čtvrtek 24. listopadu 2016

Nejsmutnější přání jsou ta nevyřčená...


Tak mám za sebou šestou chemoterapii, druhou z cyklu taxanů. Tentokrát to bylo dlouhé, v Krči jsem byla od osmi do jedné. Ale byla jsem v klidu, měla jsem co číst, co jíst, prostě základní životní potřeby byly uspokojeny a to moje alfa a omega:-). Jen jsem si po minulé zkušenosti, kdy to bylo rychlé a pak jsem ještě dva dny byla úplně fit, naplánovala ještě dost akcí po akci "CH". A když jsem odcházela z nemocnice, moc jsem se necítila. Ale řekla jsem si, že to dám. A dala jsem to :-). Oběhala jsem pár obchodů, vyřídila jsem nějaké pracovní věci, v průběhu jsem se zastavila v kavárně a připadala si jako king. Domů jsem dorazila v pět, svalila se na židli a bylo mi dobře. Teda, byla jsem unavená, bolely mě nohy a muset se starat od děti, tak to asi nedám...Ale já mám báječnou rodinu, přijela Zdendy mamka, takže s dětmi jsem se poňuchňala a když jsem začala cítít únavu, tak jsem je poslala spát:-). Já jsem tedy i přes únavu bděla snad do půl jedné a zbytek noci byl takový...no nic moc, ale věděla jsem, že další den se můžu válet i během dne, tak mě špatný spánek nevyváděl z míry. Holt to jsou ty vedlejší účinky kortikodů, které beru aby se předešlo případně alergické reakci na chemoterapii. Ještěže je mám vždy jen na tři dny. Musím říct, že tyhle prášky nebudou mými favority, minule mi sice způsobily euforické stavy, ale také pálení žáhy. Tentokrát se euforie nedostavila. Škoda. Za to přišla ta nespavost. Ale to je maličkost.


Mají se rádi....to je důležité...

17. listopadu - zapalujeme s Edwinem svíčku...aby nám tam demokracie vydržela.


Po minulé dávce jsem byla vyřazena na celý dlouhý týden, nic mi tedy nebylo, jen jsem spala, spala a spala. Ale pak už mi bylo celkem dobře. Zvládla jsem tři oslavy. Jedna byla pro mě dost zásadní, podařila se mi jedna věc ze které mám vekou radost (viz foto a více možná někdy v nějakém článku nebo to máte na FB). Dále návštěvu kamarádů u nás doma (6 dětí a 6 dospělých v panelákovém bytě 3+1!!!, super!!!), setkala jsem se s kamarádkami a vydala jsem se dokonce na koncert kapely Wohnout. 

Známe se už skoro 20 let, byly krize, ale přestály jsem to a já jsem ráda, že je mám!
Babičky oslava, taťka a moji dva bratři - starý a nový:-)), nebo mladší a starší:-))

Oslava mamky narozenin a čtyři generace pohromadě.





Na tento koncert jsem chtěla jít už od jara, jelikož to vypadalo na velkou akci, měla jsem nutkání koupit i vstupenky. Když jsem onemocněla, stále jsem přemýšlela, zda budu či nebudu moct jít. Ale týden před koncertem jsem měla dobré krvinky, cítila jsem se výborně, tak jsem si řekla, jo, jdu! Sehnat hlídání, abychom nemuseli opět otravovat Marušku byl kumšt, nakonec to padlo na mamku, která slíbíla, že přijede do Prahy. Tímto ji moc děkuji, i když nakonec kvůli nemoci nepřijela. Takže velké díky patří Marušce, která se hlídání nakonec ujala a hlavně také Zdendovi, který to celé zařídil.



U toho bych se asi trochu zastavila. Moc jsem chtěla jít a chtěla jsem jít se Zdendou. Ale nějak jsem to nedokázala nikomu říct, nechtěla jsem otravovat a tak. Ale po telefonátu se Zdendou, který řekl, že když teda na koncert nepůjdu, tak že on jde do hospody, jsem se vzchopila. Nejprve jsem teda Z. telefon položila uprostřed hovoru a byla jsem šíleně navštvaná a ukřivděná. Ale pak jsem sedla k počítači a napsala mu jak se věci mají a co chci já. A hleďmě, ono to zafungovalo. Jednak, já se smířila s tím, že večer někam vyrazím sama bez Zdendy a byla jsem klidná, jelikož jsem věděla, že jsem pro své potřeby udělala vše. A Zdenda mně velmi překvapil. Několikrát se ujišťoval, zda si ten večerní program zruším, moc se mi teda nechtělo, pač pod avizovaným překvápkem jsem čekala maximálně Zdendou uvařená vajíčka s párkem (jeho verze luxusni večeře) a Kancelář Blaník na Streamu. Ale na vajíčka jsem měla celkem chuť a Kancelář Blaník je taky docela dobrá, na koncert Wohnout tedy nemá, ale což. A hádejte co, místo vajíček jsem dostala vstupenky a místo Kanceláře Blaník dorazila Maruška. A my mohli vyrazit!!!! Koncert byl nejlepší!!! Hlavně, tedy ten pocit, že tam můžu i přes probíhající chemoterapii být a že se tam cítím dobře. I s holou hlavou :-D

