čtvrtek 7. prosince 2017

Balvan ve mně, hygge u mně.

Sedím na gauči. Na něm měkkoučká vánoční deka. Kolem mně tlumené světlo od svíček. Vůně ze svíčky Yankee Candle a z čerstvě upečeného cukroví. Deku jsem koupila v akci v Globusu, za pětikilo, v Pepcu měli tu samou za dvěstě. Po Yankee Candle jsem dlouho toužila. Až jsem si ji konečně koupila. V akci. Hraje příjemná hudba. To mi teda dá vždy zabrat vybrat něco, co se mi bude líbít a nebudu to poslouchat už po stotisícipadesáté v řadě. Piju červené víno. Koupila jsem si rovnou 3 litry. Na svařák. Ale jsem líná ho svařit. Na nohou teplé ponožky, na těle teplou fleecovou mikinu. Zkrátka HYGGE jako vystřižené. Že nevíte, co je HYGGE? No tak to jste pěkně out. Stručně je to prostě pohoda a klídek. Zbytek si vygooglete. Jo a pochází to z Dánska :-). Chtěli byste se přenést ke mě domů, že jo? Jo, mám to tady krásné! 

Nějak jsem si myslela, že když si doma udělám vánoční pohodu a budu o ní pečovat, tak všechny chmury odejdou. Ale světe div se, čím větší pohoda, tím je to horší. Hlavou se mi honí milion myšlenek. Pod vlivem knihy Jak si správně přát jsem z toho dost vyděšená. Protože tam je psáno, že na co myslíte, to také přitahujete. A to já nechci. Jenže jak tu hlavu přeorientovat, aby myslela na něco jiného? Tomu říkám ten pravý mentální trénink. Je to velká fuška a zatím se mi to moc nedaří. Ale až to dokážu budu ten pasuji se na mentálního gurua. 

Nejlépe mi je v takovém tom běžném lehkém denním stresu, kdy není čas myslet. Ale jakmile je pohodička, nastává problém. Teda, on to asi ani problém není, není na mě nic poznat, funguju, směju se. Ale uvnitř je balvan. Zkusila jsem ho rozpustit během. Při běhu jsem ho s sebou naštěstí netahala. Při běhu do schodů by se dost pronesl. Ale jakmile jsem doběhla, zas mě začal okupovat. Nechtěla jsem psát, protože co není psáno, není dáno a třeba by to nějak samo zmizelo. Ale už to trvá asi dva týdny a nebaví mě to. Obsah svých myšlenek vám sem psát nebudu. Děsí mě už jen v mé mysli, natož abych je viděla napsané. A ono je to stejně jedno, podstatné je, abych zjistila jak se jich zbavit, jak myslet na to, že se mám krásně. Že nás čekají krásné Vánoce. Pak se jedu relaxovat na 3 týdny do lázní, pak nastupuji do práce. Do které se už těším. Konečně jsem si asi totiž přiznala, že mě ta rodičovská asi moc nebaví. Prostě přede mnou jsou samé skvělé věci. A mně se, jak to takhle píšu, balvan kdesi v břiše zvětšuje. A stále koumám. Kam s ním, jak to udělat, aby tam nebyl. Třeba je to jen blížící se kontrolou. Po které bude zase svět v pořádku. Ten můj svět. Jistě, dalo by se to přetavit v pozitivum, konečně vím jak se cítí lidé s úzkostnou poruchou. Nic moc. A těžko jim radit. Pokud nejste psycholog. Protože já sama nevím co se sebou. Možná by zabrala cesta někam do Asie s celou rodinou :-D. No, ale to asi neklapne. Takže by to chtělo něco dostupnějšího. Už jsem byla i u psycholožky. Bylo to fajn, pomohlo mi to. Ale ani ne na pár týdnů. 

Tak a teď jsem si to po sobě přečetla a je to jedna velká deprese, nemyslíte? Prostě ta léčba byla oproti tomuto super období, člověk věděl, že jde dopředu. Je pod dohledem. Ale teď, teď nevím. Nevím co se s mým tělem děje, jestli je v pořádku. Každé píchnutí vyděšeně pozoruji a hledám za tím něco, co to určitě není. Jako, věřím, že se nic neděje, že je všechno tak jak má být. Teda mé pragmatické já se snažií věřit. Mám tady ještě spoustu práce, chci se začít víc věnovat blogu. Když už musím tímto vším procházet, tak ať to přetavím alespoň v něco přínosného. Těším se, až konečně budu bydlet v domě se zahradou , po které toužím celý život. Až začnu pracovat jako fyzioterapeut. Věřím, že se svými čerstvě nabitými zkušenostmi, které nezískáte žádným studiem, ale jen prožitkem, budu svým klientů a pacinetům blíže. Prostě Vesmíre, mám plán! Na spoustu let. Tak mě tu laskavě prosím nech ještě minimálně 50 let. Děkuji!

