svého oblíbeného secondhandu, jestli tam nemají náhodou nějaké pěkné kousky. Měli:-D.

Uvidíme jak se stav bude vyvíjet další dny, v sobotu ale máme další oslavu, na které chci opravdu být, možná časem napíšu proč:-). Tak snad se nedostaví chřipkové příznaky, které jsou uváděny jako nežádoucí účinek.

Užívejte si krásného podzimu a já slibuju, že než napadne sníh, tak dám dohromady další článek z cest. Asi se podíváme do Mexika a Guatemaly. 

A pro ty co ještě neobjevili fb stránku, tak je zde...přispívám tam častěji, poněvadž je to o dost rychlejší a jde to i z mobilu :-)

Žijeme ve světe lajků, tak prosím taky o jeden pro svojí fb stránku:-)

https://www.facebook.com/prsavhaji/