úterý 27. června 2017

O uplakané holčičce


Holčička, sotva dvouletá, se houpe na houpačce. Resp. maminka ji houpe, tak malé děti se většinou samy houpat ještě neumí. 


Neumí ještě spoustu dalších věcí, třeba interakci s ostatními dětmi, všechno se to učí...nejčastěji od nás, dospělých. 


Maminka tedy houpe svojí dcerku. Vtom se k houpačkám přiřítí moje děti, Juli obsadí jednu volnou a Edwinovi je to asi šumák, že na něj žádná nezbyla. Ale zmíněné mamince to vidětelně jedno není, okamžitě, bez varování začne na holčičku ječet, ať sleze, že to není jen pro ní....Holčička samozřejmě začne plakat. 

Já nevím jak vy, ale když mě něco baví a někdo mi bez varování danou činnost přeruší, tak jsem taky trochu rozmrzelá, ne trochu ale dost. 

Někdy jsem i dost naštavná. Zdenda by mohl vyprávět. 

Holčička tedy pláče, maminka od ní odchází se slovy: "tak si tu řvi"...Edwin samozřejmě o houpačku projeví zájem tak na pikosekundu, takže volám spiklenecky holčičku zpátky. Opět přichází maminka, se slovy: "tak sis to vyřvala" a se slovy "fuj ty máš nudli, ty jseš škaredá" odchází...pro kapesník...Jako nechci si hrát na žádného alternáče, ale toto bylo i na mě moc. 

Taky jsem se ke svým dětem a hlavně k Juli chovala někdy dost nevhodně, ale tohle bych asi z pusy nevypustila. 

Naopak myslím si, že si už můžu říct, že konečně jsem se srovnala, vyrovnala a můj vztah s Juli narovnala...

Hned se mi v tomto ohledu žije lépe a i ona líp funguje. Sice diskutuje, občas se vzteká, někdo by mohl tvrdit, že často a zbytečně, někdo (a i já, kdybych ji neznala) si může myslet, že to je rozmachaný fracek...Pokud je, tak já asi taky jsem....protože ona se chová naprosto stejně jako já...

Třeba při odchodu ven. Odchody ven jsou pro nás kapitola sama pro sebe. Děti protivný, já lítám jak splašenec, snažím se uklidit, abysme odcházeli alespoň z částečně uklizeného bytu. Pak nevím co na sebe, pobíhám ve spodním prádle a připravuju svačinu, pak se obleču, obleču Edwina (tomu je zatím víceméně jedno co má na sobě), převleču sebe a říkám Juli ať se obleče, opět se převlíkám a šílím, že nemám co na sebe. Pak na sebe něco navleču, přece jen jdu jen na hřiště, ne? Už jsme na odchodu a Juli ubrečená, že neví jakou sukni si má obléci...má tam tři na výběr, ale ani jedna ji není vhod...Tečou ji slzy jako hrachy. Edwin je mezitím už na hřišti. Já si vybírám vhodně boty, nemůžu se rozhodnout. Juli, po pohrůžkou, že odejdem bez ní, si teda vybere. Boty si jedny obuje a druhé si bere do ruky. Co kdyby se chtěla přezout, že? Takže při odchodu malinko Itálie, ale nikdy jsem na děti neječela, že jsou hnusné, že takhle s Juli nikam nejdu...atd. Když křičím, tak rovnou říkám, že to není kvůli nim. A naopak děti, mě uklidňují, ať nejsem naštvaná, že když ujede autobus, tak pojede další...atd:-). Paráda, má své osobní krizové manažery. Asi nemusím podotýkat, že byt v okamžiku zavření dveří vypadá, jak kdyby tam bouchla bomba.

Trochu krize bývá v noci, kdy se nějaké dítě vzbudí a řve...znáte to, vy rozespalí, já ještě než rozhýbám své chemoterapiemi zchromlé tělo, dopoužíte se k dítěti, nevíte co se děje, chcete jen spát a dítě řve (teď mluvím o věkové katergorii 2+, kdy už hlad asi nemá). Já v této chvíli zapínám nouzový režim a teď není moc babyfriendly...A taky teda moc nefunguje. Takže jsem Juli seřvala , proč jako ve 2 ráno řve...

A pak mi to došlo...jak jsem ubohá...


Lehla jsem si k ní, objala jsem ji a utěšovala jsem ji...a bylo to...prostě úplně jednoduchá věc, někomu to dojde hned...kdo čte mé příspěvky, ví, že mé vedení, je poněkdu delšího charakteru...takže mě to došlo včerejší noc (no dobře, kecám, možná už mi to došlo dřív)...


Že láska a hlavně umění dávat najevo lásku a pocit jistoty, je jedna z nejdůležitějších věcí. Pro děti především, ale nejen pro ně...


čtvrtek 1. června 2017

A co děti? Mají si kde hrát?

Chtěla jsem napsat nějakou velmi hodnotnou myšlenku ke dni dětí. Něco v tom smyslu, abyste si nezapomínali hrát v každém věku a tak...No ale...