Jo, poslední odstavec má konečně nějaký drajv. Díky moc za dočtění až sem, za komentáře a tak :-) A pamatujte, hygge musíte mít hlavně v sobě, ne okolo. Takže snad se mi ho tam podaří co nejdříve namontovat. 


Hygge - V dánštině jde snad o nejpopulárnější a nejpoužívanější slovo vůbec. Můžeme jej přeložit jako "pohodlí, klid, útulnost", což ale zdaleka nevystihuje jeho podstatu. Pouhý překlad totiž nestačí, hygge se musí umět prožívat. 

středa 22. listopadu 2017

Na střeše Hiltonu, aneb jak jsem se nenaučila tleskat.

Jako chtěla bych vám napsat něco plné nadhledu a vtipu. A občas mám i super nápady. Ale než seženu čas a něco kam bych to napsala (myslím tím kus papíru nebo tak něco), tak to většinou zapomenu. Na co to jen svést? Na dlouhé kojení, 4,5 roku na mateřské, chemoterapie nebo jen prachsprosté stárnutí? Stárnutí??? No tak to ne, to zapomeňte. Jo, to bude ta chemie smíchaná s dlouhodobou izolací ze světa dospělých. 

I když, ono je to vlastně jedno. Já jsem teď jak na horské dráze. Horské dráhy mám ráda. Horské dráhy jsem měla ráda, napíšu spíše. Na pouti. V životě bych raději volila stabilitu a sem tam teda nějakou vlnku k rozbití stereotypu. Já se teď totiž jednu sekundu cítím krásně. Jsem plná inspirace a elánu. Tak jsem se cítila po nominaci do Top Ten v Czech Blog Awards a pak i krátce po finálovém večeru. No a pak někdo luskl prstem. A jsem na dně. Ale dno je vlastně taky super, od toho se lze odrazit a když se umíte odrazit hodně, rázem jste zase nahoře. Takže vlastně taky dobrý. Ale zpět k té sobotě. Zpět k finálovému galavečeru Czech Blog Awards. 

Celá paráda byla v Hiltonu. Dress Code Tres Chic. Neptejte se mě co to je, resp. teď už to asi vím, je to podle mě vše, v čem VY se cítíte šik. Odvozuji podle modelů, které jsem v sobotu mohla vidět. V momentě, kdy jsem se dozvěděla, že tam půjdu, mě zaplavila euforie. A pak jsem začala řešit, ne v čem půjdu, ale s kým půjdu. Protože stavba nepočká. Ale Zdenda překvapil a rozhodl se monterky v sobotu odložit a vlakem odcestovat se mnou do Prahy. 

Jelikož nejelo metro (hurá!!!), jeli jsme UBERem. No, co vám budu povídat, dovezl nás přímo před Hilton, chyběl tam jen červený koberec a poslíček, který by otevíral dveře a držel nade mnou deštník. Jo, ale ono nepršelo, tak možná proto tam nebyl. Pak jsem trochu hledali kam jít, nakonec jsme našli dav, který mířil asi na stejnou akci jako my. V davu si organizátor vyvola VIPky (opět jsem se cítíla jak hvězda) a přednostně jsem se dostali do již zaplněného předsálí. A tím moje pocity hvězdy skončily. Rozhovor po mě nikdo nechtěl, nikdo se se mnou nechtěl fotit. Ani Zdenda ne. Toho jsem pak tedy ukecala, že bych chtěla fotku před tím reklamním plátnem.

Ok, tak červený koberec tam byl :-D

No, snažila jsem se postavit, jak to dělají herečky ve Varech a na jiných filmových festivalech, ale chyběl tam ten červený koberec a plátno bylo černé a já měla černé šaty. Chápete, že jsem tam moc nevynikla. No neva. Všude kolem byly hvězdy internetu a jejich fanoušci. A my dva se Zdendou. Dala jsem si několik reklamních káv s citronem, horké boby a nechala jsem si namalovat pusu od mága přes líčení. PUS. 

