Jeden report z Barcelony - část první

Podívat se do Barcelony jsem chtěla hodně dlouho...Ale nejprve jsem neměla peníze, pak čas, pak jsem měla malé děti a když už jsem se rozhoupala a koupila letenky, tak jsem zas měla rakovinu...což můj odlet lehce ohrozilo. No málem jsem se nechala zblbnout doktory a názorem dalších nemocných nebo těch co rakovinou prošly a cestu vzdala...Nicméně, pak doktorka otočila a já jsem si také řekla, že se jako rozhodně nehodlám vzdávat svých plánu, jen kvůli tomu, že mám nemoc, které má to stigma, že je smrtelná. Takže, ač mi den před odletem a pár dnů po chemoterapii nebylo zrovna do skoku, tak jsem se  momentem, kdy se rozhodlo, že letím, začala cítit, jako by mě polili živou vodou. 

A ve středu jsem byla v plné síle připravena na cestu. Ráno jsme vyrazili směr Vídeň, Edwin se stačil poblít hned v Suchdole, naštěstí mamka byla připravena a blitky pohotově zachytla a sedačka zůstala nepotřísněna...Můj žaludek ji tiše poděkoval. Bez dalších patálií (Juli si blití protentokrát odpustila a i mamka to v poslední řadě zvládla bez poskvrny) jsme dorazili na letiště. 

Tam jsme se po drobném nedorozumění odbavili (v našem počtu nebylo jen tak se odbavit a určit, kdo jaké zavazadlo odbavuje - jelo nás sedm včetně dětí a letenek jsme měli osm, páč Zdendy taťka zůstal doma) a po podrobném prozkoumání letištních záchodů, dětských koutků a duty free shopů jsme se mohli nalodit a vzlétnout. Udělali jsme pár selfíček a už se letělo. Děti to nějak zvládly, mi také, moji rodiče si na to museli na palubě koupit pivo.

Cesta z letiště na místo ubytování trvala déle než cesta z Vídně do Barcelony a byl to tak trochu očistec. Nejprve určit čím pojedem. Vybrali jsme vlak. Pak ho najít. To už byl malinko oříšek, lítali jsme po Terminálu 1 sem a tam a vlak nikde. Několikrát jsme se zeptali, Zdenda zapojil v Katalánsku svojí Španělštinu, nakonec jsme narazili na shuttle bus, který nás odvezl na Terminál 2 odkud nějaký vlak jel, naštěstí tam byly jen jedny koleje, tak jsme byli ušetřeni dilematu, jaké nastupiště a kterým směrem jet. Takže vlak jsme zvládli, ale metro...no pekelná díra je, v porovnání s tímto, ráj. Vedro, schody nahoru, schody dolů, schody nahoru...během jednoho přestupu...my měli dvojkočár, dvě unavené děti, pět kufrů a jednu krosnu...Ale zvládli jsme to a asi po třech hodinách (kecám, po dvou a půl) jsme dorazili k místu ubytování. Tam jsme se svalili na postele a usnuli. Teda dětem se moc nechtělo, my jsme si dali jedno vychlazené a pak jsme opravdu usnuli. 

Ráno jsme si dali snídani a po zkušenostech s metrem z předešlého dne jsme jednohlasně rozhodli, že dnes budem chodit pěšky. 

Došli jsme k Sagradě, tam jsme byli asi tři hodiny, děti zkoušeli akustiku, naštěstí tam stále probíhají stavební práce, takže jejich řev, který rozhodně nebyl radostný, zanikl ve zvuku sbíječky. Za mně stačí pohled zvenku. Uvnitř je teda krásna hra světel, ale jinak je tam polovina chrámu zakrytá, kvůli stavebním pracem. Vyběhli (teda, nechali jsme se vyvézt) jsme do věže, pokochali se výhledem a po úzkých schodech za průběžného kontrolování výhledů jsme seběhli dolů. 

Věž je pěkná, výhled celkem stojí za to, je doporučeno (stejně jako vstup do Sagrady) koupit lístky dopředu, lze vybrat na jakou věž chcete (vstup na věž stojí 29 euro). Pro děti s rodiči je dobré vědět, že před Sagradou je park s několika dětskými hřišti, já jsem za něj byla velmi ráda. Mohla jsem se tam vyvalit na lavičku a nechat děti honit holuby (ty ptáky, ne ty v nose). 

Pak jsme si dali tour de centrum, došli jsme až k moři, děti střídavě řvaly, vyskakovaly z kočárku, honily holuby (opět ty ptáky) a dělaly jiné vylomeniny. 

