http://editastruskova.cz/

Nové články najdete zde:

http://editastruskova.cz/

Těším se tam na vás!

Mečuje, rýmujeme, šprýmujeme...

Tak jak jsem psala ve facebookovém příspěvku, po týdnu v práci si Juli řekla, že to by jako stačilo a hodila se marod. Tak si tu předáváme rýmu a kašel. Místo bohulibé práce ve fakultní nemocnici dětem utírám zadky, neustále řeším Edwinovo “mami, já to nestihl” a následné převlékání do nových trenek. Mezitím se ze záchoda ozývá Julinky řev “maaaaami já do něčeho šlápla, rychle to utři, jinak se počůrám”. Takže nechávám Edwina a jeho holý zadek, holým zadke a letím pro hadr, ať alespoň jedno dítě čurá do záchodu. Když už ho máme. 

Včera Zdenda v dobré víře vyrobil Edwinovi meč. No, já bych to spíš nazvala smrtící zbraní, meč pomalu větší než Edwin, který když se rozmáchne, tak s Juli nestačíme uhýbat. Nevyhla jsem se ani souboji, takzvanému mečování, jak to nazývá Edwin. Ještě, že nejsem chlap, jinak bych z tohoto souboje odešla vykastrovaná. 

Pak stavíme bunkry. Ne, není to taková ta idylka, kdy děti pomáhají a pak o nich hodinu nevíte, protože jsou zalezlé uvnitř a pořádají svačinu, kterou jste jim tam za tímto účelem dali. Nejprve se pohádají, čí židle bude tvořit nosnou zeď. Pak jestli tam bude okno nebo ne. A nakonec následuje hádka o tom, jaký “koberec” bude uvnitř. No zkrátka příprava na budoucnost. A poté co je vyřešeno stopadesát jedna sporů a bunkr je postaven, tak děti za mnou postupně chodí s požadavky na pohádku vitamínový bonbon, čokoládku, bonbon, čokoládku, pohádku, vitamín. A o bunkr jen zakopávají. A takhle to jde celý den.

A já se po třech den doma začínám těšit do práce a uvědomuji si a přiznávám si (ač to není jednoduché), že stavění bunkrů, řešení sourozeneckých sporů a neustále vymýšlení důvodů, proč bonbončokládkuvitamín teď ne, mě opravdu nenaplňuje. Teda, to stavění bunkrů docela jo. A zitra si ho postavím a zalezu do něj sama a vylezu, až přijede Zdenda. Jo!

A na závěr je třeba napsat, že být doma s nemocnými dětmi má i něco do sebe. Například pro mě je to velká škola seberozvoje. Pro mě jako pro cholerika vyžadujícího svůj osobní prostor to není moc procházka růžovou zahradou, ale vím, že když to dám, tak to bude další krok ke spokojenému životu a hlavně k tomu, abych byla zdravá a nemusela se bát. 

Tak pokud jste na tom jako já, zalezlé doma s dětmi, nezoufejte, postavte si bunkr a schovejte se tam před dětmi :-).

Na co myslím, když píšu o běhání

Běh, běh, běh…nenáviděla jsem ho. 