A pak už bylo půl osmé a otevřel se sál. Řeknu vám, vědět, že několikrát se budu muset představovat jako Prsa v háji, tak ten blog asi pojmenuju jinak. 

No pak nám pořadatelka pomohla najít místo, přišel předmoderátor a začal nás učit tleskat. Pak nám oznámil, že přenos bude hodinu a půl a nesmíme nikam chodit. V momentě jsem začala potřebovat na záchod, nakonec jsem to vyhodnotila, že to stihnu. Stihla jsem to, ale prošvihla jse instrukce co dělat, když vyhraju. Smůla. A pak to začalo. A mě to bavilo. Asi víc než kdybych musela sedět před televizí. Divné, co? Jen na to tleskání bych asi potřebovala ještě jednu vysokou školu. Kategorii Life jsem tedy nevyhrála, to už asi víte. Ale vyhrála moje favoritka (Anie Songe), které jsem poslala hlas a já měla radost. Koukněte na její blog. 

No a pak byl konec. Konec přenosu. Chvíli jsme sledovali mumraj v předsálí, jak děti s památníčky chytají jůtubery a jiné hvězdy. Fotí se selfie, dělají vlogy apod. Já jsem si nesměle řekla ještě o jednu fotku před plátnem a vyrazili jsme na afterparty.





Deváté patro hotelu Hilton. Sky bar Cloud. Na baru saxofonista (hrající na saxofon), pod ním Djka. Raut. Drinky. A žádné místo na sezení. Neměla jsem ty koule si sednout s jídlem na zem, tak jsem se alespoň zula. Gala negala. Neustále jsem se odhodlávala, že oslovím alespoň jednoho ze těch, které sleduji na sociálních sítích. Ale mé introvertní já se k tomu neodhodlalo ani po dvou drincích.









A pak došel budget. Takže jsme jen tak postávali, korozovali a pak i seděli a pozorovali Leoše, Karla Janečka, Pavla Calltu a další staré známé z televize nebo ze sociálních sítí. Všichní jsou úplně normální. Cpou do sebe jídlo horem dolem a když dojde budget, přestanou pít a jdou domů. Jako my. Ještě že tak. Po necelých třech hodinách spánku nám totiž nemilosrdně zazvonil budík a my se vydali na vlak v 6.00 směr Budějce. Stavba nepočká. 



A někdy v ten moment začal můj propad dolů. Nevyspání, vystřílivění z té euforie, hektično kvůli baráku a žádný společný rodinný čas. Ale je to dobrý, už jsem na dně a zase stoupám nahoru. Začínám mít ty propady zmáknuté. No asi to bude tím, že to není propad do Mariánského příkopu ale jen do Macochy.


Ještě jednou bych vám všem, kdo jste mi poslali hlasy a i třeba sdíleli dál, chtěla poděkovat. Byl to pro mě pohádkový večer a myslím, že až ho zpracuji, tak z něho budu čerpat ještě dlouho. Hlavně inspiraci k tomu něco vytvářet a vymýšlet. A už teď vím, že pokud bude vše v pořádku, ráda bych se tam podívala znovu. Ale priorita je zůstat zdravá. To všichni víme. 


úterý 14. listopadu 2017

Den bordeláře

Jak už jsem psala, nejsem teď zrovna v rovnováze. Ale pomalu se to lepší. Ale dnešek…dnešek fakt stál za to. 