U moře už měl ale Zdenda nervy na pochodu (rozhýbaly mu je děti dělající sirénu a tak dále), takže jsme v rychlosti smočili nohy a pak Zdenda nabral takovou rychlost, že ani Edwin nestihal z kočárku vyskakovat, já za ním vlála a rodiče to radějí zapíchli v restauraci. Zítra máme v plánu (teda, hlavně já :-))) pláž, tak uvídíme:-). 

Do třetice všeho...?

Jsem druhý, nebo první, teď nevím, jak to počítat? Zkrátka včera jsem byla na třetí chemoterapii. Tentokrát se mi tam ale vůbec nechtělo, jednak jsem se cítila zdravá a plna sil a představa toho, že mě to, byť jen na pár dnů, sejme, se mi vůbec nelíbíla. Navíc Zdenda jel na služební cestu, tak mi chyběla psychická podpora. A den před jsem neměl úplně ok krev, tak jsem se musela cpát pyridoxinem, další den byly hodnoty hraniční, ale naštěstí jsem chemoterapii mohla dostat. Třetí dávka pro mě totiž byla dost důležitá, kdyby se to odkládalo, nemusel by vyjít výlet do Barcelony. To je teď můj nejbližší cíl, který si chci dopřát. Ale jak se dočtete dále, asi to nebude jen tak. 

Před chemem jsem měla drobnou depku, kterou jsem vyřešila nákupem luxusních brýli, pak jsem měla depku z toho, kolik stály :-D

Chemoterapie byla tentokrát dlouhá a úmorná. Na 10min jsem usnula a to byla chyba, jelikož paní, se kterou si vždy povídám, to teda taky zalomila, když neměla s kým komunikovat. No a začala chrápat. Abyste rozuměli, mně vadí i obyčejné funění, Zdenda by mohl vyprávět, jak ho v noci šikanuji. Takže ona si tak pochrupovala a já si celou dobu vyčítala, že jsem si nevzala sluchátka, různě jsem se vrtěla, modlila se, aby už to dokapalo a zapípalo to a ona se vzbudila. Čtení mi nešlo, spaní taky ne...tak jsem jen tak odevzdaně ležela a čekala až to dokape. 

Kapalo to tak pomalu, až jsem začala veršovat, viz facebook:-)

Dočkala jsem se, paní se vzbudila, zeptala se, jestli nechrápala...No řekla jsem ji netaktně, že trochu ano, nebudu přece lhát, že? Ale abych si vylepšila reputaci, tak jsem se hned zeptala, jestli se dobře vyspala:-). Pak to dokapalo další paní, pak i další, no a já tam skejsla sama. V předchozích článcích jsem si stěžovala, jaký to je fofr, že si člověk nestihne ani nic přečíst. No tak tentokrát jsem tam strávila dlouhých 5hodin!!! A přečetla jsem toho stejně jako když jsem tam byla 2,5 hodiny. No příště nesmím zapomenout na ty sluchátka. 

Pak jsem si vyžádala návštěvu u doktorky, měla jsem spoustu dotazů a hlavně jsem potřebovala vědět, jak to bude s mojí cestou. Jenže byla zrovna ta nejblbější doba, kolem oběda...takže moje otázky zůstaly nezodpovězeny. Jen ta cesta mi byla dost rozmlouvána. Ale dozvěděla jsem se skvělou zprávu, díky které jsem z ordinace odcházela s úsměvem na rtech. Nádor se po dvou chemoterapiích zmenšil o 50%. 

Doma jsem ulehla a s přestávkami spala až do večera, takže nepříjemné stavy se daly zvládnout. Večer si ke mně lehla Juli, to mi také dost pomohlo, když mi Zdenda odjel. A Juli navíc nechrápe:-). Dnes už je mi fajn, vymýšlím si outfit na svatbu a samozřejmě, jako každá ženská, nemám co na sebe, tak přemýšlím, že vyrazím na nákupy :-D. Večer se přesouváme na jih. 

Co se týče tripu do Barcelony, stále váhám. Doktorka byla dost proti, ale zdálo se mi, že hlavně kvůli těm obecným rizikům. Jako je trombóza (dá se řešit injekcí před letem), virová nákaza (můžu si pro jistotu s sebou vzít antibiotika) a tak...No jdu k ní ještě v úterý a uvidíme. Spíš chci letět, člověk přece nesmí být ze všeho pos****, ne? Jakmile se začnu bát, tak to bude špatně...

Přece si tuto krásu nenechám ujít

Stručně nestručně o výletě do Indie a Nepálu s malým skokem do Ruska - díl 3. NEPÁL

PublicFriendsFriends except AcquaintancesOnly MeCustomClose Friendsmuzou_videt_vseSee all lists...FyzioterapeutiFamilyFrisbee-YFCharles UniversityPrague, Czech Republic AreaBorovanyUKRWTH Aachen UniversityAcquaintancesGo Back

Nepál...po Indii balzám na duši a nepálské hory balzám na dýchací ústrojí (po indickém smogu). Ale dostat se do výchozího bodu do hor Himalájských nebylo jen tak...

