Jedna moje Všechnopárty...aneb jak bylo v roce 2016?

Ač moc nemám ráda takovéto bilancování na konci roku, co bylo dobré, co zlé, co nejhorší co nejlepší a co nás čeká v novém roce, tak přece jen se do něj asi taky pustím. Protože jsem nucena sedět dnes doma s rodiči,  a řeknu vám, program v televizi je dost tristní. Tak jsem si řekla, že si alespoň zhodnotím uplynulý rok, když už je ten Silvestra a já sedím doma. 

Člověk by si mohl myslet, že právě uplynulý rok byl dost bídný. Když jsem skoro víc jak půl roku byli na střídačku nemocní a když už to vypadalo, že nemoci jsou fuč, tak přišla nemoc s velkým N. Ale život to zařídil tak, že s plynoucím časem si pamatujeme jen to dobré. Takže rok 2016 byl vlastně super!

Dnešní krásný den strávený v posteli, ještě že mají rodiče tak krásný výhled:-)

V lednu jsme se Zdendou vyrazili jen sami dva do Londýna. Bez dětí. To bylo najednou svobody...možnost starat se jen o sebe, v noci nerušeně spá (no mělo to jeden zádrhel, viz dále), dát s v klidu trochu alkoholu, anž bych se musela bát, že svým dětem skrz mateřské mléku způsobím nějakou újmu, neřešit jídlo, neřešit nic....Jediný háčkem byla má prsa...v té době jsem dost vydatně kojila obě děti, takže když se pak nedostávalo odběru, tak to byl trochu problém. Který došel až tak daleko, že jsem skončila na záchodě v National Gallery, kde jsem tuto vzácnou tekutinu odstříkávala do záchodu (omlouvám se citlivějším a utlocitným čtenářům:-D, jestli se vám to zdá nechutné...ale to je život), totéž jsem opakovala v Tate Gallery a už ani nevím kde ještě....o nutnosti nočního vstávání ani nemluvím...No ale výlet byl bájo!!! A dost se divím, že jsme se trefili do termínu, kdy byly obě děti zdravé:-))

Navštívili jsme několik plesů, zvládli jsem pár víkednových akcí s kamarády (opět to vždy vyšlo v takovém mezidobí, kdy nás zrovna neokupoval žádný bacil). Děti si odbyly neštovice, ač v tu chvíli jsem byla dost zoufalá, teď volám hurá sláva, máme to za sebou. V půlmaratonu jsem si v dubnu s minimálním tréninkem střihla osobák. V červnu jsem teda přišla o svatby mých kamarádek, což jsem tedy hodně obrečela, protože takovéto akce se většinou moc neopakují (a když už jo, tak myslím, že podruhé už to není ono, ne:-)??? No ale zas jsme zvládli výlet do Francie na ME ve fotbale. A vybrali jsme si asi nejzajímavější zápas našich. Fotbaloví fanoušci jistě vědí.  Na konci června jsme navštivili vinný sklípek na Moravě. Kdyby nebylo fotek, tak na tuto vydařenou akci skoro zapomenu...Jo prostě jsme toho zažili spoustu:-)

Plesová sezona se vydařila

Pražský půlmaraton

Víkend na Vranově

Ve Francii na fotbale

V červenci jsme byli naprosto zdraví, všichni. Byli jsme na nejvíc pohodové dovolené v Česko-Saském Švýcarsku, na táboře. V srpnu na další skvělé dovolené s kamarády. Konečně jsme se potkali s mým starším nevlastním bratrem, se kterým jsem se chtěla seznámit už dlouho...ale nějak se nedařilo. A setkání dopadlo skvěle a nebylo poslední. Pak se teda objevila ta rakovina. Ale...zas jsem díky ní začala psát a zjistila jsem, že mě to baví...Že mě pak baví číst, jak vás to baví...

I přes to jsem zvládla úplně v pohodě letět do Barcelony, kde bylo nádherně...Jen si na to vzpomenu, mám úsměv na rtech a už plánuji kam poletíme příště.

Vánoce byli trochu slabší, nebudu sluníčkově tvrdit jak to bylo všechno krásné a pohodové...Pro mě to byl stres...nějak se to všechno seběhlo dohromady a s chemoterapíí týden 10 dnů před jsme prostě nestíhala (a to jsem se ani nesnažila mít vše dokonalé). Dopadlo to tak, že jsem padla do postele s horečkou a chvílema jsem si myslela, že je to moje poslední hodinka. Ale teď už je mi lépe a jsem rozhodnutá vstoupit do roku 2017 zdravá. Takže dopisuji článek a jdu spát. Ať teplota a zánět spojivek zůstane v roce 2016:-)

Takže můj rok 2016 byl vlastně krásný...a to jsem vlastně ani nenapsala, jak jsem díky nemoci zjistila, že mám kolem sebe báječné lidi. 