Opět, začalo tím, že jsem se moc nevyspala. Místo abych zalehla, tak jsem ještě na ZOOTu honila outfity na sobotní večer. Nic jsem neulovila, zato jsem si zadělala na den plný chaosu. Probuzení ještě šlo. Ale jakmile jsem vstala, tak to začalo. Začalo to tím, že jsem dětem rozbila jejich oblíbený talíř s perníkovou chaloupkou. No alespoň skončí hádky o to, kdo z něj bude dnes jíst. Pak nastal chaotický odchod, spor o to, jestli si Juli vezme do školky dlouhé princeznovské šaty nebo ne. No, vyhrála jsem a šaty zůstaly doma. Teda jak se to vezme. Během dohadování, zda si Juli vezme ty své šaty a přesvědčování, že slabá bunda a triko nebude do dnešního počasí to pravé ořechové, jsem pobíhala po bytě a snažila se na sebe něco navléct, zkrotit vlasy a hlavně najít brýle, které jsem si před vteřinou někam odložila. A brýle vzaly nohy na ramena a někam zdrhly. No proběhlo nějaké bouchnutí dveřmi a nějaké slzy. Moje. Sice přišly v dost nevhodnou dobu, ale když na ně čekáte týden vkuse a prostě to nějak nejde, tak jim odpustíte i to špatné časování. Protože slzy znamenají úlevu. Často tedy ne v momentě, kdy jsou na scéně, ale když téci přestanou, tak často dokážou divy. Mě se docela ulevilo. Ale když jsem šla s dětmi do školky a obě křičely táto a mě tekly slzy, tak jsem si připadala jako velmi vhodný adept do psycho léčebny. Naštěstí ráno se každý zajímá jen sám o sebe. Odvedla jsem Juli, zpátky do kopce s Edwinem. Se zastávkou doma. Zdenda se obětuje a jde s námi, asi se nás ho zželelo. Zoufalý Edwin, zoufalá matka. Odevzdáváme Edwina. Jelikož jde do miniškolky po dlouhé době, tak je to vše, jen ne v pohodě. No odcházíme za vydatného řevu, ale snad to Edwin nějak zvládne. Pak se loučíme. Nic moc. V půli cesty k doktorce zjišťuji, že nemám klíče a mobil, tak zpět domů. Ale alespoň se tak nějak srovnám a z domova vycházím už v lepší psychické pohodě. Dnes mě čeká setkání s onkopsycholožkou. Předtím si ještě vyřizuji lázně. Psycholožka je super, asi mi návštěva u ní i pomáhá.  Stále to ještě zpracovávám, ale myslím, že to nějak dám:-).
Přicházím domů, tam totální anarchie a má vylazenost od terapeutky je ta tam. Edwin nespí, bordel všude. Bordel a uklízení je pro mě velké téma. Přitom taková blbost. No, ale stejně si říkám, že to řeším, tak často, že by si to zasloužilo o tom napsat. Protože jakmile je u nás zmatek a bordel, jakože fakt bordel, tak u mě nastává problém a rozkládám se na milion dílků a dokud si nedám do pořádku byt, nedokážu poskládat ani sebe. 

Najdi děti...aneb toto je ta lepší variant bordelu :-)
Myslela jsem, že se to nemocí zlomí, že to přestanu řešit. Nezměnilo. Ono je těžké být klidná a vyrovnaná, když odcházíte z bytu a nemůžete najít boty. Když lítáte po bytě jak splašení a hledáte mobil. Když ho najdete, hledáte brýle. Ty nenajdete. Ještě že máte dvoje. No být bordelář co nesnáší bordel není úplně ZEN friendly. Do toho se dohadujete opět s Juli o vhodné bundě. Do toho Edwin řve, že mu je vedro a že už chce ven. Proč my toho Edíka pořád oblékáme jako prvního? Do toho Juli schovává čepici, protože si ji prostě brát nebude. Takže berete jinou a jdete. Juli má záchvat, tuhle čepici si prostě nevezme. Takže jdete nahoru a hledáte tu schovanou. Zpět dolů. Tam zjišťuji, že nemám peněženku. Děti nechávám dole. Než se vrátím, tak řev na celý panelák. Nevím proč. Ale to je jedno. Uff, máme vše, Juli spokojená, že má to co chtěla, Edwin, že mu už není vedro a já, že nikdo nekřičí. Zbytek dne už byl nudně harmonický. Kdyby nebyla taková kosa, tak jsem venku pořád, tam jsou ty děti jak vyměněné. 






Když se vrátíme, dostávám se do pohody úklidem. Zní to dost šíleně. Ale mě to funguje. Uklizeno v bytě, uklizeno na duši. Jsem v rovnováze. Píšu a uvědomuji si, že na světě je fajn. Uvidíme, jak dlouho tento stav vydrží zítra. Dávám tomu pět minut. 

pátek 10. listopadu 2017

Jak mě ovládl strach...a splnil se mi jeden malý sen

Loni jsem měla před sebou šestou chemoterapii, probíhala soutěž Czech Blog Awards, já jsem psala blog celkem krátce. Přesně tak dlouho, jak dlouho jsem měla u sebe rakovinu. A říkala jsem si, že bych se té soutěže fakt chtěla zúčastnit. Ale loni se mi to nehodilo, jednak jsem se ještě necítila jako blogerka, ale hlavně, finále bylo přesně den, kdy jsem měla chemoterapii. Takže...to bych asi fakt nedela. A navíc holohlavá na galavečeru?? No to ne!!!