Na hranicích jsme sice chytli hned bus dál do Pokhary, ale nutno podotknout, že z 5 zaparkovaných autobusů byl ten náš v nejhorším stavu. Ale už jsme zvyklí na ledacos, tak bych se nad tím, nebýt dalších spolucestovatelů, ani nepozastavila. Před odjezdem jsme se posilnili u místního stánku čímsi smaženým (dle pravidla co se smaží je bezpečné) a po chvíli vyrazili....zpočátku cesta vypadala mírumilovně, jeli jsme pomalu, pořád jsme někde kvůli něčemu zastavovali...ale po pár hodinách jsme se rozjeli a začalo dobrodrůžo - naštěstí byla milosrdná tma a jen jsme cítili po čem asi jedeme (dle odhadu podle míry drncání - 5m asfalt, 20m asfalt na půlce silnice, 50m prašná silnice a sem tam nějaká díra) a nemuseli se koukat na to, co by se stalo, kdybysme se při vyhýbání s jiným náklaďákem či autobusem nevešli na silnici. Jelikož autobus byl jen tuna plechu, tak chvílemi se někteří účastníci zájezdu obávali dojetí ve zdraví...Když jsem byla zrovna vzhůru, tak jsem měla chvílemi před očima také různé hrůzné záběry :-))...Ale přežili jsme a ráno jsme si zařídili všemožná povolení pro vstup do hor a mohli jsme vyrazit....

Náš bus do Pokhary

Hory byly krásné, počasí jak vystřižené z reklamy, takže výstup do základního tábora Annapurny šel jak po másle a zvládli jsme ho dokonce asi o 3 dny rychleji než bylo v plánu. Zvládlo se to i se střevními potížemi, nechutenstvím a podobnými mňamkami, které se mně drželi až do zdolání basecampu. No co, alespoň jsem zhubla a ušetřila. Cesty vedly převážně po schodech, nahoru a dolů...celkem jsme zvládli převýšení něco kolem 2000m (asi - nějak jsem to nesledovala a šla jsem slepě a tupě za skupinou:-)). Potkávali jsme spoustu lidí - věkový průměr 40 let. Ubytování a jídlo (pokud mi to zrovna trávicí ústrojí dovolilo) bylo výborné. Jednou se nám podařilo spát aj v kuchyni, neboť na nás v žádném ubytovacím zařízení nezbyl volný pokoj a co by místní neudělali pro výdělek a hlavně pro unavené trekaře. 

Annapurna basecamp

Po sestoupení z hor jsme si v Pokhaře dali do nosu a další den jsme vyrazili do NP Chitwan za slony, tygry, nosorožcemi a jinou zvěří.

Jízda na slonovi byla super, viděli jsme dokonoce i nosorožce (sice byli částečně ochočeni a pózovali pro turisty, ale pořád to byli nosorožci). Já jsem tedy jízdu absolvovala s obavami, kdy moje střeva povolí a budu muset skákat dolů z 3m slona do džungle plné tygrů, medvědů a jiných tvorů:-)), ale naštěstí jsem celá opocená vydržela. Pak jsme si dali koupačku se slony, kdy jsme se konečně po dlouhé době umyli - doporučuji - sloní chobot slouží jako výborná sprcha, navic drsná sloní kůže funguje jako skvělý peeling.

No a nakonec jsme se ještě plavili v kuse dřeva po řece plné krokodýlů a měli procházku po džungli, kde jsme měli tu čest vidět tygří, medvědí a nosoržčí stolici - tvůrci se bohužel (nebo možná bohudík) neukázali.

Z parku jsme se (já tedy velice nerada) přesouvali zpět do civilizace a to do rušného a zaprášeného Kathmandu. První dvě noci jsme nocovali v budhistickém centru Boudhanath (http://en.wikipedia.org/wiki/Boudhanath), kde vás v 5 ráno vzbudí gongy a různé jiné zvuky, které budí mnichy k ranním modlitbám. Je zde také jedna z největších stup na světě, okolo které chodí celý den budhisti a odříkávají si mantry. 

Další dvě noci nás čekali v turistické čtvrti Thamel, která byla výborná pro nákupy (a čehož jsme tedy řádně využili), ale to bylo asi vše.

