Athénské dobrodružsví

Odlet z Bratislavy ve 20:30, přílet Athény 23:30. Cesta z Prahy do Bratislavy se zastávkou v Brně 6h. S dětmi ideální cesta, nemyslíte? Ale low budget je low budget. Ryanair z Prahy do Athén nelétají.

Poté přesun do pronajatého bytu. Děti spí, máme spoustu věcí, není čas na hrdinství a berem první taxi stojící před letištní halou. Narve nás všech pět, včetně kufrů, krosen a kočáru do své stařičké Toyoty. S autosedačkami pro děti si v Řecku hlavu nelámou. Řidič je také stařičký, když mu ukazujeme napsanou adresu, ukáže na svůj zrak a zavrtí hlavou. Že by neviděl? Po 5 minutách jízdy, kdy suverénně na dvouproudé silnici se zátarasami uprostřed vjede do protisměru, se začneme obávat, že jeho zrak bude asi opravdu vetchý. Řidič se asi 10x pokřižuje. Já se nekřižuji, googluji cestu a pak odpočítávám kilometry do cíle. Těsně před cílem objede pár bloků navíc, aby nahonil kilometry na taxametru. Při kasírování po nás chce o 7 eur navíc. Za to, že nás naložil i s kuframa. To se nám nelíbí a trochu rozvíříme horkou řeckou krev. Hádka nekončí situací win-win, ale je to lose-lose, Zdenda totiž platí eura navíc, ale vyhádá si účtenku. No neva, ubytujeme se v krásném bytě jedeme spát.

Nejoblíbenější část našeho apartmánu

Brzy ráno Zdenda odjíždí opět na letiště a pak letí směr Istanbul. Co v Athenách, že? A děti se rozhodnou, že už spát nebudou. Čeká nás s Maruškou náročná středa. 

Rozhodneme se, že vyrazíme obhlédnout olejovou skvrnu ze ztroskotaného tankeru. Doufáme, že to je jen mediální bublina. A ač se někteří koupou, olejový smrad hovoří za vše. No neva, vydáme se hledat bazén. Mezitím se nám tedy podaří píchnout kolo u kočáru, takže vláčíme urvané děti po svých nějaké 3 km zpět na byt. Tam děti ožívají a my s Maruškou uvadáme. Ale sebereme zbytky posledních sil a vyrážíme k vytipovanému bazénu. Doplazíme se tam celí splavení chvilku po 16h. Těšíme se jak se ponoříme do azurově modré vody. A…plavčice nám oznamuje, že je pro veřejnost otevřeno je do 16h. Edwin se mezitím stihl svléci do noha a občurat tam jeden jediný stromek. Takže děti polijeme vodou z lahve na pití a jdeme domů.

Druhý den beru kolečko od kočárku a jdu vyměnit duši. Tu od kočárku, moje je v pořádku a v zenové mlze z cestovního dobrodužství. Opojená radostí z toho, že jsem našla cykloservis, kde mi kolo opraví, učiním zásadní chybu. Nedomluvím si cenu dopředu. Takže místo 5 euro po mě chtějí nekřesťanských 20 euro. Davám mu 15 a jdu. Nevadí, to je těžký život turisty:-D. Před barákem nás nakládá naše ubytovatelka do svého VW Beatlu a veze nám ukázat krásy okolí a hlavně bazén, kam nás pustí a nechají nás tam se vykoupat. Do mikro auta se vejdeme my 4, kočárek a bytná se psem. Edwin je šťastný, že jede autem bez střechy, Juli má radost, že si může během cesty hladit pejska, já, že jsme se všichni vešli a Maruška je utlačená kočárkem, jelikož sedí na pátém místě v autě pro čtyři. To že dětské autosedačky by zbytečně zabírali místo, je zbytečné psát. Zbytek dne trávíme u bazénu a máme se krásně. Po cestě zpět tedy opět prorážíme kolo u kočárku. 

A takhle krásně jsme se vešli do mikroauta

Druhý den vyrážíme opět do cykloservisu, teda tentokrát jde Maruška a má jen 5 euro. A skutečně výměna duše u kola stojí 5 euro. Pak vyrážíme do centra. Večer se vrací Zdenda s půjčenou károu.

