Jedna moje Všechnopárty...aneb jak bylo v roce 2016?

Ač moc nemám ráda takovéto bilancování na konci roku, co bylo dobré, co zlé, co nejhorší co nejlepší a co nás čeká v novém roce, tak přece jen se do něj asi taky pustím. Protože jsem nucena sedět dnes doma s rodiči,  a řeknu vám, program v televizi je dost tristní. Tak jsem si řekla, že si alespoň zhodnotím uplynulý rok, když už je ten Silvestra a já sedím doma. 

Člověk by si mohl myslet, že právě uplynulý rok byl dost bídný. Když jsem skoro víc jak půl roku byli na střídačku nemocní a když už to vypadalo, že nemoci jsou fuč, tak přišla nemoc s velkým N. Ale život to zařídil tak, že s plynoucím časem si pamatujeme jen to dobré. Takže rok 2016 byl vlastně super!

Dnešní krásný den strávený v posteli, ještě že mají rodiče tak krásný výhled:-)

V lednu jsme se Zdendou vyrazili jen sami dva do Londýna. Bez dětí. To bylo najednou svobody...možnost starat se jen o sebe, v noci nerušeně spá (no mělo to jeden zádrhel, viz dále), dát s v klidu trochu alkoholu, anž bych se musela bát, že svým dětem skrz mateřské mléku způsobím nějakou újmu, neřešit jídlo, neřešit nic....Jediný háčkem byla má prsa...v té době jsem dost vydatně kojila obě děti, takže když se pak nedostávalo odběru, tak to byl trochu problém. Který došel až tak daleko, že jsem skončila na záchodě v National Gallery, kde jsem tuto vzácnou tekutinu odstříkávala do záchodu (omlouvám se citlivějším a utlocitným čtenářům:-D, jestli se vám to zdá nechutné...ale to je život), totéž jsem opakovala v Tate Gallery a už ani nevím kde ještě....o nutnosti nočního vstávání ani nemluvím...No ale výlet byl bájo!!! A dost se divím, že jsme se trefili do termínu, kdy byly obě děti zdravé:-))

Navštívili jsme několik plesů, zvládli jsem pár víkednových akcí s kamarády (opět to vždy vyšlo v takovém mezidobí, kdy nás zrovna neokupoval žádný bacil). Děti si odbyly neštovice, ač v tu chvíli jsem byla dost zoufalá, teď volám hurá sláva, máme to za sebou. V půlmaratonu jsem si v dubnu s minimálním tréninkem střihla osobák. V červnu jsem teda přišla o svatby mých kamarádek, což jsem tedy hodně obrečela, protože takovéto akce se většinou moc neopakují (a když už jo, tak myslím, že podruhé už to není ono, ne:-)??? No ale zas jsme zvládli výlet do Francie na ME ve fotbale. A vybrali jsme si asi nejzajímavější zápas našich. Fotbaloví fanoušci jistě vědí.  Na konci června jsme navštivili vinný sklípek na Moravě. Kdyby nebylo fotek, tak na tuto vydařenou akci skoro zapomenu...Jo prostě jsme toho zažili spoustu:-)

Plesová sezona se vydařila

Pražský půlmaraton

Víkend na Vranově

Ve Francii na fotbale

V červenci jsme byli naprosto zdraví, všichni. Byli jsme na nejvíc pohodové dovolené v Česko-Saském Švýcarsku, na táboře. V srpnu na další skvělé dovolené s kamarády. Konečně jsme se potkali s mým starším nevlastním bratrem, se kterým jsem se chtěla seznámit už dlouho...ale nějak se nedařilo. A setkání dopadlo skvěle a nebylo poslední. Pak se teda objevila ta rakovina. Ale...zas jsem díky ní začala psát a zjistila jsem, že mě to baví...Že mě pak baví číst, jak vás to baví...

I přes to jsem zvládla úplně v pohodě letět do Barcelony, kde bylo nádherně...Jen si na to vzpomenu, mám úsměv na rtech a už plánuji kam poletíme příště.

Vánoce byli trochu slabší, nebudu sluníčkově tvrdit jak to bylo všechno krásné a pohodové...Pro mě to byl stres...nějak se to všechno seběhlo dohromady a s chemoterapíí týden 10 dnů před jsme prostě nestíhala (a to jsem se ani nesnažila mít vše dokonalé). Dopadlo to tak, že jsem padla do postele s horečkou a chvílema jsem si myslela, že je to moje poslední hodinka. Ale teď už je mi lépe a jsem rozhodnutá vstoupit do roku 2017 zdravá. Takže dopisuji článek a jdu spát. Ať teplota a zánět spojivek zůstane v roce 2016:-)

Takže můj rok 2016 byl vlastně krásný...a to jsem vlastně ani nenapsala, jak jsem díky nemoci zjistila, že mám kolem sebe báječné lidi. 

