pátek 18. srpna 2017

Magické datum 18.8.

Tak dnešek se zas podařil :-D Před pěti lety jsem se vdávala, před čtyřmi roky jsem netrpělivě očekávala Julii, které se na svět moc nechtělo, před třemi jsme si už byl na cestě Edwin a nevím co jsme dělali, před dvěmi byla vedra a už jsme byli čtyři, před rokem, všichni víme...a letos to bylo takto:-)


Začalo to ráno, kdy si Juli neodpustila ranní výstup alá "mě ty šaty vadí" a nasledný půlhodinový srdceryvný pláč...Juli, Juli...vidím to na hvědnou dráhu minimálně na Brodwayi. Pak minutová pauza a klid, než jsem vyndala Edwinovi kolo, Juli zas spustila svou hereckou etudu, která ale měla výhodu, v tom, že v rozčilení vysprintovala náš kopec během minuty.

Ufff, jsme na zastávce, opět chvilka klidu, zvládám i trochu uspořádat dopravní prostředky na kočár a připravit se na nástup do autobusu. Autobus přijíždí...nastupujem...Edwin je vyjimečně rychlejší, jelikož Juli má kárku a přece jen ji trochu trvá než ji vyrve do autobusu a zabírá tedy Julince místo u okna, Juli to nerozdýchá, naštěstí mé diplomatické schopnosti ji zvládnout přesvědčit, aby nekřičela na celý bus...po 8minutách si oddychuju, vyndám kočár, kočárek, kolo, jedno dítě, druhé dítě a hurá k vodě!!!

A nastává asi tak hodina až dvě rodinné pohody...Máme se opravdu krásně...než nastane čas oběda. Plán zní krásně, uspím Edwina, zajdeme se do restaurace na oběd, Edwinovi necháme jídlo zabalit, dám si kafe...pohoda jazz....Edwin má jiný názor, neva...alespoň se nají i on...objednávám pizzu a malou dvanáctku, na děti jsem s pitím nějak zapomněla, ale neva, hrají si v koutku a jsou spokojené, sem tam trochu bitka, tu o medvěda, tu o židli...však to znáte, ne?

Pořád klídek, ale po 20minutách se můj hlad začíná zvětšovat, ale nechci prudit...ale po dalších 5 už začínají otravovat i děti, mě se motá hlava, asi z hladu (nebo z té dvanáctky nalačno??) a po 40 minutách se nesměle zeptám, zda na nás nezapomněli...zapomněli...No tak si počkáme ještě 15minut, pak to konečně donesou, hladové děti se vrhnou na vařící pizzu, spálí se a řev...raději je krmím a smiřuji se s tím, že si dám zbytky (ananas a okraje), nevadí...za čekání dostanou děti nanuka gratis, bohužel jen Míšu, opět řev...ale jen malinkej. Pak si říkám, že by ten Edwin už mohl teda spát, no s nanukem v puse, to moc nejde...ale co, třeba usne u jídla...

Neusnul...kašlu na něj a jdem se koupat...on to dá i bez spánku...Za dvě hodinu zjištuji, že to nedá...nebo dal by, kdybych za něj nepostavila hrad (znáte to, rodičovské neuspokojené ambice:-D. Edwin spustil tak, že jsem musela Juli vytáhnout za vlasy z vody a rychle vyklidit pole...řval, válel se po zemi, pak se uklidnil, pak si zas vzpomněl, že jsem ten hrad postavila místo něj a spustil nanovo...Za vydatného řevu jsem opouštěli areál Žlutých Lázní, porušila jsem všechny své zásády a koupila mu lízátko...jednak abych ho umlčela a hlavně aby mi neusnul...to je ta rodičovská alchymie která, kdy se jednou snažíme dítě uspat a pak ho zase zuby nehty držíme vzhůru, může neznalým této problematiky přijít dost přitažená za vlasy, ale ostatní chápou...Takže děti vyfásli lízátka, nějak jsem se dohrabali na bus, v KLIDU jsme nastoupili a vyjeli...a byli jsme zas středem pozornosti v autobuse, jelikož Edwin usínal a já se ho snažila všemožně udržet vzhůru a to se mu nelíbilo, tak řev...konečně jsme dojeli domů, za zvukového doprovodu jsme došli domů...

A nastal KLID!!!A dokonce i smích...Byla jsem odměněna za svou trpělivost a v osm jsem si otevřela víno :-D, děti spaly!!