Střih

Dnes, tedy o rok později, se cítím opravdu mizerně. Balvan v břiše už se nedá unést. Cítím, že bych se potřebovala rozbrečet. Ale nejde to. Jsem od jisté doby naučená na to, že seblítost a slzy, nejsou nutné. Občas jich ze sebe pár vymáčnku, ale je to fakt na krev. Nejde to a ještě si u toho připadám fakt divně. Jako, tlačit ze sebe pláč, je dost náročné, když nejste profi herečka. Teda, dřív mi to docela šlo, ale poslední dobou jsem nějak vyšla ze cviku. Přitom vím, že proud slz a srdceryvného pláče by mohl výrazně pomoci. Mám totiž strach. Strach, který zná asi jen, ten koho se dotkla smrt. Kdo má tu čest s rakovinou. Můj strach by se dal vyložit jako neopodstatněný. I já jsem dost dlouho nechápala lidi, kteří se vyléčili z rakoviny a pak šíleli z každé kontroly. Proč jako? Jsou zdraví, proč se zbytečně stresují. Prostě labilní jedinci. Měla jsem to šmahem vyřešené. Ale to jsem byla v boji, když jsem si toto říkala. To jsem jela na autopilota. Jak mi napsala Adél, která je v boji asi už poněkolikáté. A autopilot, jak všichni víme, má osekané určité funkce, někdy dost podstatné funkce. No, teď jsem vyléčená, onkologové by teda řekli v remisi. Podle nich nebude už nikdy zcela zdravá a vyléčená. Měla bych být v pohodě. Zvládla jsem to. Jsem king. Přeprala jsem rakovinu. A možná si to spousta z vás myslí. Já si to také donedávna myslela. To byl asi ještě funknční ten autopilot. Jenže pak vám ho někdo vypne. A pak ti vše dojde. Všude se na vás valí informace. Té se nemoc vrátila. Ta se vyléčila, ale pak se ji to vrátilo, už s metastázami. Ta zemřela. A jste v prdeli. Sprosté slovo je na místě. Slušně to napsat nelze. Jen sprostěji. A je jen na vás jak se s tím srovnáte. Co tak slyším, krátce po léčbě je to asi nejhorší, jak čas plyne, tak stres a strach postupně slábnou.

Takže mě je mizerně, fakt se bojím, nevím co s tím dělat, rozbrečet se nejde, ukápne vždy pět slz a konec. Jediné co pomáhá je bouchat s věcmi a s dveřmi. Ale do děsí děti. A pak běh. Škoda, že se teď neběží pražský půlmaraton, nebo dokonce maraton. Dovolím se tvrdit, že bych ten maraton uběhla a na půlmaratonu bych si zaběhla osobák. Tak běhám jen v bránických kopcích a sem tam bouchnu dveřmi. A přemýšlím co s tím strachem. Jak ho vymazat, nebo lépe, jak se naučit s ním pracovat. Nevím. Adél mě a ostatni strašpytli nazve husami. No, jako dost mě naštve. Ale pak mi dojde, že má naprostou pravdu. Ona to opravdu dokáže vyjádřit, tak jak to je. Snažím se o to víc. Ale stejně to nejde.

A pak na instagramu zjistím, že už je vyhlášeno Top Ten v Czech Blog Awards. Z bušícím srdcem najíždím na jejich stránky. Sice vím, že v té mega konkurenci mám dost mizivou šanci. Ale nachvílí mi mizí ten balvan z břicha. Hledám kategorii LIFE, do které mě zařadili. A v tom. Vidím něco růžového. Vidím fotku sebe z Avon pochodu. Vidím PRSA V HÁJI. A konečně, slzy jsou tu. Jen nevím jestli jsou to slzy dojetí, štěstí, strachu zoufalství. Asi je to vše dohromady. Balvan je pryč.

A já si opět potvrzuji, že přání se plní. Protože, i když jsem měla pocit, že top ten je trochu utopie, tak i přesto jsem si vymýšlela outfit a člověka, se kterým bych mohla jít na galavečer.

Jestli máte nějaké přání, jděte si za ním, správně si přejte a ono to přijde!