A jaký bude rok 2017??? Já myslím, že ještě lepší! Jelikož jsem pod stromeček dostala nový super truper foťák, tak se těším na zážitky a události, které budu moct fotit:-) Máme v plánu pár cest, stavbu baráku, takže se nudit nebudem:-) A vám přeju ať ten další rok je podle vašich představ!! A hlavně žijte podle sebe a tak jak to vyhovuje vám:-)))

Pohled do nitra duše

Mám za sebou předposlední chemoterapii, dnes budu asi trapně melancholická, trochu upřímná a neveselá, kdo neni nalazen, nechť nečte...já se do příště polepším a napíšu brzy zas něco veselého:-) A kdo se rozhodl, že číst bude tak hurá do toho...

Mám za sebou sedmou chemoterapii, pomalu a jistě se blížím ke konci. Dnes mi doktorka dokonce řekla, že podle onkomarkeru jsem zdravý člověk. Hurá!!! Měla bych volat...

Jenže, jak se blížím k cíli, začínám bilancovat...Jo, léčbu zvládám krásně...psychicky i fyzicky.

Ale vyřešila jsem to, co mi rakovinu asi přineslo...? Ne, nevyřešila...A má psychika pláče, měla bych být šťastná, že to asi přežiju, ale místo toho se tady rýpu ve věcech, který mě trápí posledni rok a půl a stále jsem nebyla schopna s nimi něco dělat a už je na to nejvyšší čas . 

Znáte to, něco vás trápí, chcete to řešit, ale pak je chvíli dobře, tak problém zasunete někam hluboko nebo si dokonce řeknete, dobrý už to mám asi zmáknutý. Ale ono houby...Nebo tak je to alespoň u mně.

A co je můj problém?? Mým problémem je má cholerická povaha, kterou jsem kvůli dětem zadupala do země. Občas bouchnu, děti to schytají. A mně to trápí. Anebo nebouchnu, jsem na sebe pyšná, jak jsem situaci krásně ustála, ale on se zatím ten vztek jen zasunul někam hluboko. Ukládá se kamsi v těle. A něco z toho vznikne...ten kdo se zajímá o psychosomatiku už asi tuší. Já si totiž myslím, že celá moje rakovina má prapůvod v těch mých potlačených vztecích. Během léčby jsem byla celkem v pohodě. Jenže teď už je tělo hodně unavený a dost zdevastovaný a staré rány se ozývají. Rychleji se unavím, tím pádem nezvládám co bych chtěla, hromadí se ve mě zlost a teď nově i jakýsi vztek a ja nevím co s tím. 

Mám pocit, že se nemám komu svěřit, resp. když se odhodlám, sesumíruji slova a vyslovím to, tak se mi zdá, že ten problém nedokážu pojmenovat tak, aby mi někdo rozuměl. Ať Zdenda nebo i psycholog. Byla jsem u dvou, u první ještě před nemocí, to byla katastrofa, u druhé teď, to bylo lepší. Ale stejně jsem měla pocit, že mě nechápou a že můj problém zlehčují. Takže hledám dál...Psychologa nebo jakoukoliv jinou cestu, jak svoje problémy vyřešit. Kdybyste měl někdo radu sem s sní. Drogy nechci:-) A alkohol taky ne:-)) I když...ne, dělám si legraci :-DDD. 

Teď ještě bojuji, něco se děje a mně doposud bylo psychicky celkem dobře. Ale jak se blíží konec léčby chemoterapiemi, začínám mít strach, že až se vyléčím, tak mi vše dojde a sesypu se. Už nebudu mít jasný cíl, bude zpět "normální" život, s normálními starostmi...Ale ten život už nebude normální, pro mně už ne...Stále nade mnou bude viset ten strašák jménem rakovina. Která, jakmile se ke svému tělu budu chovat špatně, se může opět kdykoliv objevit.

A chtěla bych vám tedy říct, pokud máte nějaký nevyřešený problém, který vás dlouhodobě trápí...Dělejte s ním něco, ono to nemusí dopadnout nijak a problém nakonec sám vyhnije a vyřeší se sám...Někdo má takovou povahu, že to zvládne hodit za hlavu a je mu dobře. Já bohužel ne...když se někomu svěřím, tak většinou slyším, že to moc řeším, že to tak má spousta lidí, ať se tím netrápím...a možná bych je i poslechla...kdybych neměla rakovinu...beru to jako varovný signál, kterým tělo volá S.O.S...

Děkuji všem co dočetli až sem...Příště snad veseleji :-DDD

Obrázky padají na zem vždy namazanou stranou...

Dnešek byl ten den, který se prostě nepovedl. Špatně to začalo už včera. Šla jsem spát pozdě. Pak jsem dlouho makala na tom, abych usnula. Poslední dobou my tato činnost dává dosti zabrat. Ač jsem k smrti unavená, tak mi prostě to usnutí nejde. Tak jsem tak ležela, slyším Zdendu dýchat, dávám si do ucha špunt a ejhle, on najednou chrápe a chrápání slyším i přes zašpuntované uši. Vyndavám špunt, poslouchám...a nic...aha, takže můj mozek, aby náhodou neusnul si sám vyrábí chrápací zvukové halucinace....Paráda. Takže abych Zdendu nešikanovala, tak se sbírám a odcházím opět mimo ložnici, tentokrát k dětem. 

