Takhle jednou před rokem

Přesně před rokem byl ten týden, kdy to vše začalo. Před rokem v pondělí jsem měla narozeniny. Děti zůstaly na jihu a já se těšila, jak si volno užiju a budu dělat vše, co s dětmi moc nejde. Ráno jsem si zašla na snídani a pak jsem pomalu vyrazila ke gynekologovi s nalezenou bulkou v podpaží. K doktorovi jsem se ale nedostala. Sestřičky mi okamžitě napsaly žádanku na statimové vyšetření ultrazvukem. Sjela jsem o několik pater níž do mamacentra. Tam ale měli narváno, tak jsem jim velkoryse vyšla vstříc a nabídla se, že přijdu další den. Den sem, den tam, vždyť o nic nejde. Netušila jsem, že jsem si tím odložila začátek špatného snu. 

Odpoledne jsem vyrazila za klientkou cvičit, pak mě vyhodili z jógy, protože jsem přišla o pár minut později a nezbylo na mě místo. Obrečela jsem to. Večer jsem šla na kafe a do kina s kamarádkami. Přemýšlela jsem, zda jim o své bouli říct, ale nechtěla jsem to dramatizovat a vlastně mi přišlo zbytečné o tom mluvit.

Další den jsem si ráno šla zaběhat. Měla jsem svůj tajný plán. Maraton. Netušila jsem, že mě čeká jiný maraton. Po 12 hodině jsem vyrazila na ultrazvuk. Přišla jsem pozdě. Pro mě typické. Už se tam po mně sháněly. No, říkala jsem si - co blbnou???. Na ultrazvuku mi nepřišlo nic divného, ani výraz doktorky. Výhoda pomalého vedení. 

Byla jsem objednána na biopsii, to už mi bylo malinko divné, ale stále jsem byla v tom svém klídku. Šla jsem pracovat a pak jsem vyrazila za Zdendou a jeho kamarádem na pivo. Trochu se to protáhlo, takže ráno se mi vstávalo ztěžka. Byla jsem rozladěná, že místo abych si užívala volna a spala do zásoby, tak běhám po doktorech. V mammacentru už na mně čekaly. Šup, šup a už jsem ležela na lehátku a snažila se nemyslet na tu megajehlu co do mně v další vteřině zabodla lékařka. I přes divné řeči sestřičky v tom smyslu, že kolegyně s malým děckem se z toho taky dostala, jsem byla dost klidná a nedocházelo mi co se děje. Až když mi doktorka začala sdělovat, co se může dít v následujících týdnech, jsem zpozorněla. Rozbrečela jsem se, až když jsem volala mamce.

Jak plynul den viděla jsem svůj stav temněji a temněji. Večer, když jsem šli se Zdendou na mojí narozeninovou večeři do podniku, kam už se asi nikdy nepodívám, mě pětichodové luxusní menu nechávalo chladnou. Snažila jsem se Zdendovi vysvětlit, co mě nejspíš čeká. Nevěřil tomu, ani já ne. Přesto mi bylo špatně a každý okamžik jsem vnímala jako poslední.

Čurající chlapeček

Ufff, právě jsem vyprala všechno oblečení a hlavně boty, které dnes Edwin pokřtil...idealní čas na odplenkování, když nám nepere pračka...Ale pěkně popořádku.