Jinak z okolí Kathmandu jsme viděli Bhaktaphur, město, které je zapsané v UNESCU, ale krom právě obětované krávy mně tam nic nezaujalo (no jo kulturní barbar...), dále další nějaký chrám, pak Pašupathinat - nejposvátnější místo hinduistů (pocit z něho: agresivní opice, piknikové místo připomínající skládku a okolo tekoucí "řeka" kterou místní používali k praní, mytí. Zaplavat si tam bohužel nemohli, neboť voda byla max. po kolena) - ale líbilo se mi tam - podle mně to bylo místo, které má ducha a je tam stále se na co dívat.

Je libo ranní hygienu?

Ideálni místo pro piknik

A nakonec jsme navštívili Patan, obyčejné město, kam se musí platit vstup, ale objevili jsme tam úžasnou tibetskou restauraci. Vypadalo to tam jak v jeskyni a mi jakožto 4 bílí turisti jsme pro místní působili jako zjevení. Ochutnali jsme vše co tam měli (asi tři typy placek:-), nechali tam dohromady asi 50 Kč a s plným žaludkem jsme spokojeni odešli. 

Tibetská restaurace

No a v sobotu 3.12. jsme si zbalili saky paky, stěží jsme nacpali nakoupené dárky do krosen a vyrazili na letiště, odkud jsme letěli do Dilli. V Dillí jsme byli v 5 odpoledne a jelikož nám to letělo až za 12hod.,tak jsme vyměnili doláče a jeli je utrácet do centra... Bohužel jsme byli z Kathamandu přesyceni jak jídlem, tak nakupováním, takže utratit 15 dolarů byla fuška. Nakonec jsme to zvládli a vyrazili zpět na letiště, kde jsme si na dvě hoďky ustlali na zemi a čekali na náš dopravní prostředek.

Dorazili jsme v pohodě, trochu přejetí tím, že to tak rychle uteklo. Nicméně, já jsem si přivezla nějakou nepálskou chřipku, tak jsem se  cítila v kontaktu s tamnim prostredim a smogem ještě další dva měsíce:-)).

Fotky z celého výletu k vidění zde: 

https://www.facebook.com/edita.vodhanilova/media_set?set=a.2837771191347.2154081.1471265929&type=3

Čas mezi chemoterapiemi

Čas mezi chemoterapiemi...plyne rychle. Musím říct, že se cítím jak na dovolené. První den si poležím, cítím jak se mi ta chemie zarývá do každé buňky v těle, pak přemýšlím, zda mi je blbě fakt nebo je to jen psychika. Pak si teda řeknu, že mi je asi fakt blbě, vezmu prášek, resp. aplikuji si čípek (kam si domyslete)....a nic to nedělá...Ok, tak to je spíš psychické, když léky nazabírají. Zkouším psát, ne vlastně spát:-) Nejde ani jedno...Ale nakonec usnu. 

Druhý den se legálně válím do oběda, je mi už dobře. Večer chci dodržet to, co mi nařídíly sestřičky na onkologii, dát si vychlazenou dvanáctku...Ale u nás se pivo nevede, když ho nekoupím já. Tak jdu plnit úkol se Zdendou do hospody. 

V hospode nefotim, tak fotka z vyletu na Vysehrad:-)

Třetí den po chemoterapii ještě polehávám, ale odpoledne už vyrážím s dětmi ven. V neděli si troufám skoro na celodenní výlet. S jídlem je to horší, chvílemi trpím záchvaty žravosti, které ale nemohu uspokojit, protože prostě nevím na co mám chuť a chvílemi je mi na obtíž i olíznout lžičku. 

Ale kafe mi chutná stále...naštěstí, nevím co bych bez něj dělala :-DD

Ale další dny, vzhledem k pomoci Z.mamky jsou dovolená, konečně dodělávám resty za X měsíců, sem tam si poležím, píšu...prostě idylka. Jen teda cítím, že je třeba pomoc zase vypakovat, protože na takovéto pohodlí si člověk rychle zvyká a pomalu odvyká...Navíc teda mám spoustu prostoru přemýšlet nad věcmi, které mé psychice úplně nelahodí. 

No ale zase, abyste si nemysleli, že je rakovina super věc, jak by z toho mého psaní mohlo vyplynout, má i svá negativa. Nebudu tady psát, že to je smrtelná nemoc, že léčba vám v těle krom těch špatných buněk zabije i ty dobré,  atd...to všichni víme. Spíš se tady zmíním o praktických negativech. 

Tak třeba nemůžu dělat, co se mi zachce. Chtěla bych jít běhat...Nemůžu...jednak bych to asi fyzicky nedala a i kdyby ano, rozpumpovanou krví by se mohly začít šířit nádorové buňky. Teda tak jsem to pochopila z odpovědi doktorky na mou otázku, zda se mohu zúčastnit závodu Birell Prague Grand Prix na 10km. 