Ležím, už jsem v klidu, dýchací zvuky dětí jsou pro mě balzámem na duši...Pracuji na tom usnutí a když už se skoro zadaří...Vzbudí se Edwin a nastává půlhodinový maraton v podávání pití. Když už si usmyslí, že je napitý jak žok a usne, tak ja se zase začnu makat na tom, abych usnula....

Asi po hodině se to zadaří. Spím minutu a vzbudí mě Zdenda se slovy, že je celý od krvem, ať ho jdu ošetřit. Začnu dost hlasitě protestovat, že asi upadl, že na něj kašlu, když už se mi konečně podařilo usnout, tak zase nebudu vstávát, ne? No ale pak se mi to rozleží, přeci ho nenechám vykrvácet...On mi zmateně začne vysvětlovat, co se stalo...Mě to dochází hned, asi jsem se pokusila nevědomky o manželovraždu. A jak se to tak stane?

To máte tak, usmyslela jsem si, že je třeba trochu vytunit naší ložnici. Koupila jsem rámečky, vyvolala fotky a koumala, jak je přidělám na zeď, aniž bych musela vrtat. Přece jen přivrtat deset obrazů do panelu není jen tak. Takže jsem si řekla, že je přilepím Herkulesem, to mi bylo vymluveno Zdendovou mamkou, která navrhla oboustrannou lepenku. Takže jsem se do toho večer pustila, když bylo dílo hotovo, byla jsem nadšena a i Zdenda mě pochválil. To ještě netušil...Oboustranná izolepa nebyl dobrý nápad...Obrázky popadly, sklo se rozbilo a Zdenda ve spánku asi začal sbírat střepy. Ale dopadlo to dobře, Zdenda nevykrvácel, měl je trochu díru v dlani. Amatérsky jsem mu tam, po dlouhém hledání a dohadování, nalepila náplast s obrázkem, kterou jsem pak ještě omotala něčím, čemu by se dalo říkat i obvaz a šli jsme spát. 

Opět usínám, opět nejde a najednou Edwin....mámo, brm brm....Ráno mě vzbudil Zdenda se slovy, že jsme s Juli zaspali, takže jsme si daly ráno v poklusu, aby dorazila do školky včas. A já tu hoďku, o kterou jsem jakože zaspala dnes stále nemůžu dohnat. Celý den nakládám děti do auta a z auta, do toho uklízím byt, do toho krmím děti, oblékam, svlékám a stále mi chybí ta hodina, abych se zklidnila a hodila se do pohody. 

Nacházím ji až teď, kdy mám konečně pořádek v bytě a při psaní tohoto článku se začíná dělat pořádek i v hlavě. Možná se dnes i vyspím, po X letech máme novou matraci, konečně nebudu spát na pérách, které z té staré doslova trčely. Chutná mi konečně i pivo, to je pro mě spolu s kávou synonymem pohody. A po pivu se dobře spí. A ještě jednu výhodou měla ta dnešní honička za zaspanou hodinou...Přestal mě svědit mozek. Jo a s tou manželovraždou, to je taky blbost. Oboustranná lepenka byl nápad Zdendovo mamky, takže já jsem v tom nevinně:-D. 

A čeká nás skvělý rodinný víkend!!! Už se těším! A musím nalepit ty obrázky, jen musím vykoumat, jaké lepidlo použít, přece jen o Zdendu bych nerada přišla.

A když nad tím tak přemýšlím, se Svijanami v ruce, se zapálenou svíčkou a nohami na stole...Dnešek byl celkem fajn...

P.S. pro nezasvěcené, svědící mozek je můj nově vymyšlený nežádoucí efekt chemoterapie (více zde: https://www.facebook.com/prsavhaji/photos/a.1168921389833034.1073741828.1164218206970019/1264926853565820/?type=3&theater) 

Nejsmutnější přání jsou ta nevyřčená...

Tak mám za sebou šestou chemoterapii, druhou z cyklu taxanů. Tentokrát to bylo dlouhé, v Krči jsem byla od osmi do jedné. Ale byla jsem v klidu, měla jsem co číst, co jíst, prostě základní životní potřeby byly uspokojeny a to moje alfa a omega:-). Jen jsem si po minulé zkušenosti, kdy to bylo rychlé a pak jsem ještě dva dny byla úplně fit, naplánovala ještě dost akcí po akci "CH". A když jsem odcházela z nemocnice, moc jsem se necítila. Ale řekla jsem si, že to dám. A dala jsem to :-). Oběhala jsem pár obchodů, vyřídila jsem nějaké pracovní věci, v průběhu jsem se zastavila v kavárně a připadala si jako king. Domů jsem dorazila v pět, svalila se na židli a bylo mi dobře. Teda, byla jsem unavená, bolely mě nohy a muset se starat od děti, tak to asi nedám...Ale já mám báječnou rodinu, přijela Zdendy mamka, takže s dětmi jsem se poňuchňala a když jsem začala cítít únavu, tak jsem je poslala spát:-). Já jsem tedy i přes únavu bděla snad do půl jedné a zbytek noci byl takový...no nic moc, ale věděla jsem, že další den se můžu válet i během dne, tak mě špatný spánek nevyváděl z míry. Holt to jsou ty vedlejší účinky kortikodů, které beru aby se předešlo případně alergické reakci na chemoterapii. Ještěže je mám vždy jen na tři dny. Musím říct, že tyhle prášky nebudou mými favority, minule mi sice způsobily euforické stavy, ale také pálení žáhy. Tentokrát se euforie nedostavila. Škoda. Za to přišla ta nespavost. Ale to je maličkost.