Kapela Wohnout

A proč to vše píšu??? No tentokrát vám na tomto příkladu chci ukázat, jak je důležité sdělovat druhým své požadavky, přání a pocity. Protože většina lidí nemá možnost telepatie a do hlavy vám, díkybohu, nevidí. A lidi, kteří vás mají rádi, vám vaše přání, pokud to jen trochu půjde, rádi splní. Věřím tomu. Jde jen o to, jim ty svá přání nějakou srozumitelnou formou reprodukovat. Mně třeba moc nejde mluvená forma, takže když už jde fakt do tuhého a komunikace vázne, tak píšu. A funguje to!


Někdy svoje přání vyslovit nemusíte, tuto knížku jsem dostala od kamarádky jen tak...Ale nespoléhejte na to, když něco opravdu chcete a ono to ne a ne příjít, jděte si za tím.


A dostala jsem od čtenářky blogu krásné čepice:-) Moc děkuju!!
Nesundavám je z hlavy, ač tu nejkrásnější jsem hned druhý den ztratila...ale tak mě to mrzelo, že jsem si objednala novou:-)


Prosím, nebojte se o svých potřebách a přáních, ale i křivdách mluvit či psát. Ono se uleví vám a myslím, že i vašim blízkým. Nejhorší je nevědomost, nejistota a pocit, že něco nevyřčeného visí ve vzduchu.

Problém nastává u situací, které vás trápí, ale ani vy sami je nedokážete pojmenovat. To se pak těžko reprodukuje někam dál. Ale i tak stačí druhému říci, jak se věci mají a třeba vám pak třídění myšlenek půjde lépe. Mluvím, vlastně píšu (mluvení mi fakt moc nejde), z vlastní zkušenosti. Už mám na to rozepsaný článek. Sama jsem zvědavá, zda ho zvládnu dokončit a zda mi z něj něco kloudného vypadne. Třeba nějaké to řešení:-)

A opět, nezapomeňtě zde je vkládám akutálnější info z mého života: 
Tak pokud vás moje příběhy zajímají, dejte lajk, ať vám nic neuteče:-) A mně za každý lajk, zaplesá srdce :-DDDD








pondělí 14. listopadu 2016

Obyčejné dny jsou důležité...


Hurá sláva! Dnes se cítím jako za zdravá, navštívila mě paní Energie:-))


Zvládla jsem nakoupit,vyprat,uvařit dvouchodový oběd (pomineme, že nákup dovezl Rohlík, druhý chod k obědu byly kupované buchtičky s krémem z pytlíku - ale vaření nebylo nikdy mé hobby:-), vyzvednout Juli ze školky a vyrazit na sraz s kamarádkou. 



V tomto bodě tedy nastala menší krize:-D Krize, které jsem ještě před půl rokem zažívala poměrně často a vnášely do mého života adrenalin:-) 

S kamarádkou jsem byly domluvené na 13h. Bohužel oblečení stopadesáti vrstev zabere čas,takže ve školce nastalo zdržení číslo jedna. Na tramvaj jsme letěla jako blesk a chudák Juli za mnou vlála jak hadr na holi. Nicméně tramvaj jsme stihli,takže jsme jeli jen s pěti minutovým zpožděním.