Teda, když to vezmu pěkně popořádku. Jako dítě jsem chtěla být vrcholový sportovec. A bylo mi asi jedno v čem. Jenže rodiče měli plno práce s vozením bráchy po trénincích a fotbalových zápasech, takže představa, že to budou muset absolvovat i se mnou se jim asi moc nelíbila. No, chápu je. I když dodnes si tuto, asi křivdu, nesu v sobě. Že brácha mohl a já ne. Vlastně, mohla jsem. Všichni můžeme dělat, co se nám zachce. Jen musíme překonat strach a vystoupit z komfortní zóny. V 7 letech jsem tyto pojmy neznala, ale byla jsem neprůbojná a jednoduše jsem si nevěřila. Například od mala byl mým snem tanec. Chodila jsem na balet. No byla to spíš taková parodie na balet, když na to zpětně vzpomínám. A ve 4. třídě si vzpomínám, že jsem zaregistrovala kroužek moderního tance. A co myslíte, že jsem udělala já? Ne, nešla jsem tam a nepřihlásila jsem se. Proč? Protože jsem si ve 4. třídě, kdy mi bylo 10 let, řekla, že jsem na tancování stará. Chápete to? Já ne. No a takhle se to se mnou táhlo. Dál jsem chodila na pseudobalet a na kreslení a tajně toužila, že ve mě rodiče dají na nějaký pořádný sport nebo že, někdo ve mně objeví nějaký skrytý talent a ze mě se stane úspěšný sportovec. No, co vám budu povídat. Na všech testech v rámci tělocviku jsem byla vždy druhá nebo třetí, takže jsem nikdy neměla nárok na to jet na školní olympiádu, kde by byl nějaký tréner úspěšného atletického družstva, ktrého by oslnily mé výsledky a ze mně se stal budoucí Zátopek v sukních. 

Takže vrcholová sportovní kariéra se nekonala. Chvilinku to vypadalo nadějně, v momentě kdy jsem se začala věnovat softballu a byla jsem draftována do druholigového týmu. No ale druhá liga v tomto minisportu sice znamená druhou nejvyšší soutěž, ale zároveň i druhou nejnižší. A poté co jsem v této soutěži prohrály všechny zápasy, mi bylo jasné, že žádná závratná kariéra se ve sportu u mě konat nebude. 

A pak to přišlo. Taťka a posléze celá rodina začala běhat. Dost jsem si ťukala na čelo. Protože pro mě byl běh čiré utrpení. V té době jsem se Zdendou chodila na bootcamp a každý trénink, kdy jsem neposilovali, ale měli jsme dlouhý výběh byl pro mě nuda a vopruz. Pak se taťka přihlásil na první půlmaraton, za rok se přihlásila celá rodina. Stále jsem nechápala. Šla jsem jim fandit, to jo. I atmosféra mě docela pohltila, ale rozhodně mě nepřesvědčila, abych tuhloe šílenost taky někdy běžela. 

A další rok se to stalo. Celá rodina se opět přihlásila na pražský půlmaraton, při dotazu zda nechci běžet taky, jsem se jim ze srdce vysmála a šla se natáhnout na gauč. Dál jsem si teda dvakrát týdně chodila na bootcamp a nadávala při každém delším běhu. No a krátce před startem samotného závodu mamce vypovědělo službu koleno. A brácha dostal anginu. Urputně jsem se snažila udat jejich startovní čísla. A jako na potvoru je nikdo nechtěl. Teda bráchy jsem nakonec udala. To byl taky vtipný příběh. Koupil ho týpek z Budějc, který ještě v 11.30 byl v Táboře. Start byl ve 12. No přijel asi půl hodiny po startu, přeskočil zábrany a běžel. No a já nakonec taky. Přece nenechám mamky číslo propadnout, ne? A tím začala má běžecká éra (více zde: http://prsavhaji.blogspot.cz/2016/09/my-vam-ty-medaile-privezeme.html)

Pak jsem se podívala na pořad Parta maraton a rozhodla jsem se. Poběžím maraton. Jenže v den, kdy jsem začala trénovat, jsem šla i na biopsii a dál to znáte.

Loni v létě, vlastně téměř přesně rok po diagnóze, jsem se k běhu vrátila díky projektu Bellisek Zpět do kondice. Měly jsme podporu trenéra, konzultaci u fyzioterapeuta a hlavně jsem se podporovaly navzájem. A díky tomu to šlo téměř samo. 