Mají se rádi....to je důležité...

17. listopadu - zapalujeme s Edwinem svíčku...aby nám tam demokracie vydržela.

Po minulé dávce jsem byla vyřazena na celý dlouhý týden, nic mi tedy nebylo, jen jsem spala, spala a spala. Ale pak už mi bylo celkem dobře. Zvládla jsem tři oslavy. Jedna byla pro mě dost zásadní, podařila se mi jedna věc ze které mám vekou radost (viz foto a více možná někdy v nějakém článku nebo to máte na FB). Dále návštěvu kamarádů u nás doma (6 dětí a 6 dospělých v panelákovém bytě 3+1!!!, super!!!), setkala jsem se s kamarádkami a vydala jsem se dokonce na koncert kapely Wohnout. 

Známe se už skoro 20 let, byly krize, ale přestály jsem to a já jsem ráda, že je mám!

Babičky oslava, taťka a moji dva bratři - starý a nový:-)), nebo mladší a starší:-))

Oslava mamky narozenin a čtyři generace pohromadě.

Na tento koncert jsem chtěla jít už od jara, jelikož to vypadalo na velkou akci, měla jsem nutkání koupit i vstupenky. Když jsem onemocněla, stále jsem přemýšlela, zda budu či nebudu moct jít. Ale týden před koncertem jsem měla dobré krvinky, cítila jsem se výborně, tak jsem si řekla, jo, jdu! Sehnat hlídání, abychom nemuseli opět otravovat Marušku byl kumšt, nakonec to padlo na mamku, která slíbíla, že přijede do Prahy. Tímto ji moc děkuji, i když nakonec kvůli nemoci nepřijela. Takže velké díky patří Marušce, která se hlídání nakonec ujala a hlavně také Zdendovi, který to celé zařídil.

U toho bych se asi trochu zastavila. Moc jsem chtěla jít a chtěla jsem jít se Zdendou. Ale nějak jsem to nedokázala nikomu říct, nechtěla jsem otravovat a tak. Ale po telefonátu se Zdendou, který řekl, že když teda na koncert nepůjdu, tak že on jde do hospody, jsem se vzchopila. Nejprve jsem teda Z. telefon položila uprostřed hovoru a byla jsem šíleně navštvaná a ukřivděná. Ale pak jsem sedla k počítači a napsala mu jak se věci mají a co chci já. A hleďmě, ono to zafungovalo. Jednak, já se smířila s tím, že večer někam vyrazím sama bez Zdendy a byla jsem klidná, jelikož jsem věděla, že jsem pro své potřeby udělala vše. A Zdenda mně velmi překvapil. Několikrát se ujišťoval, zda si ten večerní program zruším, moc se mi teda nechtělo, pač pod avizovaným překvápkem jsem čekala maximálně Zdendou uvařená vajíčka s párkem (jeho verze luxusni večeře) a Kancelář Blaník na Streamu. Ale na vajíčka jsem měla celkem chuť a Kancelář Blaník je taky docela dobrá, na koncert Wohnout tedy nemá, ale což. A hádejte co, místo vajíček jsem dostala vstupenky a místo Kanceláře Blaník dorazila Maruška. A my mohli vyrazit!!!! Koncert byl nejlepší!!! Hlavně, tedy ten pocit, že tam můžu i přes probíhající chemoterapii být a že se tam cítím dobře. I s holou hlavou :-D

Kapela Wohnout

A proč to vše píšu??? No tentokrát vám na tomto příkladu chci ukázat, jak je důležité sdělovat druhým své požadavky, přání a pocity. Protože většina lidí nemá možnost telepatie a do hlavy vám, díkybohu, nevidí. A lidi, kteří vás mají rádi, vám vaše přání, pokud to jen trochu půjde, rádi splní. Věřím tomu. Jde jen o to, jim ty svá přání nějakou srozumitelnou formou reprodukovat. Mně třeba moc nejde mluvená forma, takže když už jde fakt do tuhého a komunikace vázne, tak píšu. A funguje to!

Někdy svoje přání vyslovit nemusíte, tuto knížku jsem dostala od kamarádky jen tak...Ale nespoléhejte na to, když něco opravdu chcete a ono to ne a ne příjít, jděte si za tím.