A všem co v mně věřili, věnovali mi čas a poslali mi hlas, tak moc děkuji!

A děkuji i těm, co ve mně budou věřit i nadále pošlou mi hlas i nyní, budou mě číst, sdílet a komentovat. Protože, věřtě nevěřte, to je velká podpora a psychická pomoc!

DĚKUJI VÁM ZA DŮVĚRU A ZA TO, ŽE TU SE MNOU JSTE!

A HLAVNĚ!!! MYSLETE NA SEBE, JDĚTE SI ZA TÍM CO CHCETE A SAHAJTE SI NA PRASA. MINIMÁLNĚ JEDNOU ZA MĚSÍC!

 A TADY MŮŽETE HLASOVAT:

http://www.czechblogawards.cz/finale/prsa-v-haji

MOC DĚKUJI ZA HLAS, ZA SDÍLENÍ, KOMENTÁŘ!

středa 1. listopadu 2017

Athénské dobrodružství 2

Tak už je to týden co jsme se vrátili z Athén. Ne, vlastně už měsíc. No trvá mi docela dlouho napsat jeden článek:-). Ale zpět k Athenám.

Bylo tam krásně. Bylo tam veselo. Byl to chvílemi adrenalin. Bylo tam teplo. To je to hlavní na co si teď po týdnu/vlastně po měsíci vzpomenu. A liduprázdno. Na plážích. Na Řeky už asi byla zima, takže jsme to tam měli celé pro sebe. Couráním v centru a po památkách jsme se moc nezdržovali:-)). Ale vyprávění mohu pojmout dvěmi způsoby. Protože když bych byla pesimista…co pesimista, tak by se mohlo zdát, že náš pobyt byl samý průser. 

Začalo to ztroskotaným ropným tankerem u ostrova Salamina. Jako já věřila, že krásné athénské pláže, u kterých jsme měli apartmán, to nezasáhne. Ale pokud se podívate na mapu, tak zjistíte, že jsem byla hooodně velký optimista. A ropa byla do týdne rozprostřena v celé jejich délce. To jsme zjistili 3 dny před naším odletem. Ale naděje umírá poslední, že?

Cesta do Athén proběhla v poklidu. Děti cestu autem i pozdní let a přílet na místo během hluboké noci zvládli na jedničku. Dokázali usnout i přesto, že na palubě letadla společnosti Ryanair probíhali celou dobu prodejní akce, loterie a jiné vylomeniny. 

Ale cesta z letiště do bytu…No o tom už jsem vám psala, že? Ale přežili jsme. Další den jsme  zjistili, že na plážích to vypadá jak u benzínky. A když jsme se vraceli zpět, tak jsme poprvé píchli kolo u kočáru. A tím začala naše dvoutýdenní anabáze s měněním duší a plášťů u kočárku. Ještě, že to je jen trojkolka. No ale nakonec máme alespoň nové pláště, které byly stejně nutné a za babku :-)). A Zdenda má kámoše v tamním bike shopu.

U moře jsem pak chtěla udělat první snímky zamořené pláže, černých holubů a šťastně pobíhajících dětí. Foťák jsem měla. Ale karta zůstala kdesi doma. Takže následující dny jsem obcházela obchody s elektronikou a sháněla paměťovou kartu. Sehnala jsem ji až pátý den. No alespoň jsem se nemusela tahat s težkým foťákem, stačilo, že jsem pokaždé táhla kočár s prázdným kolem :-). 

Ale teplo, velmi vřelí Řekové a to jídlo??? Plus 14 dní vkuse mimo realitu běžných dnů z této dovolené udělalo dovolenou snů. I přes zamořené pláže, milionkrát píchlé kolo u kočárku, zapomenutá paměťová karta kdesi v Čechách a nevím co ještě. Řekové asi milují děti a to nemyslím jen postarší ženy, ale i muže, často velké sympaťáky. Takže jakmile máte děti, máte v Řecku vyhráno. Řecko je opravdu baby friendly země. 

Ráda bych vám tady popsala jaké všechny památky jsme viděli. Přece jen, Řecko a Athény jsou kolébkou evropské civiliazce. No, ono by vás to stejně nezajímalo, ne? Dobře, budu se chvíli stydět a přiznávám se, jediná památka, kterou jsme navštívili, byl Poseidonův palác. A to jen proto, že jsme dětem vyprávěli o tom, že to chrám boha všech moři a ony pak nedaly a přemlouvaly nás tak dlouho, až jsme tedy zaplatili vstup a šli tam. Děti čekali, že tam uvidí toho Poseidona. No, nebyl tam. Takže tím skončila naše túra po památkách. 