A jaký bude rok 2017??? Já myslím, že ještě lepší! Jelikož jsem pod stromeček dostala nový super truper foťák, tak se těším na zážitky a události, které budu moct fotit:-) Máme v plánu pár cest, stavbu baráku, takže se nudit nebudem:-) A vám přeju ať ten další rok je podle vašich představ!! A hlavně žijte podle sebe a tak jak to vyhovuje vám:-)))

Pohled do nitra duše

Mám za sebou předposlední chemoterapii, dnes budu asi trapně melancholická, trochu upřímná a neveselá, kdo neni nalazen, nechť nečte...já se do příště polepším a napíšu brzy zas něco veselého:-) A kdo se rozhodl, že číst bude tak hurá do toho...

Mám za sebou sedmou chemoterapii, pomalu a jistě se blížím ke konci. Dnes mi doktorka dokonce řekla, že podle onkomarkeru jsem zdravý člověk. Hurá!!! Měla bych volat...

Jenže, jak se blížím k cíli, začínám bilancovat...Jo, léčbu zvládám krásně...psychicky i fyzicky.

Ale vyřešila jsem to, co mi rakovinu asi přineslo...? Ne, nevyřešila...A má psychika pláče, měla bych být šťastná, že to asi přežiju, ale místo toho se tady rýpu ve věcech, který mě trápí posledni rok a půl a stále jsem nebyla schopna s nimi něco dělat a už je na to nejvyšší čas . 

Znáte to, něco vás trápí, chcete to řešit, ale pak je chvíli dobře, tak problém zasunete někam hluboko nebo si dokonce řeknete, dobrý už to mám asi zmáknutý. Ale ono houby...Nebo tak je to alespoň u mně.

A co je můj problém?? Mým problémem je má cholerická povaha, kterou jsem kvůli dětem zadupala do země. Občas bouchnu, děti to schytají. A mně to trápí. Anebo nebouchnu, jsem na sebe pyšná, jak jsem situaci krásně ustála, ale on se zatím ten vztek jen zasunul někam hluboko. Ukládá se kamsi v těle. A něco z toho vznikne...ten kdo se zajímá o psychosomatiku už asi tuší. Já si totiž myslím, že celá moje rakovina má prapůvod v těch mých potlačených vztecích. Během léčby jsem byla celkem v pohodě. Jenže teď už je tělo hodně unavený a dost zdevastovaný a staré rány se ozývají. Rychleji se unavím, tím pádem nezvládám co bych chtěla, hromadí se ve mě zlost a teď nově i jakýsi vztek a ja nevím co s tím. 

Mám pocit, že se nemám komu svěřit, resp. když se odhodlám, sesumíruji slova a vyslovím to, tak se mi zdá, že ten problém nedokážu pojmenovat tak, aby mi někdo rozuměl. Ať Zdenda nebo i psycholog. Byla jsem u dvou, u první ještě před nemocí, to byla katastrofa, u druhé teď, to bylo lepší. Ale stejně jsem měla pocit, že mě nechápou a že můj problém zlehčují. Takže hledám dál...Psychologa nebo jakoukoliv jinou cestu, jak svoje problémy vyřešit. Kdybyste měl někdo radu sem s sní. Drogy nechci:-) A alkohol taky ne:-)) I když...ne, dělám si legraci :-DDD. 

Teď ještě bojuji, něco se děje a mně doposud bylo psychicky celkem dobře. Ale jak se blíží konec léčby chemoterapiemi, začínám mít strach, že až se vyléčím, tak mi vše dojde a sesypu se. Už nebudu mít jasný cíl, bude zpět "normální" život, s normálními starostmi...Ale ten život už nebude normální, pro mně už ne...Stále nade mnou bude viset ten strašák jménem rakovina. Která, jakmile se ke svému tělu budu chovat špatně, se může opět kdykoliv objevit.

A chtěla bych vám tedy říct, pokud máte nějaký nevyřešený problém, který vás dlouhodobě trápí...Dělejte s ním něco, ono to nemusí dopadnout nijak a problém nakonec sám vyhnije a vyřeší se sám...Někdo má takovou povahu, že to zvládne hodit za hlavu a je mu dobře. Já bohužel ne...když se někomu svěřím, tak většinou slyším, že to moc řeším, že to tak má spousta lidí, ať se tím netrápím...a možná bych je i poslechla...kdybych neměla rakovinu...beru to jako varovný signál, kterým tělo volá S.O.S...

