sobota 27. ledna 2018

Na co myslím, když píšu o běhání

Běh, běh, běh…nenáviděla jsem ho. 
Teda, když to vezmu pěkně popořádku. Jako dítě jsem chtěla být vrcholový sportovec. A bylo mi asi jedno v čem. Jenže rodiče měli plno práce s vozením bráchy po trénincích a fotbalových zápasech, takže představa, že to budou muset absolvovat i se mnou se jim asi moc nelíbila. No, chápu je. I když dodnes si tuto, asi křivdu, nesu v sobě. Že brácha mohl a já ne. Vlastně, mohla jsem. Všichni můžeme dělat, co se nám zachce. Jen musíme překonat strach a vystoupit z komfortní zóny. V 7 letech jsem tyto pojmy neznala, ale byla jsem neprůbojná a jednoduše jsem si nevěřila. Například od mala byl mým snem tanec. Chodila jsem na balet. No byla to spíš taková parodie na balet, když na to zpětně vzpomínám. A ve 4. třídě si vzpomínám, že jsem zaregistrovala kroužek moderního tance. A co myslíte, že jsem udělala já? Ne, nešla jsem tam a nepřihlásila jsem se. Proč? Protože jsem si ve 4. třídě, kdy mi bylo 10 let, řekla, že jsem na tancování stará. Chápete to? Já ne. No a takhle se to se mnou táhlo. Dál jsem chodila na pseudobalet a na kreslení a tajně toužila, že ve mě rodiče dají na nějaký pořádný sport nebo že, někdo ve mně objeví nějaký skrytý talent a ze mě se stane úspěšný sportovec. No, co vám budu povídat. Na všech testech v rámci tělocviku jsem byla vždy druhá nebo třetí, takže jsem nikdy neměla nárok na to jet na školní olympiádu, kde by byl nějaký tréner úspěšného atletického družstva, ktrého by oslnily mé výsledky a ze mně se stal budoucí Zátopek v sukních. 
Takže vrcholová sportovní kariéra se nekonala. Chvilinku to vypadalo nadějně, v momentě kdy jsem se začala věnovat softballu a byla jsem draftována do druholigového týmu. No ale druhá liga v tomto minisportu sice znamená druhou nejvyšší soutěž, ale zároveň i druhou nejnižší. A poté co jsem v této soutěži prohrály všechny zápasy, mi bylo jasné, že žádná závratná kariéra se ve sportu u mě konat nebude. 
A pak to přišlo. Taťka a posléze celá rodina začala běhat. Dost jsem si ťukala na čelo. Protože pro mě byl běh čiré utrpení. V té době jsem se Zdendou chodila na bootcamp a každý trénink, kdy jsem neposilovali, ale měli jsme dlouhý výběh byl pro mě nuda a vopruz. Pak se taťka přihlásil na první půlmaraton, za rok se přihlásila celá rodina. Stále jsem nechápala. Šla jsem jim fandit, to jo. I atmosféra mě docela pohltila, ale rozhodně mě nepřesvědčila, abych tuhloe šílenost taky někdy běžela. 
A další rok se to stalo. Celá rodina se opět přihlásila na pražský půlmaraton, při dotazu zda nechci běžet taky, jsem se jim ze srdce vysmála a šla se natáhnout na gauč. Dál jsem si teda dvakrát týdně chodila na bootcamp a nadávala při každém delším běhu. No a krátce před startem samotného závodu mamce vypovědělo službu koleno. A brácha dostal anginu. Urputně jsem se snažila udat jejich startovní čísla. A jako na potvoru je nikdo nechtěl. Teda bráchy jsem nakonec udala. To byl taky vtipný příběh. Koupil ho týpek z Budějc, který ještě v 11.30 byl v Táboře. Start byl ve 12. No přijel asi půl hodiny po startu, přeskočil zábrany a běžel. No a já nakonec taky. Přece nenechám mamky číslo propadnout, ne? A tím začala má běžecká éra (více zde: http://prsavhaji.blogspot.cz/2016/09/my-vam-ty-medaile-privezeme.html)
Pak jsem se podívala na pořad Parta maraton a rozhodla jsem se. Poběžím maraton. Jenže v den, kdy jsem začala trénovat, jsem šla i na biopsii a dál to znáte.
Loni v létě, vlastně téměř přesně rok po diagnóze, jsem se k běhu vrátila díky projektu Bellisek Zpět do kondice. Měly jsme podporu trenéra, konzultaci u fyzioterapeuta a hlavně jsem se podporovaly navzájem. A díky tomu to šlo téměř samo. 
A na začátku ledna, kdy jsem přijížděla do lázní jsem si dala takovou svojí interní výzvu. Začnu pořádně trénovat na půlmaraton a naběhám zde 100km. Naběháno mám. Teď jen někde sehnat startovné, taťka si ho letos nekoupil a i kdyby si koupil, tak mi ho asi nedá a poběží sám:-). A pak mám ještě jeden běžecký sen a tím je Vltava run. Začíná se rýsovat, tak uvidíme. Snad mi má běžecká morálka vydrží. A vlastně těch snů mám více. Ale o tom třeba zase někdy příště. 
A proč vlastně běhám? Ne, už to není kvůli tomu, abych se mohla chlubit, kolik jsem toho naběhala a tak (i když to stále dělám, co?). Běh je jeden z mála sportů, který můžete dělat kdykoliv, kdekoliv, zabere vám minimum času a krom bot k němu nic nepotřebujete. A věřím, že do těla, které je fit, se rakovina nevrátí. 
Ten poslední bod je mou největší motivací. A pro vás bych byla motivací já. Že i po relativně těžké nemoci to jde!