Další den jsme pozvaní na pravou řeckou dětskou oslavu narozenin. Předtím se jedeme konečně vykoupat k čistému moři. Škoda, že nesvítí slunce, fouká vítr a je asi tak 22 stupňů. Ale dětem je to šumák, já se otužuju a Zdenda má po vzoru svého syna “zimu rád”. Jen Maruška se choulí na dece a luští sudoku. Poté co řádně vymrzneme vyrážíme na avizovanou party. Edwin jen ve slipech, jako správna matka jsem sobě sbalila 3 outfity a Edwinovi jen jeden. Ten který měl na sobě. A počůral si ho. Neva. Party je skvělá! 

Zimě mě vyhnala se proběhnout

Pravá řecká party

Místo pro party jako stvořené!

Další den jsme celý den na pláži. A je teplo! Trochu nuda, že :-D? 

A ač by se mohlo zdát, že do včerejška se na nás lepily samé lapálie - jako ztroskotaný tanker a zamořené všechny athenské pláže (máme byt kousek od pláže:-D) a několikrát píchlé kolo u kočárku, zima na pláži - a ta pravá idylka nastala až dnes, tak to je velký omyl! Protože alespoň máme nač vzpomínat a hlavně nebyl čas přemýšlet! Dnes jsem se zastavila a odpočívala a…teda nic moc, moje psychika je stále po událostech dnů minulých dost pochroumaná a asi to bude běh na delší trať ji zase nastartovat a myslet na věci pozitivní a nepitvat se v těch negativních. Ale ono to nějak půjde, rozhodla jsem se, že se naučím si správně přát a bude to :-DDD. 

A teď si mimojiné přeji, aby si vás co nejvíc koupilo náš krásný Bellis kalendář na rok 2018! 

Jak jsem prozřela...

Zažila jsem týden prosycený strachem. Vyčerpalo mě to. Dost.

Nebyl to takový ten strach, kdy se bojíte, že něco nezvládnete.

Ani strach z něčeho co vás děsí.

Už vůbec to nebyl strach, že se ztrapníte. Že budete druhým pro smích.

Ba, nebyl to ani strach o druhou osobu.

Byl to prostý, surový strach z toho, že už nebudete na tomto světě.  Nemyslím tím strach z vlastní smrti, jak by se mohlo zdát. Myslím tím strach z nebytí. Z toho, že pro ostatní přestanete reálně existovat. Že nebudu fyzicky přítomni u toho jak vyrůstají vaše děti. Těžko se to předává dál a asi, kdo to nezažil, ten to nepochopí. Byl to pro mě zcela nový pocit. A příjemný tedy nebyl. Byl to strach až na dřeň, kdy vám proběhnou hlavou takové věci, které ani nebudu psát. Kdybych mohla, klidně bych se té zkušenosti vzdala. Ač mi v hodně dala.

Něco, konkrétně zpráva, že výsledky jsou dobré, mě polilo živou vodou. Celý rok, kdy jsem se léčila jsem čekala, kdy přijde toto jakési prozření, kdy se přestanu rozčilovat nad kravinami, naopak se z nich budu radovat a prostě budu žit v přítomnosti. Tak jak se teď všude píše. Nešlo mi to. Snažila jsem se, ale okolí mi to kazilo :-D.

Ale to je blbost, pokud se rozhodnote žít v přítomnosti, nemůže vám to zkazit nikdo, krom vás samotných.

Po této týdenní zkušenosti plné strachu jsem přišla na pár věcí.

Nikdy nemůžu řicí, že jsem přežila rakovinu, nebudu se nikde pyšnit nápisem BREAST CANCER SURVIVOR. Ano, teď jsem přežila. A jsem rozhodnutá, že tu budu ještě dlouho a budu zdravá. Ale chci být na pozoru, dávát si na sebe pozor a nemrhat zbytečně vteřinami řešením blbostí a podobně. Mohla bych napsat - odteď budu žít v přítomném okamžiku. No budu se o to snažit, ale já ráda vzpomínám i na příjemné věci minulé a dokonce se ráda zamyslím i nad těmi nepříjemnými věcmi. Abych si mohla tady a teď uvědomit jak se mám dobře. A chci se občas podívat do budoucnosti. Zasnít se, jak budu ležet na pláži v Řecku. Třeba. Dál se koukat raději nebudu :-).