Dali jsem raději přednost koupání v moři. Ne, v tom ropném ne. Půjčili jsme si auto a každý den vyráželi na jinou pláž. Dál od ropné katastrofy. Když jsme se nabažili koupání, přijeli kamarádi. Tak jsem si říkala, že bychom mohla konečně vyrazit objevovat krásy Athénské architektury. Ale kamarádi byli jiného názoru a i přesto, že běžný Řek už skoro vytahoval zimní bundu, tak mi vyrazili hledat čisté moře. Tentokrát autobusem. No asi po dvouhodinové cestě jsme našli krásnou pláž. Liduprázdnou. No malinko foukalo. To co nebylo přiděláno, odletělo. Ale tak odhodili jsme svetry a bundy, oblékli plavky a šli se ohřát do moře. Po zbytek dne jsme popíjeli víno zakoupené na místních trzích, děti si hráli na baru (zavřeném), Edwin tam občůral vše co šlo a nám bylo konečně teplo.













Další den jsem se konečně dočkala památek. Mělo být vše zadarmo. No, sekli jsme se o týden, a víkend volných vstupů jsme prošvihli. Ani nám to nevadilo. Stejně na Akropoli bylo milion lidí. My jsem je přelstili a vylezli na protější kopec, odkud jsme se kochali. Jen to víno nám chybělo. Zima totiž byla řádná. Teda to jsme si mysleli, než jsme se vrátili do Čech:-). Takže cílem našeho bloudění po Athenách byla nejprve nějaká příjemná restaurace, kde bude teplo a jídlo za babku. A když jsme našli, ohřáli se, tak dalším cílem bylo najít zmrzlinu, které se dožadovali dět. Těm zima asi nebyla. 











Centrum Athén je celkem malé a pokud nemáte ambice vidět památky zevnitř, za den je projdete. Takže mi měli splněno a další den jsme vyrazili trajktem na ostrov Aegina. 









Předposlední den jsme měli spadeno na to vyrazit na pláž. Ale Edwin si řekl, že už toho bylo dost a dostal horečku. Asi z té náročné námořní výpravy. Tak jsem poslala Juli s kamarádama a s Edwinem jsme dali válečku doma. No a pak už zbývalo jen zabalit a odletět.



Kamarádi odjeli ráno, nám to letělo až večer, tak jsem si konečně prošli okolí našeho bytu (znáte to pořád si říkáte, máme spoustu času a je to tu vše kousek, určitě bude příležitost to tady projít - byla. Až poslední den.). A pak se jen rozloučit s majitelkou, ta byla tak moc hodná, že nám nabídla odvoz na bus na letište. Odvoz jejím Broukem. Nás čtyři, kočár, kufr a dvě krosny. No shodli jsme se, že v takovém počtu se tam asi nenarvem. Takže Zdenda vyrazil s kočárkem k metru pěšky a mi za ním asi za půl hodiny autem. Jenže ouha, ona myslela, že on myslel, že já domluvím. A paní nás chtěla vyhodit úplně na jiné zastávce než byl Zdenda. Sice odtud autobus na letiště jel, ale já měla jedno díte, druhé díte, jednu krosnu, druhou krosnu a batoh. Sami uznáte, že to bych asi nedala. Ač jsem superžena. Nebo ne? No nějak jsme si tedy vysvětlii, že tam rozhodně nevystoupím. Čas neúprosně utíkal, na děti vzadu padaly ledabyle naházené krosny, Juli brečící lovila pod sedadlem jakési poztrácené korálky a Edwin se snažil proskočit předním oknem. No adrenalin až po střechu…která tam nebyla. Ale stihli jsme to, srdceryvně jsme se rozloučily a pak ještě asi 10 minut čekali na bus. 


Let byl nuda, rozuměj byl v pohodě:-). No ale odjezd z letiště. Málem se nekonal. Auto sice na parkovišti u Ikei, kde stálo dva týdny bylo. Ani nemělo rozmlácená okna, jak jsem čekala. Dokonce Zdenda i nastartoval. Což nečekal. Ale když se chtěl rozjet, tak to nešlo. Naštěstí Zdenda to zvládl opravit, ja mezitím děti v čekací hale na letišti zabavila pohádkou a snažila se vářit, že je úplně normální, že tam jsme poslední spolu s nějakými utečenci z Blízkého Východu (sháněli po odvozu do Vídně). A tak skončil náš krásný lowcostový výlet do slunného Řecka. 