úterý 23. ledna 2018

Tři týdny lázeňskou povalečkou

Parkujeme auto před nádražím, Zdenda hází na záda mou třicetikilovou krosnu, ve které nic není, jak zjišťuji o pár hodin později při vybalování a já ještě v posledních minutách dělám před autem módní přehlídku a nemůžu se rozhodnout, jakou bundu a jakou kabelku si vezmu. 

A hurá směr Plzeň, kde očekávám trochu adrenalin při přestupu na pendolino. Ale ČD překvapily a zpoždění se nekonalo a tudíž ani můj sprint a zmatené pobíhání mezi nástupišti. Usedám do vagonu, kde celého jeho osazenstvo ve věkovém průměru 70+ jede taktéž do Františkových Lázní. Takže Božka potká Maruš a celé šťastné jaká je to náhoda, že se tu vidí, vystupují a míří si to, jako dalších X lidí a já do hotelu Pawlik.

Naše první kroky směřují, kam jinam než do jídelny, kde mě ihned zaujme upozornění na dodržování dress codu. Ten asi nedodržím, jelikož při vybalování zjišťuji, že má garderoba sestává z tepláků, 2 triček, mikiny, crocsů a asi stopadesáti milinu věcí na běhání. Nevím o co mi při balení šlo. No asi jsem si lázně spletla se sportovním soustředěním. I když ono to tak trochu je. Protože z jednoho konce na druhý je to asi 1km. Po obědě mám trochu dilema, zda vyrazit plavat či na bar. Ale času tu mám spoustu a zvládám oboje. Popíjet sekt u krbu a poslouchat živou hru na klavír…to zní jako pohádka, že?

Další den už vstávačka před sedmou, snídaně a hurá na procedury. Uhličitá koupel, inhalace, běh (to není procedura), doktor, oběd… no máme to tady nabitý, co vám budu povídat. 


Odpoledne máme volno a vyrážíme někam na kafe a na jídlo. Nevím proč, ale ke snídaní i k obědu jsem si nandala tak malé porce, že už ve tři umírám hlady a to ještě netuším, že bude nadlidský úkol sehnat nějaký otevřený podnik. Vyrážíme najisto do kavárny, která nám byla doporučena. Mají zavřeno. Skoro celý měsíc. Je nám to dost líto, ale hlad je neúprosný a jdeme tedy do kavárny hned vedle. Zavřeno do konce ledna. Hmmm. Ok, jdeme lázeňskou promenádou s nadějí, že tam snad…další dva podniky, které míjíme mají opět celý měsíc dovolenou. Vcházíme s nadějí do první otevřené kavárny. Nikdo tam není, jen smrad kouře, ač tam nikdo nekouří. Dáváme se na ústup. Nakonec nacházíme příjemnou kavárnu a restauraci naproti. Jenže nevaří. Tak si dáme dva hnusné zákusky a jdeme hledat Vietnamce s jídlem. Ty nenajdem, Vietnamci tady totiž prodávají asi jen hadry pro věkovou skupinu 60+. Přicházíme na hotel akorát v době večeře. Nacpu se co to jde. A vyrážím plavat. Jídlo mě nadnáší a plave se mi krásně. 