A na začátku ledna, kdy jsem přijížděla do lázní jsem si dala takovou svojí interní výzvu. Začnu pořádně trénovat na půlmaraton a naběhám zde 100km. Naběháno mám. Teď jen někde sehnat startovné, taťka si ho letos nekoupil a i kdyby si koupil, tak mi ho asi nedá a poběží sám:-). A pak mám ještě jeden běžecký sen a tím je Vltava run. Začíná se rýsovat, tak uvidíme. Snad mi má běžecká morálka vydrží. A vlastně těch snů mám více. Ale o tom třeba zase někdy příště. 

A proč vlastně běhám? Ne, už to není kvůli tomu, abych se mohla chlubit, kolik jsem toho naběhala a tak (i když to stále dělám, co?). Běh je jeden z mála sportů, který můžete dělat kdykoliv, kdekoliv, zabere vám minimum času a krom bot k němu nic nepotřebujete. A věřím, že do těla, které je fit, se rakovina nevrátí. 

Ten poslední bod je mou největší motivací. A pro vás bych byla motivací já. Že i po relativně těžké nemoci to jde!

Tři týdny lázeňskou povalečkou

Parkujeme auto před nádražím, Zdenda hází na záda mou třicetikilovou krosnu, ve které nic není, jak zjišťuji o pár hodin později při vybalování a já ještě v posledních minutách dělám před autem módní přehlídku a nemůžu se rozhodnout, jakou bundu a jakou kabelku si vezmu. 

A hurá směr Plzeň, kde očekávám trochu adrenalin při přestupu na pendolino. Ale ČD překvapily a zpoždění se nekonalo a tudíž ani můj sprint a zmatené pobíhání mezi nástupišti. Usedám do vagonu, kde celého jeho osazenstvo ve věkovém průměru 70+ jede taktéž do Františkových Lázní. Takže Božka potká Maruš a celé šťastné jaká je to náhoda, že se tu vidí, vystupují a míří si to, jako dalších X lidí a já do hotelu Pawlik.

Naše první kroky směřují, kam jinam než do jídelny, kde mě ihned zaujme upozornění na dodržování dress codu. Ten asi nedodržím, jelikož při vybalování zjišťuji, že má garderoba sestává z tepláků, 2 triček, mikiny, crocsů a asi stopadesáti milinu věcí na běhání. Nevím o co mi při balení šlo. No asi jsem si lázně spletla se sportovním soustředěním. I když ono to tak trochu je. Protože z jednoho konce na druhý je to asi 1km. Po obědě mám trochu dilema, zda vyrazit plavat či na bar. Ale času tu mám spoustu a zvládám oboje. Popíjet sekt u krbu a poslouchat živou hru na klavír…to zní jako pohádka, že?

Další den už vstávačka před sedmou, snídaně a hurá na procedury. Uhličitá koupel, inhalace, běh (to není procedura), doktor, oběd… no máme to tady nabitý, co vám budu povídat. 

Odpoledne máme volno a vyrážíme někam na kafe a na jídlo. Nevím proč, ale ke snídaní i k obědu jsem si nandala tak malé porce, že už ve tři umírám hlady a to ještě netuším, že bude nadlidský úkol sehnat nějaký otevřený podnik. Vyrážíme najisto do kavárny, která nám byla doporučena. Mají zavřeno. Skoro celý měsíc. Je nám to dost líto, ale hlad je neúprosný a jdeme tedy do kavárny hned vedle. Zavřeno do konce ledna. Hmmm. Ok, jdeme lázeňskou promenádou s nadějí, že tam snad…další dva podniky, které míjíme mají opět celý měsíc dovolenou. Vcházíme s nadějí do první otevřené kavárny. Nikdo tam není, jen smrad kouře, ač tam nikdo nekouří. Dáváme se na ústup. Nakonec nacházíme příjemnou kavárnu a restauraci naproti. Jenže nevaří. Tak si dáme dva hnusné zákusky a jdeme hledat Vietnamce s jídlem. Ty nenajdem, Vietnamci tady totiž prodávají asi jen hadry pro věkovou skupinu 60+. Přicházíme na hotel akorát v době večeře. Nacpu se co to jde. A vyrážím plavat. Jídlo mě nadnáší a plave se mi krásně. 