Pokud byste měli jakékoliv dotazy ohledně ubytování, jak jsme letěli, co jsme jedli a co tam, neváhejte a ptejte se :-)


                                               






KONTAKT


Kontakt:

Edita Strusková
edita.v@email.cz

A tady všude mně můžete sledovat:

https://www.facebook.com/prsavhaji/

https://www.instagram.com/editastruskova/


Za sdílení, sledování a email budu moc ráda:-)



úterý 31. října 2017

Sociální bubliny

Rakovina se na mně valí ze všech koutů. I google mi sprostě a netaktně nabízí příběhy lidí, kteří mají rakovinu a zbývá jim pár týdnů života. O co mu jako jde??

Je to prostě jen jednoduchá sociální bublina. Jelikož se mě toto téma přímo dotýká, tak o něm sem tam čtu. Stýkám se s lidmi, kteří rakovinu měli nebo jí prochází. A jsem také více k tomuto tématu vnímavá. Znáte to, koupíte si stříbrnou Hondu Civic a najednou máte pocit, že všude jsou stříbrné Hondy Civic. A pan google na to reaguje. Tomu nějaký takt nic neříká. Prostě vidí co hledáte, na co klikáte a aby vám práci usnadnil, tak šup a podstrčí vám dojemný příběh mladé ženy, která se rychlé vdá, aby stihla mít na sobě svatební šaty, než zemře. Na rakovinu. 

Nebo volby. Typické. Vyhraje strana A. A vy se hrozně divíte, jakto?? Vždyť ji nikdo nevolil. A všichni volili stranu B a ta se sotva dostala do sněmovny. Divné, co? Někdy je dobré ze sociální bubliny vystoupit a mluvit s lidmi, kteří mají jiné názory. A debatovat, hádat se, ale zároveň akceptovat i názory zcela odlišné. 






Ale pozor na komunitu matek na mateřské dovolené. Tam se sociální bubliny tak prolínají, že se vlastně mohou smazat. Takže se může stát, že vy kojíte a vaše kamarádka propaguje umělou výživu. Vy dáváte pampresky a jiná kamarádka by dítěti v žádném případně zadek do papíru nedala. Jedna kamarádka s dětmi od rána do večera něco tvoří a když netvoří, tak s nimi lítá po kroužkách a pro vás je výkon podat dětem pastelky. Sociální skupiny se protnou. A vznikají rozbušky. Ale ne vždy, i když často je náročné zatnout jazyk za zuby a nekomentovat něco, co podle vás ja absolutně špatně. Ale podle kamarádky to je naprosto správně a to vy jste úplně marná. Ale není to tak, každý to dělá jak nejlépe může. Teda, alespoň se snažím si to myslet. 





Nebo, já mám teď pocit, že cestovat po světě už není tak cool a výjimečné, dělá to přece každý. Tenhle slaví Vánoce na Bali. Tahle provokuje v lednu fotkama z pláže na Maledivách. Tamten letí na Zelánd a dokonce i Božka z horní dolní jede do Thajska. Ale je to tak? No není, ja totiž sedím doma na zadku. Takže určitě necestují všichni, jak mi to servírují sociální sítě. 



Ti co necestují, totoiž staví baráky. Takže téma hovorů je dané. Bavíme se kdo má jakou kvalitu betonu. Jestli staví z třicítek nebo čtyřicítek, z Heluzu nebo Porothermu. Jestli na lepidlo nebo na pěnu. Vy co jste mimo tento typ sociální skupiny, tak vám musím prozradit, že na maltu se už dávno nestaví. Kdo kdy to bude dávat pod střechu a kolik stojí jedna kari síť…atd. Jo, je to zábavné. Rozhodně víc než hovory o politice. 


Je dobré a myslím, že i docela přínosné, sem tam nějakou tu sociální bublinu propíchnout a zjistit, že vše není vždy takové, jak se nám může zdát. Já bych třeba ráda opustila tu rakovinou a umírající bublinu. Nebo by stačilo tu umírající. 




















http://editastruskova.cz/

Nové články najdete zde: http://editastruskova.cz/ Těším se tam na vás!