Ovšem...Zásek nastal na Výtoni. Vyhrabali jsme se z jedné tramvaje - v jedné ruce kočár, v tu dobu už naštěstí se spícím Edwinem, v druhé ruce Juli,neustále omýlající, že chce něco dobrého. Takže když jsem viděla přijíždějíci tramvaj, neváhala jsem ani minutu a jala se do ni nastupovat, nezastavil mě ani fakt, že je vysoká a naopak Juli mi zdatně radila, abych někomu řekla o pomoc. Vyškrabali jsme se tedy nahoru, Juli se posadila, dostala tyčinku a chválí nás slovy "Mami, to jsme to krásně zvládly". V tu chvíli měla tramvaj odbočovat na Albertov....Ano, ale to by to nesměla být sedmnáctka...kterou jsem na Výtoň přijeli....A teď jsme se s ní neplánovaně vraceli domů. Hlasitě jsem si povzdechla, polovina tramvaje se soucitně usmála a druhá půlka mi zdatně pomáhala s kočárkem a s Juli při vystupování. Na Podolské vodárně jsme překrosili milion přechodů, mezitím nám samozřejmě odjela nizká tramvaj. Naštěstí hned vzápětí jela další a vrátila nás zpět na Výtoň, opět jsem se přesunuli na druhé nástupiště, kde zjišťuji, že jediná nízká tramvaj co jela, byla ta za tou osudnou sedmnáctkou. Další už jsou samé vysoké a jedna nám asi ujela před nosem. Nebo má zpoždění...rozhodnu se věřit druhé variantě, do toho Juli hlásí, že potřebuje čurat. No, dilema...tak Juli poprosím, ať vydrží a čekám jaké čísla se vyklubají z těch dvou přijíždějících. Sedmička to není, tak se vydáváme pokropit trávník, přece jen počůraná Juli v tomoto mrznoucím počasí není to pravé ořechové. Juli dokončuje potřebu a přijíždí co? Přijíždí naše vytoužena sedmička. No ale, než jsem na Juli navlékla milion vrstev a zastrkala ji stopadesát podolků, tak tramvaj byla pryč. Píšu celá zoufalá kamarádce, která už asi přimrzla k zastávce, kde na mě už půl hodiny s dětmi čekají. Nakonec nám vyráží naproti a po všech peripetiích se konečně potkáváme. Asi 500m od té prokleté Výtoně. 

Pak celkem v poklidu, když pominu Juli prudění, že jí je vedro (venku mrzlo!!), bolí ji nohy a podobné vylomeniny, dorazíme do herny...kde už je klidek a pohodička. Téměř žádné bitky děti si krásně hrají, my si v klídku vypijeme kafe...Idylka největší, takhle si představuji mateřskou dovolenou. 



Zpáteční cesta už takový adrenalin nebyl, sice Edwin nechtěl být v kočáru, ale naštěstí Juli jo. Ale rozmyslela si to v momentě, kdy přijel autobus a pořebovali jsme nastoupit. V autobuse se s Edwinem servali o sedátko, nakonec zabraly mé diplomatické schopnosti. Ale řeknu vám, sedět na sklápěcích sedadlech, na klíně mít 16kg dítě navlečené jak puk, jednou rukou přidržovat druhé dítě, třetí rukou držet knížku o traktorech a čtvrtou panenku...a do toho zatínat břišní svaly při každém zabrždění a rozjezdu, abysme se s Edwinem, při stylu jízdy řidiče brzda-plyn, neskutáleli na zem...nic moc. Ale alespoň jsem zjistila, že nějaké ty břišní svaly mi ještě zůstaly věrné. 

Večer jsem ještě vyrazila na kávu s terapeutkou. Tam jsem teda musela sprintovat, jelikož Zdenda, ač má milion kalendářů a připomínačů, tak na to zapomněl. Káva s terapeutkou je jakési psychoterapeutické sezení na zkoušku. Bylo to fajn, těšila jsem se, že začnu chodit na nějaká ta sezení pravidelně, popovídám si a tak...No podle terapeutky jsem asi dost v pohodě a nic nepotřebuju. Já vám nevím...řádky výše jsou důkazem, že nějaké sezení by možná bodlo :-D.

Takže to byl můj dnešní den. Úplně obyčejný, trochu hektický, ale pro mně v tento čas neobyčejný, protože ani na minutu jsem necítila únavu, byla jsem plna energie a ještě teď bych si šla zasportovat nebo prostě něco dělat. No tak jsem si alespoň otevřela jedno plzeňské. A napsala tento článek v podstatě o ničem, ale přesto o všem co dělá můj život životem.



středa 2. listopadu 2016

Tři měsíce s diagnozou zhoubný karcinom prsu

Dnes jsem přemýšlela jak dlouho už spadám od kategorie pacientů s rakovinou...A teda, musela jsem dost přemýšlet. Je to pro mě dobré znamení, prostě tomu nepřikládám nějakou životní váhu...Sice se mi trochu život změnil, ale nemohu zatím tvrdit, že by to byla změna nějak významná.

V rádiu jsem slyšela mluvit nějakou ženu, o tom jak onemocněla rakovinou prsu a půl roku na chemoterapicích byl pro ni ztracených 6 měsíců. Že nežila, přežívala, nemohla nic moc dělat. A já jsem ráda, že to tak nemám. Žiju celkem normálně, jen musím tedy plánovat, kdy budu schopna nějaké akce a kdy si dám raději leháro. Mluvila ale také o tom, jak se vyléčila a rok na to ji byla objevena metastáza v játrech. Budu se prostě asi muset naučit žít s tím, že nade mnou stale visí Damoklův meč, ale nad kým ne, že? Naopak, já mám tu výhodu, že o tom vím a mohu s tím nějak pracovat:-). Už vím, jaké je to mít těžkou nemoc (i když upřímně, myslím, že jsou horší nemoci a věci, které mě mohly potkat) a vím, že zde nebudu věčně. To tedy asi víme všichni, ale někdo si to uvědomuje méně a někdo o dost intezivněji.