Nebudu psát, že jsem za tuto zkušenost ráda, kdybych mohla, raději bych ji asi vynechala. Přece jen, ještě teď je mi fyzicky blbě, když si vzpomenu na ten týden plný strachu. Ale když už mi byla dána, tak z ní musím vykřesat co nejvíce.

Každý máme na tomto světě daný určitý čas a určitý osud. A všichni máme možnost s osudem hýbat. Ale někdo si to díky okolnostem uvědomuje více a intenzivněji a může s ním hýbat více. Někdo si to uvědomí pozdě a už to nejde tak lehce. Ale vždy je tady naděje.

Než jsem článek dopsala, došla ke mě zpráva, že u Athén ztroskotal tanker a pláže jsou zavřené, neboť jsou znečištěné. No, nebudu říkat, že mě to nenaštvalo. Naštvalo, nejvíce jsem se těšila na válení se u moře. No ale co, stalo se, vymyslíme jiný program. Jsou horší věci. Taky bych mohla sedět doma a odpočítávat měsíce a roky...do čeho, to si domyslete. 

Když se zastaví čas...

Paralýza. 

To se tak těšíte na jedno z mnoha vyšetření. Malinký červíček strachu hlodá, ale malý strach vždy dokáže přebít optimismus a plány co vše budu dělat, když jsem sama a můžu co se mi zamane. V den vyšetření se v šest ráno vymátožíte z postele...A pak do ní jeětě na pět minut zalezete. Raději obětuji snídani než 5 minut spánku navíc. V sedm už sedím v té divné čekárně na radioizotopickém oddělení. Ale výskyt divných lidí od minula poklesl. Všichni vypadali normálně a byli příjemní. Místo očekávaného nápoje je mi do žíly vpraven radionuklid. Už se mi ta vyšetření za ten rok dost pletou. A vyrážím do mé oblíbené a inspirativní kavárny, kde jsem loni také trávila ty dvě hodinky než se látka rozprostře po celém těle. A plánuji si, co budu dělat až budu mít po vyšetření. Co vše musím zařídit a jak si užiji zbytek volného dne. 

Po cestě autobusem zpět do Krče zase vystrkuje červíček strachu své růžky, které vlastně nemá. Přicházím na oddělení, v klídku v pohodě. Červa jsem zahnala. Lehám si na stůl po gamakameru a usínám. Po 20 minutách se probouzím a čekám, že mi sestra řekne, že můžu jít počkat na výsledky.

Paralýza. 

Sestra přichází, ale z otázkou, zda nemám problém s hrudní páteří. Mám. Z červíčka se stává červ. Znova ulehám, tentokrát s rukami nad hlavou. Je třeba se na hrudní páteř podívat pořádně. Je mi špatně a začínají mi téct slzy. Trvá to 12 minut. Během těch 12 minut přemýšlím opět o životě a smrti. Nemůžu se ani hnout. Ani nemůžu. Aby vyšetření proběhlo tak jak má. 

Paralýza.

Čekám, že to bude vše, že mi sestra jen řekne, že dobrý a budu moct jít. Jenže baví se s další sestrou, jestli má zůstat, kdyby tam byla nějaká patologie. Je mi ještě hůř. Chce se mi křičet. Nemůžu. Ještě musím ležet a jedu pod CT. Moje hlava pracuje na plné obrátky. CT mi přece minule nedělali. Co to je? Jak se žije s metastázami v páteři? Ne, to budou jen nějaké výrustky, hrudní páteř mě bolí odjakživa. Jak dlouho budu ještě na světě? Má cenu se nervovat se stavěním domu, když ani nevím kolik času mi zbývá? A podobné věci mi proběhli za těch 30s na CT hlavou. Přichází sestry, usměvavé, jako kdyby se nic nedělo a vše bylo v pohodě. Možná je...ale mě nikdo nic neřekne. Minule mi řekli rovnou, že je vše ok. Tak proč teď ne???

Paralýza.

Nemůžu nic, jsem tu sama, chce se mi brečet. Pak si zase racionálně říkám, že to prostě bude dobrý. Že je nesmysl, abych měla něco špatného v kostech. Teď mi nezbývá než vydržet a nezhroutit se. A zvyknout si. Strach byl a strach asi bude. Venku je krásně a já jdu dělat to co jsem si naplánovala. Jen místo očí si raději namaluju pusu.