Večer dáváme tomuto městu druhou šanci a opět vyrážíme hledat nějaký otevřený podnik. No je to dost fuška. Nakonec končíme v celkem bizarní diskokavárně, kde se život zastavil někdy v 90.letech a kde to na nás zkouší dva lázeňští šviháci. No vypijem pár piv, s díky odmítáme pozvání na drink a vyrážíme zpět. 

Další dny plynou v podobném tempu, dopoledne procedury, pak běh, plavání a večer telka nebo místní bar. S městem jsem to vzdaly:-). Druhý týden přijíždí děti, takže trochu adrenalin do toho lázeňského povalování a teď už se nám to blíží pomalu ke končí.

Kdo má nárok na lázně a ještě váhá, zda ano či ne, tak já říkám ROZHODNĚ ANO!! Tři týdny jsou tedy dlouhá doba, taky se mi nechtělo. Ale teď nelituji ani vteřinu! Mám spoustu času na utřídění myšlenek, krásně jsem se rozběhala a pravidelně navařeno, každý den ustlaná postel, aniž bych hnula prstem je prostě paráda. 

Jo a ještě koho zajímá co tu s námi dělají:

Takže konkrétně já mám:

• dvakrát týdně manuální a přístrojovou lymfatickou masáž
• uhličitou koupel
• inhalace
• jógu
• 2x týdně cvičení ve vodě
• cvičení na suchu
• fyzioterapii
• jogu
• vodní lymfatickou masáž
• šlapací bazénky

A nejlepší jsou lymfo procedury! A snídaně, obědy a večeře :-D

Silná jako ocel, křehká jako diamant

Před více jak rokem, když jsem onemocněla, tak jsem se ke své sitauci postavila čelem. Všichni mě obdivovali, jak jsem silná a odolná, že to vše tak krásně zvládám. Já jsem si to taky myslela. 

Připadala jsem si silná a nezlomná jako skála. 

Jenže rok se s rokem sešel a skála se začala drolit. Navenek jsem byla stále silná. Ale uvnitř jsem začala cítit, že něco není v pořádku. A nejen proto, že přišel strach. I silní jedinci se bojí. Je to přirozené. Ale já jsem svůj strach nezvládla nasměrovat do určitých kolejí. Zcela mě ovládl. Bylo mi fyzicky špatně, nechutnalo mi jídlo. Jedla jsem jen z nutnosti. Neměla jsem radost. Z ničeho. Na nic jsem se netěšila. Na každá vtípek Zdendy (a že on vtipkuje stále) jsem reagovala podrážděně. Prostě bylo to na hovno… Ano, doslova.

Na popud kamarádky jsem to začala řešit. Začala jsem docházet k psychoterapeutce. Strach se zmenšil hned po první terapii. A já si začala uvědomovat své skutečné problémy. Jedním z nich je má zkreslená představa o sobě a to jak se snažím být silná, veselá, pozitivní a produkitvní. A že nechápu proč to vlastně dělám, protože mě je docela jedno, co si o mě myslí ostatní. Dělám to asi kvůli svému druhému, asi přehnaně dokonalému já, abych ho nezklamala. Nevím. A uvědomila jsem si, že i když jsem veselá, pozitivní, silná, produktivní, tak velmi často jsem i smutná, negativní, křehká a líná. Nepíšu slabá. 

Protože být slabý nebo křehký je velký rozdíl. 

Kdybych byla slaboch tak tady už možná nejsem. A teď se snažím s tím svým druhým nedokonalým já spřátelit. A občas ho poslouchat. Jako je to dost makačka. Protože kamarádit s někým, koho nemáte rádi, není jen tak...

Balvan ve mně, hygge u mně.

