Běh, běh, běh…nenáviděla jsem ho.
Teda, když to vezmu pěkně popořádku. Jako dítě jsem chtěla být vrcholový sportovec. A bylo mi asi jedno v čem. Jenže rodiče měli plno práce s vozením bráchy po trénincích a fotbalových zápasech, takže představa, že to budou muset absolvovat i se mnou se jim asi moc nelíbila. No, chápu je. I když dodnes si tuto, asi křivdu, nesu v sobě. Že brácha mohl a já ne. Vlastně, mohla jsem. Všichni můžeme dělat, co se nám zachce. Jen musíme překonat strach a vystoupit z komfortní zóny. V 7 letech jsem tyto pojmy neznala, ale byla jsem neprůbojná a jednoduše jsem si nevěřila. Například od mala byl mým snem tanec. Chodila jsem na balet. No byla to spíš taková parodie na balet, když na to zpětně vzpomínám. A ve 4. třídě si vzpomínám, že jsem zaregistrovala kroužek moderního tance. A co myslíte, že jsem udělala já? Ne, nešla jsem tam a nepřihlásila jsem se. Proč? Protože jsem si ve 4. třídě, kdy mi bylo 10 let, řekla, že jsem na tancování stará. Chápete to? Já ne. No a takhle se to se mnou táhlo. Dál jsem chodila na pseudobalet a na kreslení a tajně toužila, že ve mě rodiče dají na nějaký pořádný sport nebo že, někdo ve mně objeví nějaký skrytý talent a ze mě se stane úspěšný sportovec. No, co vám budu povídat. Na všech testech v rámci tělocviku jsem byla vždy druhá nebo třetí, takže jsem nikdy neměla nárok na to jet na školní olympiádu, kde by byl nějaký tréner úspěšného atletického družstva, ktrého by oslnily mé výsledky a ze mně se stal budoucí Zátopek v sukních.
Takže vrcholová sportovní kariéra se nekonala. Chvilinku to vypadalo nadějně, v momentě kdy jsem se začala věnovat softballu a byla jsem draftována do druholigového týmu. No ale druhá liga v tomto minisportu sice znamená druhou nejvyšší soutěž, ale zároveň i druhou nejnižší. A poté co jsem v této soutěži prohrály všechny zápasy, mi bylo jasné, že žádná závratná kariéra se ve sportu u mě konat nebude.
A pak to přišlo. Taťka a posléze celá rodina začala běhat. Dost jsem si ťukala na čelo. Protože pro mě byl běh čiré utrpení. V té době jsem se Zdendou chodila na bootcamp a každý trénink, kdy jsem neposilovali, ale měli jsme dlouhý výběh byl pro mě nuda a vopruz. Pak se taťka přihlásil na první půlmaraton, za rok se přihlásila celá rodina. Stále jsem nechápala. Šla jsem jim fandit, to jo. I atmosféra mě docela pohltila, ale rozhodně mě nepřesvědčila, abych tuhloe šílenost taky někdy běžela.
A další rok se to stalo. Celá rodina se opět přihlásila na pražský půlmaraton, při dotazu zda nechci běžet taky, jsem se jim ze srdce vysmála a šla se natáhnout na gauč. Dál jsem si teda dvakrát týdně chodila na bootcamp a nadávala při každém delším běhu. No a krátce před startem samotného závodu mamce vypovědělo službu koleno. A brácha dostal anginu. Urputně jsem se snažila udat jejich startovní čísla. A jako na potvoru je nikdo nechtěl. Teda bráchy jsem nakonec udala. To byl taky vtipný příběh. Koupil ho týpek z Budějc, který ještě v 11.30 byl v Táboře. Start byl ve 12. No přijel asi půl hodiny po startu, přeskočil zábrany a běžel. No a já nakonec taky. Přece nenechám mamky číslo propadnout, ne? A tím začala má běžecká éra (více zde: http://prsavhaji.blogspot.cz/2016/09/my-vam-ty-medaile-privezeme.html)
Pak jsem se podívala na pořad Parta maraton a rozhodla jsem se. Poběžím maraton. Jenže v den, kdy jsem začala trénovat, jsem šla i na biopsii a dál to znáte.
Loni v létě, vlastně téměř přesně rok po diagnóze, jsem se k běhu vrátila díky projektu Bellisek Zpět do kondice. Měly jsme podporu trenéra, konzultaci u fyzioterapeuta a hlavně jsem se podporovaly navzájem. A díky tomu to šlo téměř samo.
A na začátku ledna, kdy jsem přijížděla do lázní jsem si dala takovou svojí interní výzvu. Začnu pořádně trénovat na půlmaraton a naběhám zde 100km. Naběháno mám. Teď jen někde sehnat startovné, taťka si ho letos nekoupil a i kdyby si koupil, tak mi ho asi nedá a poběží sám:-). A pak mám ještě jeden běžecký sen a tím je Vltava run. Začíná se rýsovat, tak uvidíme. Snad mi má běžecká morálka vydrží. A vlastně těch snů mám více. Ale o tom třeba zase někdy příště.
A proč vlastně běhám? Ne, už to není kvůli tomu, abych se mohla chlubit, kolik jsem toho naběhala a tak (i když to stále dělám, co?). Běh je jeden z mála sportů, který můžete dělat kdykoliv, kdekoliv, zabere vám minimum času a krom bot k němu nic nepotřebujete. A věřím, že do těla, které je fit, se rakovina nevrátí.
Ten poslední bod je mou největší motivací. A pro vás bych byla motivací já. Že i po relativně těžké nemoci to jde!
