Nepál...po Indii balzám na duši a nepálské hory balzám na dýchací ústrojí (po indickém smogu). Ale dostat se do výchozího bodu do hor Himalájských nebylo jen tak...
Na hranicích jsme sice chytli hned bus dál do Pokhary, ale nutno podotknout, že z 5 zaparkovaných autobusů byl ten náš v nejhorším stavu. Ale už jsme zvyklí na ledacos, tak bych se nad tím, nebýt dalších spolucestovatelů, ani nepozastavila. Před odjezdem jsme se posilnili u místního stánku čímsi smaženým (dle pravidla co se smaží je bezpečné) a po chvíli vyrazili....zpočátku cesta vypadala mírumilovně, jeli jsme pomalu, pořád jsme někde kvůli něčemu zastavovali...ale po pár hodinách jsme se rozjeli a začalo dobrodrůžo - naštěstí byla milosrdná tma a jen jsme cítili po čem asi jedeme (dle odhadu podle míry drncání - 5m asfalt, 20m asfalt na půlce silnice, 50m prašná silnice a sem tam nějaká díra) a nemuseli se koukat na to, co by se stalo, kdybysme se při vyhýbání s jiným náklaďákem či autobusem nevešli na silnici. Jelikož autobus byl jen tuna plechu, tak chvílemi se někteří účastníci zájezdu obávali dojetí ve zdraví...Když jsem byla zrovna vzhůru, tak jsem měla chvílemi před očima také různé hrůzné záběry :-))...Ale přežili jsme a ráno jsme si zařídili všemožná povolení pro vstup do hor a mohli jsme vyrazit....
 |
| Náš bus do Pokhary |
Hory byly krásné, počasí jak vystřižené z reklamy, takže výstup do základního tábora Annapurny šel jak po másle a zvládli jsme ho dokonce asi o 3 dny rychleji než bylo v plánu. Zvládlo se to i se střevními potížemi, nechutenstvím a podobnými mňamkami, které se mně drželi až do zdolání basecampu. No co, alespoň jsem zhubla a ušetřila. Cesty vedly převážně po schodech, nahoru a dolů...celkem jsme zvládli převýšení něco kolem 2000m (asi - nějak jsem to nesledovala a šla jsem slepě a tupě za skupinou:-)). Potkávali jsme spoustu lidí - věkový průměr 40 let. Ubytování a jídlo (pokud mi to zrovna trávicí ústrojí dovolilo) bylo výborné. Jednou se nám podařilo spát aj v kuchyni, neboť na nás v žádném ubytovacím zařízení nezbyl volný pokoj a co by místní neudělali pro výdělek a hlavně pro unavené trekaře.
 |
| Annapurna basecamp |
Po sestoupení z hor jsme si v Pokhaře dali do nosu a další den jsme vyrazili do NP Chitwan za slony, tygry, nosorožcemi a jinou zvěří.
Jízda na slonovi byla super, viděli jsme dokonoce i nosorožce (sice byli částečně ochočeni a pózovali pro turisty, ale pořád to byli nosorožci). Já jsem tedy jízdu absolvovala s obavami, kdy moje střeva povolí a budu muset skákat dolů z 3m slona do džungle plné tygrů, medvědů a jiných tvorů:-)), ale naštěstí jsem celá opocená vydržela. Pak jsme si dali koupačku se slony, kdy jsme se konečně po dlouhé době umyli - doporučuji - sloní chobot slouží jako výborná sprcha, navic drsná sloní kůže funguje jako skvělý peeling.
No a nakonec jsme se ještě plavili v kuse dřeva po řece plné krokodýlů a měli procházku po džungli, kde jsme měli tu čest vidět tygří, medvědí a nosoržčí stolici - tvůrci se bohužel (nebo možná bohudík) neukázali.
Z parku jsme se (já tedy velice nerada) přesouvali zpět do civilizace a to do rušného a zaprášeného Kathmandu. První dvě noci jsme nocovali v budhistickém centru Boudhanath (http://en.wikipedia.org/wiki/Boudhanath), kde vás v 5 ráno vzbudí gongy a různé jiné zvuky, které budí mnichy k ranním modlitbám. Je zde také jedna z největších stup na světě, okolo které chodí celý den budhisti a odříkávají si mantry.
Další dvě noci nás čekali v turistické čtvrti Thamel, která byla výborná pro nákupy (a čehož jsme tedy řádně využili), ale to bylo asi vše.
Jinak z okolí Kathmandu jsme viděli Bhaktaphur, město, které je zapsané v UNESCU, ale krom právě obětované krávy mně tam nic nezaujalo (no jo kulturní barbar...), dále další nějaký chrám, pak Pašupathinat - nejposvátnější místo hinduistů (pocit z něho: agresivní opice, piknikové místo připomínající skládku a okolo tekoucí "řeka" kterou místní používali k praní, mytí. Zaplavat si tam bohužel nemohli, neboť voda byla max. po kolena) - ale líbilo se mi tam - podle mně to bylo místo, které má ducha a je tam stále se na co dívat.
 |
| Je libo ranní hygienu? |
 |
| Ideálni místo pro piknik |
A nakonec jsme navštívili Patan, obyčejné město, kam se musí platit vstup, ale objevili jsme tam úžasnou tibetskou restauraci. Vypadalo to tam jak v jeskyni a mi jakožto 4 bílí turisti jsme pro místní působili jako zjevení. Ochutnali jsme vše co tam měli (asi tři typy placek:-), nechali tam dohromady asi 50 Kč a s plným žaludkem jsme spokojeni odešli.
 |
| Tibetská restaurace |
No a v sobotu 3.12. jsme si zbalili saky paky, stěží jsme nacpali nakoupené dárky do krosen a vyrazili na letiště, odkud jsme letěli do Dilli. V Dillí jsme byli v 5 odpoledne a jelikož nám to letělo až za 12hod.,tak jsme vyměnili doláče a jeli je utrácet do centra... Bohužel jsme byli z Kathamandu přesyceni jak jídlem, tak nakupováním, takže utratit 15 dolarů byla fuška. Nakonec jsme to zvládli a vyrazili zpět na letiště, kde jsme si na dvě hoďky ustlali na zemi a čekali na náš dopravní prostředek.
Dorazili jsme v pohodě, trochu přejetí tím, že to tak rychle uteklo. Nicméně, já jsem si přivezla nějakou nepálskou chřipku, tak jsem se cítila v kontaktu s tamnim prostredim a smogem ještě další dva měsíce:-)).
Fotky z celého výletu k vidění zde:
Žádné komentáře:
Okomentovat