Tak poběžím příště, když tam dělají tak pěkné fotky :-)

V hospodě s kamarády to po pár jejich pivech taky není ono. Ne, že bych byla nějaký alkoholik (haha, každý alkoholik tvrdí, že on rozhodně ne), ale ono sedět u stolu s partičkou pod mírnou a pak větší parou, kteří rozebírají v lepším případě nesmrtelnost brouka, v horším nesmrtelnost Babiše a uprchlické krize, v naprosté střízlivosti, kdy vy rozebíráte ve své duši smrtelnost svou, není taky to pravé ořechové. No, mohli byste si říci, vždyť tři roky kojila, tak na tyto abstinující večery v kolektivu opilých kamarádů musí být zvyklá. Jasně, že jo...ale co si budem povídat, už jsem se moc těšila, až budu moct bez výčitek a bezstarostně jen tak sedět a plkat...Jo, jeden večer jsem si takhle užila...ten večer, kdy jsem si našla tu osudovou bulku...Jak prozaické:-). 

V brouzdališti trochu děsím děti, ale v šátku se mi potí hlava :-D

A jsme tam jak doma...na tom koupališti..

Další negativum je to jídlo, milovala jsem si sednout v restauraci, objednat si tři chody a všechny je do sebe nasunout...No, teď dlouho přemýšlím, když vyberu, tak v průběhu čekání zjišťuji, že to asi nechci...takže stravování v restauraci po dobu léčby asi škrtám z oblíbených činností. 

Ale dost negativ, mám další pozitivum, udělala jsem čistku v přípravcích a přístrojích na úpravu a údržbu vlasů a to byste nevěřili, kolik mám najednou místa v pidipanelákové koupelně. 

Jedna z výletu na Kokořín...ne vlastně Křivoklát:-D

Tak ještě jedna...Křivoklát

No, mám dva týdny po chemoterapii a příští týden jdu na další, teď je mi tak dobře, že se mi tam tentokrát vůbec nechce. Jsme pozvaní na svatbu a navíc necelý týden po letíme do Barcelony...Svatbu si asi tentokrát neužiju naplno, kouknu na nevěstu a půjdu sbírat síly, abych mohla odletět. Můj odlet bude asi mimojiné záviset na tom, jak bude vypadat moje krev, takže do sebe sunu vitamín B v podobě vychlazené Plzně, jak mi doporučily sestřičky a doufám, že poletím. Tak držte palce! A kdybyste měli tipy, jak krevní obraz vylepšit, sem s nimi :-))!!

Tak a příště poslední díl o cestování po Indii:-)

My vám ty medaile přivezeme!

Nikdy jsem nebyla aktivní atlet, jako v tom smyslu, že jsem trénovala v nějakém klubu a účastnila se závodů. Jo, vždy to byl můj sen, ale nikdy jsem neposbírala odvahu a jít se přihlásit mezi tu elitu, kterou si trenér atletiky v našem městě vybíral na školních olympiádach. Já se tam nikdy nedostala, vždy jsem byla na hodinách tělocviku během kvalifikací na tyto závody třetí nebo v lepším případě druhá a když už se mi podařilo být první, tak to bylo zrovna v discplíně, která na školní olympiádě nebyla. Tudíž jsem nikdy nemohla být do toho atletického klubu vybrána a můj sen o tom, být aktivní sportovec, který jezdí po závodech a bojuje o medaile byl stále pouhým snem. 

Takže jsem nakonec začala hrát softball. Já, která hodila krikeťákem asi tak 3m, krátký tratě jsem běhala v čase dlouhých a se svojí slepotou bych svůj postřeh srovnala s 60letou paní. Ano, rychlost, házení a postřeh jsou hlavní prvky, které potřebujete, abyste byli dobrým softballistou:-)). Pak jsem dělala aikido, no alespoň jsem mohla machrovat na kluky (v 15 se to hodí) a tak...ale bohužel to je obraný sport, tudíž bez soutěží, tudíž bez stupňů vítězů a bez medailí. 

Pak jsem se dala na dráhu frisbee ultimate, to bylo super, moc mě to bavilo. Ale...zase to házení, prostě kámen úrazu...tentokrát by to bylo i na ty medaile, pač jsem si vybrala, dovolím si tvrdit, nejlepší tým v republice...Jenže nejlepší tým, největší konkurence...no, taky to nedopadlo...Pak jsem odjela do Anglie, tam mi frisbee pomohlo se začlenit do tamější komunity a tím získat britské přátele. 

Moje britská frisbee kariéra

A tam jsem se prvně setkala s běháním dlouhých tratí. Ne, na frisbee ne..moje anglická matka se účastnila závodu na 10km, v té době mi přišla jak největší borec, že uběhne takovou dálku ve svém věku (v té době ji bylo cca 40 let). Pak mi kamarádka říkala, že její mamka běží půlmaraton...no to pro mně bylo jako kdyby byla nadpozemská bytost, uběhnout 21km??? Neuvěřitelné...