A dostala jsem od čtenářky blogu krásné čepice:-) Moc děkuju!!

Nesundavám je z hlavy, ač tu nejkrásnější jsem hned druhý den ztratila...ale tak mě to mrzelo, že jsem si objednala novou:-)

Prosím, nebojte se o svých potřebách a přáních, ale i křivdách mluvit či psát. Ono se uleví vám a myslím, že i vašim blízkým. Nejhorší je nevědomost, nejistota a pocit, že něco nevyřčeného visí ve vzduchu.

Problém nastává u situací, které vás trápí, ale ani vy sami je nedokážete pojmenovat. To se pak těžko reprodukuje někam dál. Ale i tak stačí druhému říci, jak se věci mají a třeba vám pak třídění myšlenek půjde lépe. Mluvím, vlastně píšu (mluvení mi fakt moc nejde), z vlastní zkušenosti. Už mám na to rozepsaný článek. Sama jsem zvědavá, zda ho zvládnu dokončit a zda mi z něj něco kloudného vypadne. Třeba nějaké to řešení:-)

A opět, nezapomeňtě zde je vkládám akutálnější info z mého života: 

https://www.facebook.com/prsavhaji/

Tak pokud vás moje příběhy zajímají, dejte lajk, ať vám nic neuteče:-) A mně za každý lajk, zaplesá srdce :-DDDD

Obyčejné dny jsou důležité...

Hurá sláva! Dnes se cítím jako za zdravá, navštívila mě paní Energie:-))

Zvládla jsem nakoupit,vyprat,uvařit dvouchodový oběd (pomineme, že nákup dovezl Rohlík, druhý chod k obědu byly kupované buchtičky s krémem z pytlíku - ale vaření nebylo nikdy mé hobby:-), vyzvednout Juli ze školky a vyrazit na sraz s kamarádkou. 

V tomto bodě tedy nastala menší krize:-D Krize, které jsem ještě před půl rokem zažívala poměrně často a vnášely do mého života adrenalin:-) 

S kamarádkou jsem byly domluvené na 13h. Bohužel oblečení stopadesáti vrstev zabere čas,takže ve školce nastalo zdržení číslo jedna. Na tramvaj jsme letěla jako blesk a chudák Juli za mnou vlála jak hadr na holi. Nicméně tramvaj jsme stihli,takže jsme jeli jen s pěti minutovým zpožděním.

Ovšem...Zásek nastal na Výtoni. Vyhrabali jsme se z jedné tramvaje - v jedné ruce kočár, v tu dobu už naštěstí se spícím Edwinem, v druhé ruce Juli,neustále omýlající, že chce něco dobrého. Takže když jsem viděla přijíždějíci tramvaj, neváhala jsem ani minutu a jala se do ni nastupovat, nezastavil mě ani fakt, že je vysoká a naopak Juli mi zdatně radila, abych někomu řekla o pomoc. Vyškrabali jsme se tedy nahoru, Juli se posadila, dostala tyčinku a chválí nás slovy "Mami, to jsme to krásně zvládly". V tu chvíli měla tramvaj odbočovat na Albertov....Ano, ale to by to nesměla být sedmnáctka...kterou jsem na Výtoň přijeli....A teď jsme se s ní neplánovaně vraceli domů. Hlasitě jsem si povzdechla, polovina tramvaje se soucitně usmála a druhá půlka mi zdatně pomáhala s kočárkem a s Juli při vystupování. Na Podolské vodárně jsme překrosili milion přechodů, mezitím nám samozřejmě odjela nizká tramvaj. Naštěstí hned vzápětí jela další a vrátila nás zpět na Výtoň, opět jsem se přesunuli na druhé nástupiště, kde zjišťuji, že jediná nízká tramvaj co jela, byla ta za tou osudnou sedmnáctkou. Další už jsou samé vysoké a jedna nám asi ujela před nosem. Nebo má zpoždění...rozhodnu se věřit druhé variantě, do toho Juli hlásí, že potřebuje čurat. No, dilema...tak Juli poprosím, ať vydrží a čekám jaké čísla se vyklubají z těch dvou přijíždějících. Sedmička to není, tak se vydáváme pokropit trávník, přece jen počůraná Juli v tomoto mrznoucím počasí není to pravé ořechové. Juli dokončuje potřebu a přijíždí co? Přijíždí naše vytoužena sedmička. No ale, než jsem na Juli navlékla milion vrstev a zastrkala ji stopadesát podolků, tak tramvaj byla pryč. Píšu celá zoufalá kamarádce, která už asi přimrzla k zastávce, kde na mě už půl hodiny s dětmi čekají. Nakonec nám vyráží naproti a po všech peripetiích se konečně potkáváme. Asi 500m od té prokleté Výtoně. 