Od pondělí, kdy si Zdenda vyrazil na pracovní roadtrip po východní Evropě, krátce po té, co Edwin hodil takovou šavli, že by se za ní nemusel stydět ani ten největší pařmen po divokém mejdanu, jsem se ještě nenadechla...je to jízda od rána až do večera...ehm vlastně až do rána. Protože v pondělí večer jsem usínala u Edwina s kýblem u postele...neptejte se pro koho byl, důležité je, že zůstal prázdný:-D



V úterý začal trénik mých nervů a sebeovládání...No už půl hodinu po probuzení jsem prohrávala na celé čáře. Odpoledne jsem raději dětem vyhlásila bojovku a za zvuku hřmění a blesků jsme vyrazili na dětské hřiště. Nikdo tam nebyl, zvláštní. Jelikož mobilní aplikace hovořila jasně - žádná bouřka v bezprostředním okolí není - byli jsme v klídku. Do chvíle než  uděřil hrom asi tak 50m od nás a všichni tři jsme si poctivě cvrnkli do kalhot. Nebyl čas ptát se kdo k sakru dává do toho super chytrého radaru ta data...sbalila jsem děti a jeli jsme si hrát na hřiště k nákupáku. Přece jen blízkost budovy opatřené hromosvodem má něco do sebe.

Děti se schovávají před bouřkou

Středa byla dlouhá. Ale zase jsem měla celé dvě hodiny jen pro sebe...v čekárně v Krči. Ráno jsem rozmístila děti do školek v okolí a vyrazila jsem si pro koktejl v injekci. Pak jsem děti zas posbírala a vyrazili jsem na první oslavy dne dětí. Tam, po úmorné cestě (čest Juli, že to zvládla s minimem keců), nastal první světlý okamžik...Jedno dítě spí, druhé má nanuka a já sedím a popíjím pivo. Chvíli přemýšlím, zda se mám pochlubit na socsítích. Okamžitě to zavrhuji a dobře dělám. Protože ten krásný okamžik klidu trval asi tak 4 minuty. 


4 minuty klidu...všiměnte si kočárku v dáli

A uznejte sami, je škoda ho promrhat vymýšlením rádobyvtipného popisku. Pak jsme se přesunuli na další stanoviště - Juli okamžitě zabíra místo ve frontě na aqua zorbing se slovy "mamí já chci do koule", jedno že všechny ostatní děti jsou asi o pět hlav větší, instruuji co má dělat, aby ji nikdo nepředběhl a jdu s Edwinem pařit k pódiu. Pak Juli zavřou do koule a já mám na pět minut zase jen jedno dítě a sbírám síly na šrumec co přijde. 



Jakmile totiž vypustí Juli z koule, tak se s Edwinem rozběhnou každý na jinou stranu a já mám co dělat, abych posbírala kola, odrážedla, boty a kočár a rozhodla se pro které dítě poběžím a které obětuji. Naštěstí Edwin brzy zjistí, že Juli nabrala lepší směr a následuje ji. Pak běhám od jednoho skákadla k druhému a snažím se tomu dávat nějakou štábní kulturu...zbytečně. Po hodině ale zavelím, děti kupodivu poslechnou a dáváme se na odchod. A v tu chvíli dělám zasádní chybu...

Zamířím ke stánku s nějakými cetkami...Cetkami za šílený prachy...no vysvětlete dítěti, ve kterém svitla naděje, že něco dostane, že dostane akorát tak pěkný kulový...no co vám budu povídat...Kdo zná chápe a kdo ne, ať je rád :-D. 

Takový normálně naložený kočárek

A na dnešek?? Na ten jsem se těšila, jednak u nás spala Maruška, takže vidina toho, že si konečně v klidu dojdu tam, kam i knížepán chodí sám (nikoliv matky na dovolené) a že si vypiju v klídku kafe. Plus Juli čekal celodenní výlet, takže po dojemném ranním loučení jsem pak měla skrytou radost, že si budu po o moc dáchnout s Edwinem. 

No pak jsem měla milion plánů jak s dětmi ten jejich den produktivně a přínosně oslavit. No...skončili jsme zase na hřišti u nákupáku (kecám na skákadle u nákupaku). A po mém návrhu, že si můžou vybrat knížku přišel kontranávrh od Juli, že raději půjdem do hračkářství, jsem kapitulovala. Místo dřevěné, edukativní, montessori a kdovíjaké další hračce si Edwin odnášel vrtačku se slovy, že to je pistole a pak po Juli celý večer střílel a Juli asi stopadesátou plastovou korunku a plastovou kouzelnickou hůlku pro vílu, kterou očarovávala Edwina. Nicméně hůlka ji přestala bavit momentem překročení prahu našeho bytu a pak si s Edwinem hráli hru "Edí já budu máma a budu po tobě střílet a ty se budeš schovávat". Není nad čistou dětskou radost.
Jo a proč to píšu? No chtěla jsem vám připomenout, abyste nezapomínali na své vnitřní dítě v sobě a uměli se radovat z maličkostí...ale to je takové strašné klišé, až mě u toho svrbí prsty na klávesnici. Takže já si jdu asi půjčit vrtačku od Edwina a jdu si zastřílet. Nesmím potlačovat své vniřní dítě, přece..







http://editastruskova.cz/

Nové články najdete zde: http://editastruskova.cz/ Těším se tam na vás!