Večer dáváme tomuto městu druhou šanci a opět vyrážíme hledat nějaký otevřený podnik. No je to dost fuška. Nakonec končíme v celkem bizarní diskokavárně, kde se život zastavil někdy v 90.letech a kde to na nás zkouší dva lázeňští šviháci. No vypijem pár piv, s díky odmítáme pozvání na drink a vyrážíme zpět. 



Další dny plynou v podobném tempu, dopoledne procedury, pak běh, plavání a večer telka nebo místní bar. S městem jsem to vzdaly:-). Druhý týden přijíždí děti, takže trochu adrenalin do toho lázeňského povalování a teď už se nám to blíží pomalu ke končí.

Kdo má nárok na lázně a ještě váhá, zda ano či ne, tak já říkám ROZHODNĚ ANO!! Tři týdny jsou tedy dlouhá doba, taky se mi nechtělo. Ale teď nelituji ani vteřinu! Mám spoustu času na utřídění myšlenek, krásně jsem se rozběhala a pravidelně navařeno, každý den ustlaná postel, aniž bych hnula prstem je prostě paráda. 

Jo a ještě koho zajímá co tu s námi dělají:

Takže konkrétně já mám:
  • dvakrát týdně manuální a přístrojovou lymfatickou masáž
  • uhličitou koupel
  • inhalace
  • jógu
  • 2x týdně cvičení ve vodě
  • cvičení na suchu
  • fyzioterapii
  • jogu
  • vodní lymfatickou masáž
  • šlapací bazénky


A nejlepší jsou lymfo procedury! A snídaně, obědy a večeře :-D















středa 10. ledna 2018

Silná jako ocel, křehká jako diamant

Před více jak rokem, když jsem onemocněla, tak jsem se ke své sitauci postavila čelem. Všichni mě obdivovali, jak jsem silná a odolná, že to vše tak krásně zvládám. Já jsem si to taky myslela. 

Připadala jsem si silná a nezlomná jako skála. 

Jenže rok se s rokem sešel a skála se začala drolit. Navenek jsem byla stále silná. Ale uvnitř jsem začala cítit, že něco není v pořádku. A nejen proto, že přišel strach. I silní jedinci se bojí. Je to přirozené. Ale já jsem svůj strach nezvládla nasměrovat do určitých kolejí. Zcela mě ovládl. Bylo mi fyzicky špatně, nechutnalo mi jídlo. Jedla jsem jen z nutnosti. Neměla jsem radost. Z ničeho. Na nic jsem se netěšila. Na každá vtípek Zdendy (a že on vtipkuje stále) jsem reagovala podrážděně. Prostě bylo to na hovno… Ano, doslova.


Na popud kamarádky jsem to začala řešit. Začala jsem docházet k psychoterapeutce. Strach se zmenšil hned po první terapii. A já si začala uvědomovat své skutečné problémy. Jedním z nich je má zkreslená představa o sobě a to jak se snažím být silná, veselá, pozitivní a produkitvní. A že nechápu proč to vlastně dělám, protože mě je docela jedno, co si o mě myslí ostatní. Dělám to asi kvůli svému druhému, asi přehnaně dokonalému já, abych ho nezklamala. Nevím. A uvědomila jsem si, že i když jsem veselá, pozitivní, silná, produktivní, tak velmi často jsem i smutná, negativní, křehká a líná. Nepíšu slabá. 

Protože být slabý nebo křehký je velký rozdíl. 

Kdybych byla slaboch tak tady už možná nejsem. A teď se snažím s tím svým druhým nedokonalým já spřátelit. A občas ho poslouchat. Jako je to dost makačka. Protože kamarádit s někým, koho nemáte rádi, není jen tak...

http://editastruskova.cz/

Nové články najdete zde: http://editastruskova.cz/ Těším se tam na vás!