Pak celkem v poklidu, když pominu Juli prudění, že jí je vedro (venku mrzlo!!), bolí ji nohy a podobné vylomeniny, dorazíme do herny...kde už je klidek a pohodička. Téměř žádné bitky děti si krásně hrají, my si v klídku vypijeme kafe...Idylka největší, takhle si představuji mateřskou dovolenou. 

Zpáteční cesta už takový adrenalin nebyl, sice Edwin nechtěl být v kočáru, ale naštěstí Juli jo. Ale rozmyslela si to v momentě, kdy přijel autobus a pořebovali jsme nastoupit. V autobuse se s Edwinem servali o sedátko, nakonec zabraly mé diplomatické schopnosti. Ale řeknu vám, sedět na sklápěcích sedadlech, na klíně mít 16kg dítě navlečené jak puk, jednou rukou přidržovat druhé dítě, třetí rukou držet knížku o traktorech a čtvrtou panenku...a do toho zatínat břišní svaly při každém zabrždění a rozjezdu, abysme se s Edwinem, při stylu jízdy řidiče brzda-plyn, neskutáleli na zem...nic moc. Ale alespoň jsem zjistila, že nějaké ty břišní svaly mi ještě zůstaly věrné. 

Večer jsem ještě vyrazila na kávu s terapeutkou. Tam jsem teda musela sprintovat, jelikož Zdenda, ač má milion kalendářů a připomínačů, tak na to zapomněl. Káva s terapeutkou je jakési psychoterapeutické sezení na zkoušku. Bylo to fajn, těšila jsem se, že začnu chodit na nějaká ta sezení pravidelně, popovídám si a tak...No podle terapeutky jsem asi dost v pohodě a nic nepotřebuju. Já vám nevím...řádky výše jsou důkazem, že nějaké sezení by možná bodlo :-D.

Takže to byl můj dnešní den. Úplně obyčejný, trochu hektický, ale pro mně v tento čas neobyčejný, protože ani na minutu jsem necítila únavu, byla jsem plna energie a ještě teď bych si šla zasportovat nebo prostě něco dělat. No tak jsem si alespoň otevřela jedno plzeňské. A napsala tento článek v podstatě o ničem, ale přesto o všem co dělá můj život životem.

Tři měsíce s diagnozou zhoubný karcinom prsu

Dnes jsem přemýšlela jak dlouho už spadám od kategorie pacientů s rakovinou...A teda, musela jsem dost přemýšlet. Je to pro mě dobré znamení, prostě tomu nepřikládám nějakou životní váhu...Sice se mi trochu život změnil, ale nemohu zatím tvrdit, že by to byla změna nějak významná.

V rádiu jsem slyšela mluvit nějakou ženu, o tom jak onemocněla rakovinou prsu a půl roku na chemoterapicích byl pro ni ztracených 6 měsíců. Že nežila, přežívala, nemohla nic moc dělat. A já jsem ráda, že to tak nemám. Žiju celkem normálně, jen musím tedy plánovat, kdy budu schopna nějaké akce a kdy si dám raději leháro. Mluvila ale také o tom, jak se vyléčila a rok na to ji byla objevena metastáza v játrech. Budu se prostě asi muset naučit žít s tím, že nade mnou stale visí Damoklův meč, ale nad kým ne, že? Naopak, já mám tu výhodu, že o tom vím a mohu s tím nějak pracovat:-). Už vím, jaké je to mít těžkou nemoc (i když upřímně, myslím, že jsou horší nemoci a věci, které mě mohly potkat) a vím, že zde nebudu věčně. To tedy asi víme všichni, ale někdo si to uvědomuje méně a někdo o dost intezivněji.

Ale tady mám dost podstatný důvod, který mi nedovoluje na tyto věci myslet dnem i nocí.

O víkendu jsem zvládla pomoci s vozením kamenů na pozemek, na kterém se chystáme výhledově postavit náš nový domov (myslím si, že si o tom tady taky počtete, protože až se vyléčím, nebo možná i dříve, tak to bude můj další životní projekt:-)). A ne, nejezdila jsem jen v autě, kterým jsme ty kameny přemisťovali. Tři hodiny jsem dávala kameny na káru a pak je z káry vyhazovala. A bylo to fajn, únava dostavila, ale asi stejná jako u ostatních. Na odpoledne jsem byli pozváni na oslavu narozenin, tak jsem dala rychlý odpočinek a pak hurá slavit. No spíš sedět a jíst:-). 

V noci nás čekala hodina navíc, na to se vždy dost těším. Než jsem měla děti, tak jsem vždy na tento den chtěla mít na programu nějakou akci. Vždyť je super jít domů až ve tři a usínat ve dvě. Hodina spánku navíc je k nezaplacení. Jenže! Já tuto noc probděla, ve 2:56 jsem se podívala na hodiny a šla se zoufalosti jíst (podotýkám, že tento zlozvyk mi byl doposud cizí). Když jsem do sebe natlačila všechny koláčky, které mamka napekla, a řádně to zapila, přesunula jsem se do postele, koukla na mobil...a ono bylo 2:15!!!...No co vám budu povídat, noc byla dlouhá...