Sedím na gauči. Na něm měkkoučká vánoční deka. Kolem mně tlumené světlo od svíček. Vůně ze svíčky Yankee Candle a z čerstvě upečeného cukroví. Deku jsem koupila v akci v Globusu, za pětikilo, v Pepcu měli tu samou za dvěstě. Po Yankee Candle jsem dlouho toužila. Až jsem si ji konečně koupila. V akci. Hraje příjemná hudba. To mi teda dá vždy zabrat vybrat něco, co se mi bude líbít a nebudu to poslouchat už po stotisícipadesáté v řadě. Piju červené víno. Koupila jsem si rovnou 3 litry. Na svařák. Ale jsem líná ho svařit. Na nohou teplé ponožky, na těle teplou fleecovou mikinu. Zkrátka HYGGE jako vystřižené. Že nevíte, co je HYGGE? No tak to jste pěkně out. Stručně je to prostě pohoda a klídek. Zbytek si vygooglete. Jo a pochází to z Dánska :-). Chtěli byste se přenést ke mě domů, že jo? Jo, mám to tady krásné! 

Nějak jsem si myslela, že když si doma udělám vánoční pohodu a budu o ní pečovat, tak všechny chmury odejdou. Ale světe div se, čím větší pohoda, tím je to horší. Hlavou se mi honí milion myšlenek. Pod vlivem knihy Jak si správně přát jsem z toho dost vyděšená. Protože tam je psáno, že na co myslíte, to také přitahujete. A to já nechci. Jenže jak tu hlavu přeorientovat, aby myslela na něco jiného? Tomu říkám ten pravý mentální trénink. Je to velká fuška a zatím se mi to moc nedaří. Ale až to dokážu budu ten pasuji se na mentálního gurua. 

Nejlépe mi je v takovém tom běžném lehkém denním stresu, kdy není čas myslet. Ale jakmile je pohodička, nastává problém. Teda, on to asi ani problém není, není na mě nic poznat, funguju, směju se. Ale uvnitř je balvan. Zkusila jsem ho rozpustit během. Při běhu jsem ho s sebou naštěstí netahala. Při běhu do schodů by se dost pronesl. Ale jakmile jsem doběhla, zas mě začal okupovat. Nechtěla jsem psát, protože co není psáno, není dáno a třeba by to nějak samo zmizelo. Ale už to trvá asi dva týdny a nebaví mě to. Obsah svých myšlenek vám sem psát nebudu. Děsí mě už jen v mé mysli, natož abych je viděla napsané. A ono je to stejně jedno, podstatné je, abych zjistila jak se jich zbavit, jak myslet na to, že se mám krásně. Že nás čekají krásné Vánoce. Pak se jedu relaxovat na 3 týdny do lázní, pak nastupuji do práce. Do které se už těším. Konečně jsem si asi totiž přiznala, že mě ta rodičovská asi moc nebaví. Prostě přede mnou jsou samé skvělé věci. A mně se, jak to takhle píšu, balvan kdesi v břiše zvětšuje. A stále koumám. Kam s ním, jak to udělat, aby tam nebyl. Třeba je to jen blížící se kontrolou. Po které bude zase svět v pořádku. Ten můj svět. Jistě, dalo by se to přetavit v pozitivum, konečně vím jak se cítí lidé s úzkostnou poruchou. Nic moc. A těžko jim radit. Pokud nejste psycholog. Protože já sama nevím co se sebou. Možná by zabrala cesta někam do Asie s celou rodinou :-D. No, ale to asi neklapne. Takže by to chtělo něco dostupnějšího. Už jsem byla i u psycholožky. Bylo to fajn, pomohlo mi to. Ale ani ne na pár týdnů. 