Rok po mém návratu, droze jménem půlmaraton podlehl můj taťka, nechápala jsem...

A co hůř, rok na to, už běhala celá má rodina...kromě mně, nejsme blázen, že? Mně bohatě stačilo dělat podporu na trati. Já jsem si v poklidu chodila na bootcamp (sem www.bootcamps.cz), kde nejhorší část tréninku byla ta, kdy jsme museli běhat dlouhé tratě. Nejradši jsem měla statické posilování, které šlo lehce ošidit a hlavně si člověk příjemně poležel. 

No ale za další rok to přišlo, celá rodina se, za mého ťukání si na čelo, opět přihlásila na pražský půlmaraton. Ale měsíc předtím mamce odešlo koleno a dva týdny před k bráchovi přišla angína...No, takže co se dvěma startovními čísly, přece jen to není levná záležitost nechat to propadnout...a hlavně přece taťka nepoběží sám...Takže jsem se tři dny před závodem rozhodla, že ho v tom nenechám a poběžím s ním...No fyzický trénink jsem už jaksi nestihla, tak jsem se snažila nastavit hlavu na tu vzdálenost. A ejhle, ono to vyšlo...Dokonce jsem byla ještě na 10km vysmátá jak lečo...A v cíli koneckonců také. Takže první půlmaraton jsem zvládla a tím zbořila běhací barieru, najednou ze mně byl běžec. 

Běžec tedy jen sezónní...mé běhání vypadalo následovně. Taťka se přihlásil na půlmaraton, trénoval, já se rozhodovala, zda se přihlásit taky a běžet s ním. Jenže, ono se s dětmi špatně trénuje. Resp. chce to fakt pevnou vůli, vyrazit někdy večer po setmění, kdy je vaším jediným přáním svalit se na gauč a jen tupě zírat. S jedním se to ještě dalo, to jsem jako práva fitmama běhala s kočárkem. Bodejť by ne, když jsem kvůli běhání udělala podrobnou analýzu všech kočárků na trhu o které by se během běhu dalo opírat, aniž bych vyklopila dítě uvnitř. 

Nejpříjemnější část běhu

Takže taťka se přihlásil na ten půlmaraton, čtvrt roku před mu odešla nějaká část těla, tu koleno, tu záda. V tu chvíli už jsem začínala tušit, že to zase smrdí během. Tím mým. Tak jsem raději cvičně vyběhla, kdyby ten start na mně náhodou padnul, ať začnu brzy a stihnu natrénovat, abych taťkovi neudělala ostudu. Měsíc před termínem závodu už bylo jasné, že se koleno či jiná pochroumaná část těla asi nevyléčí, tak v rámci zachování rodinné cti jsem se začala smiřovat s tím, že teda jako poběžím. No, tak jsem svůj trénink zintenzivněla, místo jednou za dva týdny jsem šla jednou týdně, někdy i dvakrát a když to dobře šlo tak i třikrát týdně. Matematici si spočítají, že ten týden, kdy se zadařilo vyběhnout dokonce třikrát byl jen jeden. V týden půlmaratonu jsem pro jistotu neběhala vůbec, abych se zbytečně neunavovala. Dobře jsem udělala! Na půlmaraton jsem byla výborně odpočatá, plus jsem tedy chvátala, jelikož jsem vždy měla minimálně jedno dítě přicuclé k prsu, tak aby dlouho nestrádalo, tudíž s cílovým časem jsem mohla konkurovat africkým běžcům. Těm kterým je 90 a více let. 

Po závodě jsem se vyfotila s medailí, dala fotku na fejsbuk a kochala se lajky, protože proto jsem přece běžela, abych se měla čím chlubit! A jak to bylo dál si domyslíte...

Ti kteří si nedomysleli - třičtvrtě roku jsem se flákala a říkala si, že bych měla vyběhout, že mi to dělá dobře, upustím páru, zpevním tělo, rozvolním duši a navrch si zaběhnu nějaký ten závod s konečně slušným časem a hlavně pod svým jménem. No, pak mi taťka oznámil, že to asi letos nedá, ať začnu trénovat, že přece nenecháme propadnout startovní číslo...a tak dále.

Až letos jsem měla jasný cíl, začala jsem trénovat na maraton. Vyběhla jsem jednou a pak mi udělali tu osudovou biopsii a bylo zase po běhu...:-D

Vzkaz pro taťku: letos si to startovní číslo na půlmaraton raději nekupuj:-D

Ale abyste si nemysleli, že můj táta ty startovní čísla jen kupuje a pak za něj běhám já, on si taky občas něco zaběhne, třeba teď v sobotu běží Birrel Grand Prix, tak přijďte fandit:-) Já tam budu. Budu si užívat taky jednou jen tu podporu na startu a to že, se nemusím se honit za těmi medailemi, jelikož je už nemám kam dávat.