A bez nadsázky - byl to krásný den! Někomu může příjít asi dost šílený (proto to sem píšu, že? :-))), ale když si vzpomenu na to co jsem dělala před rokem? Kdy jsem sice nějak fungovala, ale nevěděla jsem, jak budu fungovat za rok, tak jsem za ten dnešní den šťastná!!
A ještě jsem dnešním dnem pět let vdanou ženou za toho nejlepšího muže pod sluncem:-)...no dobře, to je trochu patetické, ale občas člověk musí projevovat patos, ne :-D?




úterý 1. srpna 2017

Takhle jednou před rokem - 2.část

Čekání na výsledky z biopsie bylo dlouhé. Hned další den po biopsii jsem překopala plány a povolala děti do Prahy. Musím si je užít, když zachvíli umřu, říkala jsem si. Babičky děti sbalily a společně vyrazily autem do Prahy. Juli to nějak nedala v Budějcích hodila takovou šavli, že v autě se už nedalo být, resp. zvládly to jen silné kusy. Takže Juli se Zdendovou mamkou volila cestu vlakem a Edwin, který tehdy ještě neuměl mluvit a tak nemohl protestovat, pokračoval v blitkoautě směr Praha. 

Další dva dny jsme tam nějak přežili a naštěstí v sobotu jsem vyjeli na dovolenou s kamarády. Bylo to přesně před rokem.




Letos jsme tu znova, se stejnými lidmi, na jiném místě, s rokem plným zkušeností. Loni ta dovolená asi zachránila můj duševní stav. Bylo to to nejlepší možné čekání na ortel. Pomalu jsem se smiřovala s tím, že to asi úplně dobré nebude. Ale týden nabitý zážitky a okamžiky s kamarády mi dával celkem často zapomenout na to, co mě asi čeká. Večer jsem vždy měla pocit a potřebu se ostatním svěřit. Ale jsem ráda, že jsem to neudělala, nač si kazit klidné a pohodové dny. Z pohody mě trochu vytáhl telefonát s informací, že výsledky už jsou. Po telefonu mi je neřekli. Ani jsem snad nechtěla. Chtěla jsem si stále uchovávat plamínek naděje. I když mi bylo jasné, že asi to nebude žádná hitparáda, když mě kvůli tomu tahají do Prahy. Takže v pátek jsem sbalili saky paky, ani nevím jak, ale nějak jsme ostatním vysvětlili proč musíme odjet dřív a ještě přes Prahu a vyjeli jsme. Lilo jak z konve, cesta nic moc. Moje nervozita by se dala krájet. Nakonec jsem do Prahy dojeli. Zdenda mě vyhodil před poliklinikou a jel s dětmi na oběd. Já si vyrazila pro ortel. Do ordinace jsem vstupovala s úsměvem. Jaký výsledek jsem dostala, všichni víme. První dotaz byl jakou mám prognózu. No odpověď se mi nedostala. Ale za to mi bylo řečeno, že to není úplně to nejhorší, co bych mohla mít. Teď už mi to zní celkem pozitivně, ale tam jsem si to překládala tak, že jsem v dost velkých sračkách. Druhá otázka byla, jestli budu moci odletět do na dovolenou do Barcelony. Odpověď byla kladná, to mě trochu uklidnilo. Odešla jsem s termínem návštěvy onkoložky a nejistotou co bude. Venku lilo, takže těch pár slz co mi spadly splynuly s deštěm. Moje další kroky vedly do knihkupectví pro knihu o tom jak překonat rakovinu.

 Když jsem přišla za dětmi a za Zdendou do restaurace, nemusela jsem už nic říkat. Předání zprávy jsem zvládla beze slz. Nacpala jsem do sebe trochu polévky, s pocitem, že další dny už nebudu moct nic jíst a budu jen hubnout a hubnout, až budu jak smrt. 
Po jídle jsme vyrazili směr jih. Na můj první festival. No trochu jsem si říkala, zda je to vhodné jít se bavit, když skoro umírám. No nakonec jsem vyrazila a opět, bylo to moc fajn. Neříkám, že jsem se bych se bezstarostně bavila, to moc nešlo, ale bavila jsem se. V neděli přišli nepříjmné povinnosti a to, oznámit to  rodině....A odtud to znáte....

Tento článek píšu na dovolené, u vody,  vedle sebe točené pivo a kolem sebe lidi, které mám ráda. Krom Zdendy, dětí a kamarádů, také Ondru s rodinou. Mého nevlastního bráchu, se kterým jsem se našli krátce po sdělení mé diagnózy. Bylo by tomu tak, kdyby se mi rakovina vyhnula? Možná ano, ale možná také ne...možná nemoc dala do pohybu některé věci, které byly dlouho odkládány...








http://editastruskova.cz/

Nové články najdete zde: http://editastruskova.cz/ Těším se tam na vás!