A o tomto jsem mohla jen snít...kdybych usnula...

Ale co vám tím vším chci sdělit...Chci abyste věděli, že rakovina prsu není něco co by mě výrazně omezilo, musela jsem vydatně odpočívat a vzdát se všech aktivit. Nadále se mohu účastnit všech akcí a oslav (a že jich je hodně, 4 máme za sebou a do konce roku minimálně 2 před sebou a to nepočítám Vánoce, vánoční srazy a další setkání). Mohu běhat s dětmi po hřišti, s Juli chodit na tancování (a tancovat s ní, i když se tedy přiznám, že jsem myslela, že budu jen sedět a koukat), konečně jsem si udělala čas i na lekci jógy. A od výletu do Barcelony můžu i jíst téměř vše. A kdybych se nemusela celý den starat o děti, tak si myslím, že zvládnu i tu svou mikro pracovní činnost, kterou jsem do července dělala. 

A z jakého důvodu vám to všechno sděluji? Ne, není to proto, že se chci chvástat, jak to krásně zvládám (ony jsou i slabší okamžiky, nebudeme si nic nalhávat). Když mi totiž sdělili výsledky, tak první představa, která mi proběhla hlavou, byla ta, že teď dlouhou dobu nebudu moct nic. Že budu ležet, zvracet, plazit se po zemi, nezdravě hubnout...atd. Tak teda, nehubnu! Naopak budu si muset pořídit váhu, celou dobu hlásím (kvůli namíchání chemoterapie) váhu 55kg a teď jsem zjistila, že mám o 3kg víc! Po zemi se plazím jen na tancování, když předvádíme jak dělají hadi v písničce od Svěráka. Ještě jsem nezvracela, ťuk, ťuk. Ležím jen po chemoterapii, den dva...a to si dost užívám:-).

Jo, poslední dávka antracyklinů se mnou dost zamávala a vyřadila mě z provozu na celý týden! Ale pak se to nějak srovnalo a fungovala jsem opět víceméně normálně. 

Teď mám za sebou první dávku Taxanů a zatím vše dobré. Ráno mi to dokapalo dost brzy, tak jsem zaskočila do nemocničního bufetu na chlebíček a pak mi to nedalo, projevila se má zavislost a já jela do svého oblíbeného secondhandu, jestli tam nemají náhodou nějaké pěkné kousky. Měli:-D.

Uvidíme jak se stav bude vyvíjet další dny, v sobotu ale máme další oslavu, na které chci opravdu být, možná časem napíšu proč:-). Tak snad se nedostaví chřipkové příznaky, které jsou uváděny jako nežádoucí účinek.

Užívejte si krásného podzimu a já slibuju, že než napadne sníh, tak dám dohromady další článek z cest. Asi se podíváme do Mexika a Guatemaly. 

A pro ty co ještě neobjevili fb stránku, tak je zde...přispívám tam častěji, poněvadž je to o dost rychlejší a jde to i z mobilu :-)

Žijeme ve světe lajků, tak prosím taky o jeden pro svojí fb stránku:-)

https://www.facebook.com/prsavhaji/

Jak to chodí, když máte v prsu něco navíc.

Dnes jsem se byla domlouvat na dalším postupu v mé léčbě. V Thomayerove nemocnici. Ale vezmu to od začátku a to doslova. Abych shrnula, jak se postupuje při léčbě zhoubného nádoru prsu. Léčba je tedy individuální a co jsme měla a mám já, nemusí mít Božka z Dolní Lhoty. Ncméně myslím si, že zas nejsem takové individum, aby se odchylovala úplně od průměru a měla léčbu úplně jinou, než zbytek postižených tímto onemocněním.

Takže nejprve jsem si objevila bulku v podpaží a hned jsem upalovala k doktorovi. Na gynekologii. Pokud si taky takhle něco najdete, neváhejte ani minutu a udělejte to jako já. Tam by vám měli napsat žádanku na sono (pokud je vám méně než 40?, věkovou hranici teda moc nevím, tak nechci mystifikovat) nebo na mamograf (myslím)...no to je jedno, prostě by vás měli poslat na vyšetření nějakou zobrazovací metodou. Pokud jste mladá a váš lékař to bagatelizuje, nenechte se odbýt a prostě si tu žádanku vydupejte. Sice jsem si zakázala pročítat příběhy na internetu, ale dočetla jsem se a i jsem slyšela vyprávění dosti dívek, žen či paní, které věřily tvrzení, že to je jen nějaká neškodná cysta či co a ono ejhle...

Mammograms showing a normal breast (left) and a cancerous breast (right). Credit: Wikipedia.

Takže mně sestřička ihned vybavila žádankou a já šla v sladké nevědomosti a v klídku na sono a tím se rozjel kolotoč, díky kterému vznikl také tento blog:-). Když se lékařce sono nezdá, odebere vzorek tkáně, která se posílá o laboratoře na vyšetření. Tam se z tkáně určí molekulární typ onemocnění.
Tomuto vyšetření se říká biopsie, vzorek tkáně se odebírá jakousi cvakací jehlou a odběr probíhá s lokální anestezií, takže to nebolí. Ale asi také záleží, kde je podezřelý nález uložen. Já ho mám hodně povrchově, takže mně to téměř nebolelo.