Děkuji všem co dočetli až sem...Příště snad veseleji :-DDD

Obrázky padají na zem vždy namazanou stranou...

Dnešek byl ten den, který se prostě nepovedl. Špatně to začalo už včera. Šla jsem spát pozdě. Pak jsem dlouho makala na tom, abych usnula. Poslední dobou my tato činnost dává dosti zabrat. Ač jsem k smrti unavená, tak mi prostě to usnutí nejde. Tak jsem tak ležela, slyším Zdendu dýchat, dávám si do ucha špunt a ejhle, on najednou chrápe a chrápání slyším i přes zašpuntované uši. Vyndavám špunt, poslouchám...a nic...aha, takže můj mozek, aby náhodou neusnul si sám vyrábí chrápací zvukové halucinace....Paráda. Takže abych Zdendu nešikanovala, tak se sbírám a odcházím opět mimo ložnici, tentokrát k dětem. 

Ležím, už jsem v klidu, dýchací zvuky dětí jsou pro mě balzámem na duši...Pracuji na tom usnutí a když už se skoro zadaří...Vzbudí se Edwin a nastává půlhodinový maraton v podávání pití. Když už si usmyslí, že je napitý jak žok a usne, tak ja se zase začnu makat na tom, abych usnula....

Asi po hodině se to zadaří. Spím minutu a vzbudí mě Zdenda se slovy, že je celý od krvem, ať ho jdu ošetřit. Začnu dost hlasitě protestovat, že asi upadl, že na něj kašlu, když už se mi konečně podařilo usnout, tak zase nebudu vstávát, ne? No ale pak se mi to rozleží, přeci ho nenechám vykrvácet...On mi zmateně začne vysvětlovat, co se stalo...Mě to dochází hned, asi jsem se pokusila nevědomky o manželovraždu. A jak se to tak stane?

To máte tak, usmyslela jsem si, že je třeba trochu vytunit naší ložnici. Koupila jsem rámečky, vyvolala fotky a koumala, jak je přidělám na zeď, aniž bych musela vrtat. Přece jen přivrtat deset obrazů do panelu není jen tak. Takže jsem si řekla, že je přilepím Herkulesem, to mi bylo vymluveno Zdendovou mamkou, která navrhla oboustrannou lepenku. Takže jsem se do toho večer pustila, když bylo dílo hotovo, byla jsem nadšena a i Zdenda mě pochválil. To ještě netušil...Oboustranná izolepa nebyl dobrý nápad...Obrázky popadly, sklo se rozbilo a Zdenda ve spánku asi začal sbírat střepy. Ale dopadlo to dobře, Zdenda nevykrvácel, měl je trochu díru v dlani. Amatérsky jsem mu tam, po dlouhém hledání a dohadování, nalepila náplast s obrázkem, kterou jsem pak ještě omotala něčím, čemu by se dalo říkat i obvaz a šli jsme spát. 

Opět usínám, opět nejde a najednou Edwin....mámo, brm brm....Ráno mě vzbudil Zdenda se slovy, že jsme s Juli zaspali, takže jsme si daly ráno v poklusu, aby dorazila do školky včas. A já tu hoďku, o kterou jsem jakože zaspala dnes stále nemůžu dohnat. Celý den nakládám děti do auta a z auta, do toho uklízím byt, do toho krmím děti, oblékam, svlékám a stále mi chybí ta hodina, abych se zklidnila a hodila se do pohody. 

Nacházím ji až teď, kdy mám konečně pořádek v bytě a při psaní tohoto článku se začíná dělat pořádek i v hlavě. Možná se dnes i vyspím, po X letech máme novou matraci, konečně nebudu spát na pérách, které z té staré doslova trčely. Chutná mi konečně i pivo, to je pro mě spolu s kávou synonymem pohody. A po pivu se dobře spí. A ještě jednu výhodou měla ta dnešní honička za zaspanou hodinou...Přestal mě svědit mozek. Jo a s tou manželovraždou, to je taky blbost. Oboustranná lepenka byl nápad Zdendovo mamky, takže já jsem v tom nevinně:-D. 

A čeká nás skvělý rodinný víkend!!! Už se těším! A musím nalepit ty obrázky, jen musím vykoumat, jaké lepidlo použít, přece jen o Zdendu bych nerada přišla.

A když nad tím tak přemýšlím, se Svijanami v ruce, se zapálenou svíčkou a nohami na stole...Dnešek byl celkem fajn...

P.S. pro nezasvěcené, svědící mozek je můj nově vymyšlený nežádoucí efekt chemoterapie (více zde: https://www.facebook.com/prsavhaji/photos/a.1168921389833034.1073741828.1164218206970019/1264926853565820/?type=3&theater)