A zde běžecký tým :-)

Stručně nestručně o cestě do Indie a do Nepálu s malým skokem do Ruska - dil 2. INDIE

Dillí, Indie...prý člověk při návštěvě tohoto státu a hlavně tohoto města prodělá kulturní šok...Nevím, asi jsem kulturní barbar, jelikož mně to tam přišlo relativně normální...Jo, uznávám, sem tam nějaký žebrák (teda větší koncentrace žebráků), spousta spících lidí na vlakovém nádraží, před vlakovým nádražím, na nástupišti (občas jsme se obávali, zda vůbec žijí...po podrobném pozorování jejich dechu jsem vždy zjistili, že základní fyziologické funkce fungují), sem tam nějaká kráva uprostřed rušného provozu a podobné zajímavosti, ale to dodává místu ducha a člověku pocit, že tady to prostě žije...a tento pocit mám z celé Indie. 

Toť první dojmy z Dillí, kam jsme dorazili nad ránem (kolem 4 ranní), unaveni z letu a z výletování po Moskvě. Ale únavou jsme se nenechali zdolat a hned jsme busem vyrazili do centra, kde jsme měli vyhlídlou čtvrť se spoustou hotelů. O této čtrvti jsme se ale záhy po příjezdu do centra dozvěděli zajímavé zvěsti - jedni nám tvrdili, že je tam nějaký festival, tudíž je tam spousta lidí, takže nás tam asi nepustí, nebo že musíme zaplatit vstupné. Další chytrolíni tvrdili, že je ve výstavbě, podle některých ji dokonce zbourali...No dalo nám spousta práce se do této ulice dopracovat (a to nás nad ránem vyhodil autobus cca 100m od ní). Museli jsme projít spárami několika cestovních kanceláří, kde nám zas tvrdili, že vlaky z Dillí jsou vyprodány a že autobusy v Indii nejezdí a nejbližší volné místo ve vlaku je až za týden...Ale byla nám nabídnuta "úžasná a extra výhodná" alternativa - jakési railway car...za "pouhých 27 000 rupií (pro srovnání jízdenka na 12h cestu vlakem stála 300rupií). No naštěstí jsme stále pochybovali a zmíněnou kritickou ulici jsme našli (ne, nezbourali ji, ani tam nebyl žádný festival), v klídku se ubytovali a vyrazili koupit lístky (konečncě jsme objevili tu pravou cestovku, kterou jsme opravdu potřebovali) - opět k velkému údivu, lístky na vlak byly a ceny byly více než příznivé. Nakoupili jsme jízdenky do Agry na Taj Mahal a pak do Varanasí a v klídku se vydali objevovat krásy hlavního města Indie (s občasnými pauzami na šlofíka v hotelu - přece jen jsme byli po 48h cestě, kdy o spánku moc řeči být nemohlo, takže se stávalo, že jsme usínali za pochodu - což v Indii při počtu lidí není moc bezpečné:-)).

Dillí bylo zajímavé, i když jsme z něho moc neviděli...ale stačili jsme se aklimatizovat a zjistit částečně co je Indie zač.

Další den jsme pokračovali dobytčákem do Agry na slavný Taj Mahal. Cesta vlakem byl zážitek sám pro sebe...spousta lidí, mezi nimi se vlakem prodíral čistič bot a švec v jednom, pak se tudy prohnal pán s různými druhy občerstvení - od obilí po polévku v kalíšku z bambusových listů a nakonec chlapoženská (travestita), který chlapům za prachy sahá na hlavu a tím jim asi dodává sílu a štěstí v určitých oblastech života...domnívali jsme se...

A co Agra a Taj Mahal  - KRÁSA, asi není třeba se rozepisovat...fotky hovoří za vše.

Další štací bylo Varanasí, kam jsme se přesouvali nočním vlakem z Agry. Cesta byla dalším hodnotným zážitkem - co víc si přát, než sdílet jeden vagon se stovkou dalších Indů. 

VARANASÍ - město na Ganze, kam se sjíždí ti nejbohatší, aby nechali spálit své umřelé nejbližší. Dále město hedvábí, s úzkými uličkami plnými krav a opic...Ganga - v období sucha vyschlá řeka (velikost nic moc - přirovnala bych ji k Vltavě), špinavá je, ale ne tak jak se o ní tvrdí - žádné mrtvoly v ní neplavou...Na první pohled mi přišla i čistá - ale zbaběle jsem tam nestrčila ani prst:-).