Zdroj: http://graphics8.nytimes.com/images/2007/08/01/health/adam/17016.jpg

Zdroj:http://graphics8.nytimes.com/images/2007/08/01/health/adam/170

Po biopsii se tedy čeká cca týden, někdy možná i déle, na výsledky. Tento čekací týden je hodně náročný, pro mě to bylo, co se týče psychiky, asi zatím nejtěžší období v léčbě. Doporučuju se při čekání nějak zabavit, aby člověk neměl moc čas myslet. My byli na dovolené a bylo to super:-))

Pak vám oznámí výsledky, když jsou dobré, jděte slavit!! Když nejsou dobré, jděte se opít...Během léčby, si myslím, je alkohol ve větším množství nedoporučován (ale je pravda, že jsem se neptala - nějak se bojím zeptat, aby mě pak nechtěli zavřít do Bohnic do pavilonu alkoholiků), takže nyní máte poslední možnost. Ne, teď vážně...pokud je výsledek biopsie pozitivní, tzn. že nálezem je zhoubný nádor, zkuste se nezhroutit...ale klidně brečte, nadávejte...prostě puste emoce ven...Ale zkuste se pak sebrat, myslet racionálně a hlavně vybudit svou psychiku...to bude vaše mocná zbraň (ale může být i nebezpečný nepřítel). 

Já jsem po oznámení výsledků šla do knikupectví pro knížku od Laury Janáčkové Život je boj (http://knihazivotjeboj.cz/) a večer vyrazila na festival.

Pak se sejdem konzilium a budou o vás debatovat a domluví se na vaší léčbě (opět si jen myslím, že to tak bylo:-). A následně jste objednána k lékaři na konzultaci. 

Mně tato konzultace moc pomohla, měla jsem pocit, že se něco začíná dít a že je třeba tasit zbraně (výše zmiňovanou psychiku). Lékař by vás měl seznámit s tím co vás následující měsíce čeká a vybaví vás žádankami na všemožná vyšetření (více zde http://prsavhaji.blogspot.cz/2016/08/co-jsem-si-zatim-prosla-za-vysetreni.html). 

Pak se liší to, zda jdete první na operaci nebo první na chemoterapii. Já mám agresivnější nádor, tak se rozhodli začít se chemoterapií. 

Mně první začali podávat Antracykliny (a co jsem se tak doslechla, tak se s nimi asi většinou začíná). Dostávala jsem je jednou za tři týdny ve formě kapačky do žíly. Trvalo to cca 2,5 -3,5hod. A měla jsem takto 4 cykly. Vždy týden po chemoterapii jsem pak šla na odběr krve z prstu, aby zjistili, zda se nehroutí krevní obraz. A pak jsem ještě chodila na krev den před chemoterapií, opět aby se zkontrolovalo, zda je krevní obraz v pořádku. Pokud by nebylo (stalo se mi to jednou), tak vám řeknou, že si máte vzít ty a ty prášky a v den chemoterapie je krevní obraz ještě zkontrolován. Pokud by to bylo opět špatný, tak nevím...mně se to nestalo, ale asi vám ji oddálí, aby se krev srovnala. 

Po těchto čyřech cyklech Antracyklinů mě teď čekají další čtyři cykly, tentokrát Taxanů. Do toho mi začnou píchat Herceptin (teda, pokud mi to schválí a to jako doufám, že ano:-), jedná se o biologickou léčbu, která je, narozdíl od chemoterapie, cílená přesně na nádor a tudíž by neměla mít takové nežádoucí účinky. A pevně doufám, že nežádoucí účinky nebudou žádné, protože tuto léčbu budu mít rok. 

Poslední chemoterapii, pokud vše půjde podle plánu, mám 4.1.2017 (co jsem si laicky spočítala, tak snad to tak bude). Pak za cca 3 týdny půjdu na operaci a pak mě ještě čeká 30 dávek ozařování. Tam se prý chodí každý den, krom víkendů. Tak to mi vychází někdy do dubna. Takže je to paráda, jaro a léto už budu mít volno!

No a nakonec budu dostávat ještě dva roky hormonální léčbu. Jedná se o injekce do břicha. Jmenuje se to Zoladex a píchají mi ho už teď, ale zatím jen kvůli ochraně vaječníku. Až se totiž vyléčím, tak budu potřebovat do života zas nějaký další adreanlin, takže těhotenství to jistí. Hahahaha...to dost předbíhám:-DDDD

No chtěla jsem vám tu popsat, jaká to byla pruda v té Krči (Thomayerove nemocnice), ale jak jsem někde četla, v dnešní době se musí psát krátké články, protože dlouhé nemá čas nikdo číst. A tady jsem délku dost přepálila. Tak o Krči zas někdy příště.