Tak a teď jsem si to po sobě přečetla a je to jedna velká deprese, nemyslíte? Prostě ta léčba byla oproti tomuto super období, člověk věděl, že jde dopředu. Je pod dohledem. Ale teď, teď nevím. Nevím co se s mým tělem děje, jestli je v pořádku. Každé píchnutí vyděšeně pozoruji a hledám za tím něco, co to určitě není. Jako, věřím, že se nic neděje, že je všechno tak jak má být. Teda mé pragmatické já se snažií věřit. Mám tady ještě spoustu práce, chci se začít víc věnovat blogu. Když už musím tímto vším procházet, tak ať to přetavím alespoň v něco přínosného. Těším se, až konečně budu bydlet v domě se zahradou , po které toužím celý život. Až začnu pracovat jako fyzioterapeut. Věřím, že se svými čerstvě nabitými zkušenostmi, které nezískáte žádným studiem, ale jen prožitkem, budu svým klientů a pacinetům blíže. Prostě Vesmíre, mám plán! Na spoustu let. Tak mě tu laskavě prosím nech ještě minimálně 50 let. Děkuji!

Jo, poslední odstavec má konečně nějaký drajv. Díky moc za dočtění až sem, za komentáře a tak :-) A pamatujte, hygge musíte mít hlavně v sobě, ne okolo. Takže snad se mi ho tam podaří co nejdříve namontovat. 

Hygge - V dánštině jde snad o nejpopulárnější a nejpoužívanější slovo vůbec. Můžeme jej přeložit jako "pohodlí, klid, útulnost", což ale zdaleka nevystihuje jeho podstatu. Pouhý překlad totiž nestačí, hygge se musí umět prožívat. 

Na střeše Hiltonu, aneb jak jsem se nenaučila tleskat.

Jako chtěla bych vám napsat něco plné nadhledu a vtipu. A občas mám i super nápady. Ale než seženu čas a něco kam bych to napsala (myslím tím kus papíru nebo tak něco), tak to většinou zapomenu. Na co to jen svést? Na dlouhé kojení, 4,5 roku na mateřské, chemoterapie nebo jen prachsprosté stárnutí? Stárnutí??? No tak to ne, to zapomeňte. Jo, to bude ta chemie smíchaná s dlouhodobou izolací ze světa dospělých. 

I když, ono je to vlastně jedno. Já jsem teď jak na horské dráze. Horské dráhy mám ráda. Horské dráhy jsem měla ráda, napíšu spíše. Na pouti. V životě bych raději volila stabilitu a sem tam teda nějakou vlnku k rozbití stereotypu. Já se teď totiž jednu sekundu cítím krásně. Jsem plná inspirace a elánu. Tak jsem se cítila po nominaci do Top Ten v Czech Blog Awards a pak i krátce po finálovém večeru. No a pak někdo luskl prstem. A jsem na dně. Ale dno je vlastně taky super, od toho se lze odrazit a když se umíte odrazit hodně, rázem jste zase nahoře. Takže vlastně taky dobrý. Ale zpět k té sobotě. Zpět k finálovému galavečeru Czech Blog Awards. 

Celá paráda byla v Hiltonu. Dress Code Tres Chic. Neptejte se mě co to je, resp. teď už to asi vím, je to podle mě vše, v čem VY se cítíte šik. Odvozuji podle modelů, které jsem v sobotu mohla vidět. V momentě, kdy jsem se dozvěděla, že tam půjdu, mě zaplavila euforie. A pak jsem začala řešit, ne v čem půjdu, ale s kým půjdu. Protože stavba nepočká. Ale Zdenda překvapil a rozhodl se monterky v sobotu odložit a vlakem odcestovat se mnou do Prahy. 

Jelikož nejelo metro (hurá!!!), jeli jsme UBERem. No, co vám budu povídat, dovezl nás přímo před Hilton, chyběl tam jen červený koberec a poslíček, který by otevíral dveře a držel nade mnou deštník. Jo, ale ono nepršelo, tak možná proto tam nebyl. Pak jsem trochu hledali kam jít, nakonec jsme našli dav, který mířil asi na stejnou akci jako my. V davu si organizátor vyvola VIPky (opět jsem se cítíla jak hvězda) a přednostně jsem se dostali do již zaplněného předsálí. A tím moje pocity hvězdy skončily. Rozhovor po mě nikdo nechtěl, nikdo se se mnou nechtěl fotit. Ani Zdenda ne. Toho jsem pak tedy ukecala, že bych chtěla fotku před tím reklamním plátnem.

