A jaký máš ty genofond??

V tuto chvíli je obsah blogu hlavně o tom, jak zvládám rakovinu já, jak ji prožívám a tak. A aby to nebylo jen o mně, tak se pokusím připojit další sekci, jakési vzdělávací okénko. Tento článek bude o tom, co rakovinu způsobuje a co jsou to vlastně ty geny, kvůli kterým si Angelina Jolie nechala vzít svoje krásné čtyřky (nebo pětky??). Pro ty, kdo nečtou bulvár a noviny, tak Angelina Jolie má vysokou genetickou predispozici k rakovině prsu a aby se ji vyhnula, nechala si prsa odstranit. 

Rakovina je většinou souhrou spousty nepříznivých faktorů a jedna jasná příčina bohužel není. Kdyby byla, rakovina by už asi nebyla, poněvadž by nějaká chytrá hlava určitě vymyslela, jak ji vymýtit. Pravděpodobnost vzniku nádoru roste se stoupajícím věkem. Životní styl a životní prostředí mohou mít také vliv na to, zda se vás rakovina bude týkat nebo ne. Co se týče rakoviny prsu, tak mírně zvýšené riziko nádoru prsu mohou mít ženy, které nikdy nerodily nebo které poprvé rodily po 30-35 roce věku, které začaly menstruovat časně před 11 rokem věku a jejichž menopauza, ukončení menstruace, se objevilo až po 55 roce (http://www.mamo.cz/). Rizikových faktorů je mnohem více a asi se na ně bude postupem času ještě přicházet. Nedávno jsem nevědomky vyslechla názor, že na rakovinu prsu má vliv umělé oplodnění...Není to žádný odborný názor, je to domněnka jedné pacientky, která ji sdělovala jiné...ale něco na tom možná bude. Ale určitě neznamená, že pokud splňujete nějaké rizikové faktory, tak, že budete mít rakovinu. A bohužel i naopak...jsem příkladem, člověk prostě nikdy neví kdy a na koho to padne. 

Ale pokud v sobě nosíte mutace genu BRCA1 nebo BRCA2 (breast cancer gen), tak máte bohužel velmi slušnou šanci (84%,zdroj: http://www.newmamma.eu/), že vás rakovina navštíví. Pokud je gen poškozen, tak se poškození přenáší z generace na generaci. Pokud se ve vaší rodině vyskytuje rakovina prsu, může to často právě být způsobeno touto mutací a není od věci podstoupit genetické testování a posléze přemýšlet o preventivním odstranění prsou, jak to učinila výše zmíněná Angelina. Teda pokud netoužíte po tom, vědět, jaké je to mít rakovinu. Ale také si nemusíte nic řezat a třeba budete patřit mezi těch 16%. Testování jsem podstoupila, nebolí to, v podstatě jde jen o to, že si popovídáte s doktorkou, které popíšete celou rodinou historii. Ne, nemusíte vyprávět, který děda bojoval v první světové a který byl komunista. Stačí když sdělíte, jaké nemoci (hlavně onkologické) se ve vašem rodě vyskytují. Po tomto rozhovoru vám vezmou krev a pak jen čekáte až ji proženou cyhtrými a nadupanými přístroji a až výsledky z přístrojů zhodnotí ještě chytřejší laboranti. To trvá poměrně dlouho - 3 měsíce a déle. 

A co tedy způsobují chyby v genech BRCA1 a BRCA2? Rakovinu, ano...A pro zvědavce je to uvedeno v následujícím odstavci, který jsem prachsprostě zkopírovala odtud: www.mamo.cz

Oba geny, BRCA1 a BRCA2, jsou součástí genetického vybavení všech našich buněk. Kontrolují buněčné dělení a opravy chyb v našem genetickém materiálu. Pokud jsme zdědili mutaci v těchto genech od jednoho ze svých rodičů, je přítomna ve všech našich buňkách. Každý gen máme ve dvou kopiích, jednu od otce a jednu od matky. Porucha jedné kopie genu se projeví zvýšenou pravděpodobností vzniku nádoru. Pokud druhá kopie stejného genu zděděná od druhého rodiče je v pořádku, vše funguje normálně. Díky různým vlivům během života však může dojít náhodně k poruše i druhé, zdravé kopie stejného genu v některé buňce (prsu nebo vaječníků). V této buňce dojde k vyřazení celého genu z funkce a díky tomu i k možnému začátku nádorového bujení. Proč zrovna u genů BRCA1 a BRCA2 dochází především ke vzniku nádorů prsu nebo vaječníků, není úplně jasné.

Geny BRCA1 a BRCA2 byly objeveny v roce 1994 a 1995 a od té doby můžeme provádět jejich testování, tj. vyšetřit jejich strukturu a najít chybu, mutaci, která způsobuje dědičné riziko. (viz zde www.mamo.cz)

A kdy je potřeba si na své geny posvítit?

- pokud vás rakovina prsu zastihla v mladém věku. Mladým věkem se v tomoto případě myslí věk před menopauzou.

- pokud se ve vaší rodině vyskytuje časný výskyt nádoru vaječníků, výskyt dvou a více nádorů u někoho v rodině, nebo výskyt nádoru prsu i vaječníku

- a pokud jste na předchozí otázky odpovědely ano, tak je jen na vás, zda podstoupíte genetické testování nebo ne.

Tak...to by bylo o genech...ale neodpustím si svou staronovou mantru...rakovina a její zdolání je především o psychice! Takže i když na tom genově nejste nejlíp, nevěšte hlavu! 

Řízni sem, řízni tam...