Kolem Gangy se nachází gháty (=přístupy do vody), které hinduisté využívají k ranní hygieně (ať celkové - kdy si do Gangy jdou zaplavat, nebo částečné - kdy se jen opláchnou a vyčistí si zuby), odpoledne se tam pere prádlo a celý den (24h) se tam pálí mrtví...Pohřební ghát mi připomínal peklo - spousta dřeva, uprostřed velké váhy, na kterých se odvažuje kolik dřeva je potřeba ke spálení dané mrtvoly a pod ním hořící hranice a přikladači....

Dále jsme měli tu čest navštívit hinduistický klášter (čest proto, že nehinduista se většinou do kláštera, který je aktivní, nedostane) - a to byl další ze silných zážitků, procházet se bos po mramoru mezi spoustou bláznivých hinduistů, kteří se strkali před oltáři a darovali bohům různé pochutiny a květiny, které záhy vybírali a konzumovali místní opice, na to jen tak nezapomenem...

To jsou asi hlavní dojmy z Varanasí...když nepočítám konzumní hon za hedvábnými šátky :-)), který nám zabral asi půl dne...nakonec jsem všichni ulovili (někteří více a někteří méně úspěšně) a stali se z nás znalci hedvabí...

Po dvou dnech strávených ve Varanasí nás čekal poslední den v Indii, který byl ve znamení přesunu na hranice s Nepálem...

Jak mě opustily vlasy

Ještě se všemi vlasy

Nevím jak u ostatních, ale mně když oznámili tu novinku, že se mi v prsu zabydlel zhoubný nádor, tak mně mimojiné napadlo, že asi poztrácím všechny vlasy. Ale ne, netrápilo mně to, spíš jsem to brala jako další změnu. Doktorka mi to pak vyvrátila, že je to individuální. No ale její slova záhy popřely sestřičky podávající chemoterapii. Tam mi bylo s pevnou jistotou řečeno, že do 14 dnů mi vlasy opravdu začnou padat a ať je pak shodím, že jinak to budu mít všude. Tak jsem si došla ke kadeřnici a konečně jsem zkusila účes, na který bych se jindy neodhodlala. No co, stejně to vypadá, když v tom budu vypadat blbě a alespoň to pak, až budu, holohlavá, nebude takový šok.

Po první chemoterapii jsem napjatě čekala kdy to přijde. Dvanáct dnů se NIC nedělo, už jsem začínala věřit, že já třeba budu výjimka. Chahaha...třináctý den to začalo a přesně dva týdny po první chemoterapii jsem vlasy vyndavala po hrstech. Ale zase...každý má občas neposlušný vlas, který trčí tu tady, tu tam...a ne a ne se vrátit na své místo, musíte na to napatlat tunu gelu, aby to drželo. Já takový problém nyní nemám. Trčí mi vlas někde, kde nemá co dělat? No problemo...vezmu ho a vyndám ho z hlavy. Ano, vyndám, nemusím nic trhat...on jde dobrovolně...:-D.

Šestnáctý den po chemoterapii vlasy drží na hlavě jen silou vůle, přemýším, zda přestanou padat, kyž je nalakuju...ale ouha, lak nemám...Tak soustředím svou vůli ještě více, odpoledne máme oslavu Julinky třetích narozenin, tak ať alespoň pro fotku tam pár vlasů vydrží. 

Na oslavě se brácha přeorientoval na profesi kadeřníka a vzala mě strojkem na trojku:-). Konečně jsem vyzkoušela, jaké to je mít krátké vlasy. V létě? Ideální účes!

Ještě se užívám poslední hodinku s čírem na hlavě

A je to!

No ale nestačilo mi to a v pondělí jsem pasovala do role kadeřníka dalšího člena rodiny. No, Zdendovi jsme moc nevěřila, tak jsem úkolem vzít to dohola, pověřila Marušku (Z.sestru a tudíž mojí nejmilejší švagrovou, díky MARUŠKO!). No přiznám se 3mmm a 0,5mm (nebo kolik mi tam zůstalo), je dooost rozdíl. 

Ráno mi přišla hlídat kamarádka s dětmi, já jsem na ně vybafla bez šátku (mým dětem se šátek nelíbí:-D a chuděrky holky div nevzaly zpátečku. Tak si raději na hřiště a tak v zájmu všech beru šátek. 

Chtěla jsem počkat se zveřejněním článku na dobu, kdy mi vypadají vlasy úplně. Ale oni mrchy stále drží a co hůř mám pocit, že na temeni mi dorůstá kolečko nových vlasů! Takže mám ukázkový ostůvek, který se nosil někdy na začátku tisíciletí (tohoto), mám pocit...Navíc vlasy píchají a vůbec to není příjemné...Vy kdo jste tím prošly, tak jste to takto měly??