Ale tady mám dost podstatný důvod, který mi nedovoluje na tyto věci myslet dnem i nocí.























O víkendu jsem zvládla pomoci s vozením kamenů na pozemek, na kterém se chystáme výhledově postavit náš nový domov (myslím si, že si o tom tady taky počtete, protože až se vyléčím, nebo možná i dříve, tak to bude můj další životní projekt:-)). A ne, nejezdila jsem jen v autě, kterým jsme ty kameny přemisťovali. Tři hodiny jsem dávala kameny na káru a pak je z káry vyhazovala. A bylo to fajn, únava dostavila, ale asi stejná jako u ostatních. Na odpoledne jsem byli pozváni na oslavu narozenin, tak jsem dala rychlý odpočinek a pak hurá slavit. No spíš sedět a jíst:-). 











V noci nás čekala hodina navíc, na to se vždy dost těším. Než jsem měla děti, tak jsem vždy na tento den chtěla mít na programu nějakou akci. Vždyť je super jít domů až ve tři a usínat ve dvě. Hodina spánku navíc je k nezaplacení. Jenže! Já tuto noc probděla, ve 2:56 jsem se podívala na hodiny a šla se zoufalosti jíst (podotýkám, že tento zlozvyk mi byl doposud cizí). Když jsem do sebe natlačila všechny koláčky, které mamka napekla, a řádně to zapila, přesunula jsem se do postele, koukla na mobil...a ono bylo 2:15!!!...No co vám budu povídat, noc byla dlouhá...

A o tomto jsem mohla jen snít...kdybych usnula...





Ale co vám tím vším chci sdělit...Chci abyste věděli, že rakovina prsu není něco co by mě výrazně omezilo, musela jsem vydatně odpočívat a vzdát se všech aktivit. Nadále se mohu účastnit všech akcí a oslav (a že jich je hodně, 4 máme za sebou a do konce roku minimálně 2 před sebou a to nepočítám Vánoce, vánoční srazy a další setkání). Mohu běhat s dětmi po hřišti, s Juli chodit na tancování (a tancovat s ní, i když se tedy přiznám, že jsem myslela, že budu jen sedět a koukat), konečně jsem si udělala čas i na lekci jógy. A od výletu do Barcelony můžu i jíst téměř vše. A kdybych se nemusela celý den starat o děti, tak si myslím, že zvládnu i tu svou mikro pracovní činnost, kterou jsem do července dělala. 









A z jakého důvodu vám to všechno sděluji? Ne, není to proto, že se chci chvástat, jak to krásně zvládám (ony jsou i slabší okamžiky, nebudeme si nic nalhávat). Když mi totiž sdělili výsledky, tak první představa, která mi proběhla hlavou, byla ta, že teď dlouhou dobu nebudu moct nic. Že budu ležet, zvracet, plazit se po zemi, nezdravě hubnout...atd. Tak teda, nehubnu! Naopak budu si muset pořídit váhu, celou dobu hlásím (kvůli namíchání chemoterapie) váhu 55kg a teď jsem zjistila, že mám o 3kg víc! Po zemi se plazím jen na tancování, když předvádíme jak dělají hadi v písničce od Svěráka. Ještě jsem nezvracela, ťuk, ťuk. Ležím jen po chemoterapii, den dva...a to si dost užívám:-).

Jo, poslední dávka antracyklinů se mnou dost zamávala a vyřadila mě z provozu na celý týden! Ale pak se to nějak srovnalo a fungovala jsem opět víceméně normálně. 

Teď mám za sebou první dávku Taxanů a zatím vše dobré. Ráno mi to dokapalo dost brzy, tak jsem zaskočila do nemocničního bufetu na chlebíček a pak mi to nedalo, projevila se má zavislost a já jela do svého oblíbeného secondhandu, jestli tam nemají náhodou nějaké pěkné kousky. Měli:-D.


Uvidíme jak se stav bude vyvíjet další dny, v sobotu ale máme další oslavu, na které chci opravdu být, možná časem napíšu proč:-). Tak snad se nedostaví chřipkové příznaky, které jsou uváděny jako nežádoucí účinek.

Užívejte si krásného podzimu a já slibuju, že než napadne sníh, tak dám dohromady další článek z cest. Asi se podíváme do Mexika a Guatemaly. 








A pro ty co ještě neobjevili fb stránku, tak je zde...přispívám tam častěji, poněvadž je to o dost rychlejší a jde to i z mobilu :-)

Žijeme ve světe lajků, tak prosím taky o jeden pro svojí fb stránku:-)


https://www.facebook.com/prsavhaji/





http://editastruskova.cz/

Nové články najdete zde: http://editastruskova.cz/ Těším se tam na vás!