První po čem jsem toužila, když mi bylo oznámeno, že mám v prsu zhoubný nádor, bylo, aby mi ho proboha co nejdřív vyndali. Nakonec jsem si na to musela počkat půl roku, až tam vlastně žádný nádor nezůstal. Chemoterapie si s ním poradila, ale operaci jsem stejně musela podstoupit. Už kvůli metastáze v uzlinách v axile (podpaží, pro ty co nemluví latinsky:-) a kvůli jednotlivým buňkám, které nelze zjistit žádným vyšetřením.

Operaci už mám tedy za sebou. Ač mi všichni drželi palce na operaci a po operaci všichni říkali - "Super!!! Máš to za sebou"!!, tak operace byla to nejlepší, z celého procesu kolem toho. To vás prostě uspí a ač se snažíte, seč to jde, zůstat vzhůru, abyste alespoň koutkem oka zahlédli kdože vás bude operovat, tak během pěti vteřin jste odtáhnuti do říše snů a je vám srdečně jedno jestli vás bude operovat řezník nebo špičkový onkochirurg. O to horší je následné probuzení. První, co si pamatuji, je děsná zima. Tu, když sestřička vyřešila tím, že přes mně přehodila alobal, který rozdávají na běžeckých závodech (rozuměj nějakou aluminiovou přikrývku), vystřídala celkem výživná bolest. Takže moje třetí věta (hned po tom, že mi je zima a kde to vlastně jsem) byla "dejte mi nějaký dryják proti bolesti"!!! Má prosba byla vyslyšena....upěnlivě jsem sledovala hodiny (bolestí se mi vyostřil zrak a zcela jasně jsem viděla na hodiny, které byly od mně 15m a ráno jsem na ně už neviděla:-D a přemýšlela, za jak dlouhou dobu zaberou opiáty pouštěné přímo do žíly. Po 45 minutách, kdy jsem stále přemýšlela, přišla sestřička a oznámila mi, že jsem si pokrčenou rukou skřípla kanylu a opiáty mi do těla neproudí...hmmm...okamžitě jsem ruku narovnala a pak jsem s ní už ani nehnula, abych o přívod té blahodárné tekutiny do těla nepřišla. A tak jsem vydržela do rána...Hodinu co hodinu mně tedy budil tlakoměr, celou noc mě otravoval oxymetr na prstu, ale díky opiátům jsem byla tak oblblá, že jsem vždy jen zamžourala a spala dál. Nějaký hlad, kterým jsem trpěla před začátkem operace mně vůbec nezajímal...ať žije jídlo do žíly!!!

Ráno přišla fyzioterapeutka (ehm...raději bych ji nazvala jinak, abych nám fyzioterapeutům nekazila pověst, ale nenapadá vhodné jméno:-))...no nebudu tady popisovat její postup vertikalizace, ale měla jsem reálné obavy, aby mi nevytrhla nějakou hadičku, které ze mě vedly...Docela ji bavilo tahat mi za cévku a řeknu vám, není to nic příjemného...ale vzhledem ke svému povolání, každá zkušenost a tím spíše špatná, je pro mě přínosem. Ale přežila jsem, stoupla jsem si, přesunula se k umyvadlu a tím jsem se kvalifikovala k přeložení na normální oddělení a vyndání cévky. Hurá!!! Jedna hadička pryč!!! S přesunem na normální oddělení se pojila jedna smutná věc - zastavení přísunu drog přímo do žíly a dohadování se se sestřičkou, jestli už mám nárok na další čípek či prášek proti bolesti. Jednou jsem kvůli tomu raději podstoupila i injekci do zadku, s vidinou toho, že to bude fungovat déle:-D. No zadek mě bolí ještě teď. Ale první den jsem přežila. Sice jsem s redony (to jsou ty hadičky, které mi odváděly odpad z operované rány), chodila jak robokop a neustále jsem se bála, že je někde zapomenu (což by bylo dost nemilé, když mi vedly z těla), ale zvládla jsem to a další den jsem se jich zbavila. A to si pak připadaté volná a ladná jako lesní víla:-). Ještě jsem je ukecala, aby si mě tam jeden den nechali, užila jsem si nemocniční pohodu a další den hurá domů!!! Musela jsem se dát dohromady, abych mohla na sobotní koncert Ennia Morriccona. 

Ať žije výborný nemocniční čaj!

Koncert jsem zvládla a byl parádní, teď tu polehávám jak lemra, normálně si nenamažu ani chleba...Nevím jestli jsem precitlivělý simulant nebo to fakt bolí??? No, zítra jdu na kontrolu tak se asi zeptám...Mohla bych si teda stěžovat, jak je to děsný a tak, že nemůžu nic, o všechno musím někoho prosit, kolem mě bordel...Ale já si ještě před rokem přála, abych mohla jen tak ležet a nemuset nic dělat, takže teď držím ústa a krok :-))) A snažím si to v rámci možností užít, čtu a koukám na blbý film, protože vím, že brzy zas nebudu moct...Ale taky se už dost těším zase na roli matky na plný úvazek se vším všudy, on je taky docela vopruz, pořád někoho prosit a žádat, jestli by mi sem nepřijel pomoct...Sice všichni (rozuměj babičky především) tvrdí, že to dělají rádi...ale...:-D Prostě člověk vždy touží po tom, co nemá...že???

No, ale abych to shrnula:-)) Jsou horší věci, třeba bolest zubu, poporodní bolest, nebo kocovina po opravdu velké párty...:-D Takže operace byla další zkušenost do života. A zkušenosti, ty nám nikdo nevezme. Prsa mám obě, jedno navíc vyzdobeno krásnou jizvou, takže vlastně super:-)