Včera večer jsem si řekla, že vstanu pěkně ráno v před šestou, abych měla před dětmi trochu náskok (podotýkám, že takovýto majstrštyk se mi za celé skoro 4 roky ještě nepodařil). No v sedm mě vzbudil Edwin, že má hlad...takže ráno začalo klasicky...ale nevím proč, něco nebylo v pořádku...děti to zistily, ještě v posteli, když jsem už takhle ráno použila volume na max...Ale dobrý...ustáli jsme to:-) Po dlouhém vypravování na brzkou ranní procházku jsem před jedenáctou vyrazili z bytu a zapomněla jsem na jednu zásadní věc. Cesta dolů na poštu probíhala klasicky, po mém diplomatickém zásahu se děti domluvili a dokonce se neservali o kolo a Juli vzorně ustoupila a vzala si kočárek. Idylka. Venku přijemné počasí. Děti čisté, Edwin jede spořádaně na kolo odrážedle, učí se to, takže ani neujíždí, Juli samá legrácka a úsměv...Dokud na ní nezasvítí slunce, to zjistí, že ty šaty s dlouhým rukávem nebyl nejvhodnější výběr...polovinu cesty je celé naše okolí nucené poslouchat jak umírá vedrem, jak je to strašné, sotva se plouží...no hérečka hadr...dole kapituluju a dovolím ji si šaty sundat, ať si jde klidně v kalhotkách. A je klid, Juli zase šťastná. Dorazíme na poštu. Snažím se ukočírovat Edwina, aby tam na svém kole nepřeválcoval frontu čekajících. Ale jde to celkem rychle a v momentě, kdy se dostávám k okýnku, Edwin hlásí, že chce čůrat. No v euforii, že jsem tak rychle na řadě, mu říkám, ať chvilku vydrží...

A začínám s paní za přepážkou vyjednávat, jdu si pro dva balíky a jsem celkem nastartovaná...protože, znáte to...čekáte celý den doma, aby vám pak přišla smska, že přes veškerou snahu se balík nepodařilo doručit. A dost nutně ty baliký potřebuji, jelikož v jednom byly spacáky pro děti a v druhém růžové kalhoty pro Juli, aby po skalách a na dětském táboře v lese nepobíhala v šatech punčocháčích. No tak ten tam byl. Ale spacáky nikde. Ejhle, chybka se vloudila a já splašenec jsem sice napsala dobrou adresu, ale jak jsem v poslední době rozpolcená a nevím, kdeže vlastně bydlíme, tak směrovací číslo jsem napsala do Borovan. No a jak se snažím z paní vypáčit, kde ten balík je, tak Edwin zase hlásí, že potřebuje čurat. Já celá nervní, že spacáky budou cestovat někde po republice a děti nebudou mít v čem spát, Edwina odbíjím, ať neruší. Nakonec zjišťuji, že balík je na depu 2, to si asi podle pošťačky budu muset vypátrat sama, kde depo 2 je. Edwin zase hlásí, že chce čurat, zběžně kouknu, je trochu mokrý, tak si říkám, že už to asi pustil a řeším dál ztracené spacáky. KONEČNĚ dostávám informaci, kde je a číslo kam mám volat. Hurá!!! A v tom Edwin čurám a Juli mami tady je mokro...Edwin dal celé poště najevo, co si o ní myslí...Vzala jsem si papírek s telefonem, překročila louži a...už jsem neměla sílu prosit o hadr a vytírat tam Edwinův rybník...To je tak, když zapomenete dát dítě, které učíte chodit bez plínky vyčůrat při odchodu z domu.

No tak jsme hrdě odkráčeli z pošty. Venku jsem z Edwina udělala naháče a za Julinky řevu, že do kopce nepůjde a že chce nanuka jsme se doplazili domů. 

Co se dělo po zbytek dne, asi ani nebudu psát, jak se děti servali o kolo, jak jsem nastoupila s dvěmi dětmi do plného autobusu a když se bus rozjel a já zatímco chytala odrážedla, tak se děti rozběhly, k těm nejvzdálenějším sedačkám a spolucestující je nestíhali chytat. Jak jsme nastoupili do plného metra, já zas krotila kola a děti padaly jak kuželky, ale ještě mě stihly komandovat, ať jim vyndám něco jídlu. Jak se servali ve výtahu o to, kdo máčkne. Jak Edwin počůral chodník v business centru a načůral si do bot. A jak Juli ztropila scénu v Decathlonu, když jsme ji odmítli koupit to krásné růžové kolo.

Ale jinak jsme se měli krásně, občas se i domluvili, kdo na tom kole pojede (nikdo na ničem, takže já táhla kolo i motorku), kdo máčkne ve výtahu a tak :-). Zítra jedem kempovat s naším novým rodinným stanem, tak držte palce, ať nám pošta doručí ty spacáky, abych je nemusel honit po někde po depech pošty.