Ok, tak červený koberec tam byl :-D

No, snažila jsem se postavit, jak to dělají herečky ve Varech a na jiných filmových festivalech, ale chyběl tam ten červený koberec a plátno bylo černé a já měla černé šaty. Chápete, že jsem tam moc nevynikla. No neva. Všude kolem byly hvězdy internetu a jejich fanoušci. A my dva se Zdendou. Dala jsem si několik reklamních káv s citronem, horké boby a nechala jsem si namalovat pusu od mága přes líčení. PUS. 

A pak už bylo půl osmé a otevřel se sál. Řeknu vám, vědět, že několikrát se budu muset představovat jako Prsa v háji, tak ten blog asi pojmenuju jinak. 

No pak nám pořadatelka pomohla najít místo, přišel předmoderátor a začal nás učit tleskat. Pak nám oznámil, že přenos bude hodinu a půl a nesmíme nikam chodit. V momentě jsem začala potřebovat na záchod, nakonec jsem to vyhodnotila, že to stihnu. Stihla jsem to, ale prošvihla jse instrukce co dělat, když vyhraju. Smůla. A pak to začalo. A mě to bavilo. Asi víc než kdybych musela sedět před televizí. Divné, co? Jen na to tleskání bych asi potřebovala ještě jednu vysokou školu. Kategorii Life jsem tedy nevyhrála, to už asi víte. Ale vyhrála moje favoritka (Anie Songe), které jsem poslala hlas a já měla radost. Koukněte na její blog. 

No a pak byl konec. Konec přenosu. Chvíli jsme sledovali mumraj v předsálí, jak děti s památníčky chytají jůtubery a jiné hvězdy. Fotí se selfie, dělají vlogy apod. Já jsem si nesměle řekla ještě o jednu fotku před plátnem a vyrazili jsme na afterparty.

Deváté patro hotelu Hilton. Sky bar Cloud. Na baru saxofonista (hrající na saxofon), pod ním Djka. Raut. Drinky. A žádné místo na sezení. Neměla jsem ty koule si sednout s jídlem na zem, tak jsem se alespoň zula. Gala negala. Neustále jsem se odhodlávala, že oslovím alespoň jednoho ze těch, které sleduji na sociálních sítích. Ale mé introvertní já se k tomu neodhodlalo ani po dvou drincích.

A pak došel budget. Takže jsme jen tak postávali, korozovali a pak i seděli a pozorovali Leoše, Karla Janečka, Pavla Calltu a další staré známé z televize nebo ze sociálních sítí. Všichní jsou úplně normální. Cpou do sebe jídlo horem dolem a když dojde budget, přestanou pít a jdou domů. Jako my. Ještě že tak. Po necelých třech hodinách spánku nám totiž nemilosrdně zazvonil budík a my se vydali na vlak v 6.00 směr Budějce. Stavba nepočká. 

A někdy v ten moment začal můj propad dolů. Nevyspání, vystřílivění z té euforie, hektično kvůli baráku a žádný společný rodinný čas. Ale je to dobrý, už jsem na dně a zase stoupám nahoru. Začínám mít ty propady zmáknuté. No asi to bude tím, že to není propad do Mariánského příkopu ale jen do Macochy.

Ještě jednou bych vám všem, kdo jste mi poslali hlasy a i třeba sdíleli dál, chtěla poděkovat. Byl to pro mě pohádkový večer a myslím, že až ho zpracuji, tak z něho budu čerpat ještě dlouho. Hlavně inspiraci k tomu něco vytvářet a vymýšlet. A už teď vím, že pokud bude vše v pořádku, ráda bych se tam podívala znovu. Ale priorita je zůstat zdravá. To všichni víme.