Stručně nestručně o cestě do Indie a do Nepálu s malým skokem do Ruska. 1.díl MOSKVA

Psaní o jen o sobě o mojí nemoci je možná pro někoho zajímavé, pro mě jakási terapie, ale pořád se v tom pitvat je dost nuda...Tak jsem se rozhodla, že to trochu osvěžím svými vzpomínkami z cest a sáhla do svých archivů (ano, do těch z kterých jsem chtěla tvořit blog kdysi v pravěku) a vytahuji články, které v té době nikdo nečetl...třeba teď budou mít větší úspěch:-)) 

Pokud rádi cestujete a nebo o tom jen rádi čtete, tady je první díl ze série o cestování po Indii a Nepálu se zastávkou v Rusku.

Výlet na dálný východ se zdoláním basecampu Annapurny, objevením krás indické železnice a umrznutím v Rusku jsem plánovali asi 5 měsíců, resp. 5 měsíců dopředu jsme koupili letenky a samotné plánování bylo ponecháno trochu naposlední chvíli (a tak to má být, co je moc naplánované je nudné...). Nicméně v den odletu jsme měli v pase víza do Ruska (jen na jeden den a nekřesťansky drahé 990Kc), Indie (na půl roku, mám pocit, a levné 800Kč) a do Nepálu (která jsme zbytečně přeplatili neboť jsme je kupovali přes nějakou agenturu či co - 40 euro, na hranicích stála 40 dolarů) a itinerář s plánem na další 3 týdny a plnou krosnu jídla (zbytečně).

První část letu byla super rychlá, člověk ani nestihl zamhouřit oka(aby náhodou nepřišel o kus žvance, který v letadle podávali) a za 3hod. jsme byli v Moskvě (v 5.00 místního času). Z letiště jsme se přesunuli do centra, na veleslavné Rudé náměstí, s Kremlem na jedné straně, se slavným obchodním centrem GUM, naproti hned vedle mohl clovek obdivovat budovu jak z plastelíny - chrám sv.Vasila Blaženého a všemu tomu dodávalo korunu mauzoleum Vladimira Iljiče Lenina. 

Prohlídku těchto skvostů jsme začali stylově v kapitalistickém podniku McDonald. Po posilnění pravým ruským čajem z McDondaldu a českou bagetou z menzy jsme vyrazili do Kremlu. Další štace byla návštěva GUMu, kam jsme se šli ohřát. Poté nám došly peníze, takže další ohřívárna byla ve směnárně, odkud jsme se vydali do chrámu sv.Vasila Blaženého - když už do Moskvy, tak jen kvůli tomuto - KRÁSA (i když koukat na to každý den, tak se to asi okouká, neboť je to dle mně celkem kýč:-).

Někdy kolem 4 jsme byli řádně přemrzlí, tak jsme se vydali utratit zbytek peněz do supermarketu, kde jsme udělali stylový nákup - vodku, pivo a podobné pochutiny, což se nám později stalo málem osudným. Vnitřní zahřívadlo jsem začali konzumovat již v autobuse na letiště. Na letišti jsme našli příhodné místo a dávali si véču a přitom jsme degustovali pravou ruskou vodku a oslavovali začátek výletu, což se znelíbilo právě prochazejícímu příslušníkovi. A zachvíli byl zpět s posilou a po chvilce dohadování si odvedli kluky sebou...no když tam byli hodinu a letadlo nám mělo za chvíli letět, tak nám trochu ztuhl úsměv na rtech, naštěstí chlapci byli šikovní a ze spárů policie se dostali beze ztráty a letadlo jsme také stihli - ponaučení pro příště: V Rusku se vodka nepije. V letadle jsme se pohodlně usadili a těšili se na další zážitky.

,

A jak bylo po první dávce chemie?

Nepoblila jsem se!! Aby taky...když jsem vyfásla léky drahé jak luxusní pětichodová večeře u Pohlreicha. Byla jedna krizička, kterou jsem zaspala, no v podstatě jsem prospala celý den, celý další den jsem proležela. Teda, kolem oběda jsem dostala chuť na vývar a čokoládové sufflé, tak jsem vytáhla Zdendu z práce, svalila se z našeho kopce dolů do naší oblíbené hospody. Tam jsem si objednala dvě malá piva (jedno pro Z.) a pustila se do polévky, které jsem si objednala rovnou dvě. Pivo mi teda nejelo..což teda je nežádoucí účinek chemoterapie...holt así tělo ví, co může a nemůže pozřít...

Takže i po chemu se dá jíst...to byl další můj blud, že budu trpět nechutenstvím, vyhubnu na kost a na to pak asi jako umřu...Sice musím dost přemýšlet, co si dám, sem tam se mi stane, že si třeba v restauraci něco objednám a pak zjistím, že ze mi z toho zvedá kufr...Takže Zdenda běžně konzumuje dvě a více jídel :-D (protože ja mám ve zvyku si objednat polévku, hlavní jídlo a dezert)

Dále teda únava...ale taky nic závratného. Prvni den v posteli, jak jsem psala, druhý den už lepší, třetí den v euforii z mého celkem dobrého stavu jsem se přetáhla, takže neděli jsem trochu protrpěla. Ale zvládla jsem pouť, rodinnou návštěvu, takže zas taková tregedie to nebyla. A další dny už jsem měla na povel děti, sice jsem musela omezit celodenní výlety, ale polehávání s nimi doma a hraní na doktory jsem v pohodě zvládla.

Týden po chemoterapii jsem byla už téměř úplně fit. No, abych tady nemachrovala...na běhání maratonů to neni, ani půlmaratonů...no, asi ani 10km bych neuběhla. Ale celodenní pobíhání za dětmi zvládnu, i když večer se tedy musím natáhnout a už nebuzeruju Zdendu, že nic nevydrží, když v deset večer hlásí, že se jde spát a jdu poslušně s nim.
Přesně po 14 dnech mi z minuty na minutu začaly padat vlasy. Teď jsem ve stavu, že mám v pohotovosti strojek, ale stále váhám, zda už je ten správný čas to shodit...Ano, je! Ale odohodlat se, to bude asi kumšt! No a vyhlížím den, kdy mi vypadají chlupy a přemýšlím, zda si ještě oholit nohy, nebo jestli to už vypadá samo.

Jo a po 10ti dnech mi zase začalo chutnat pivo! Ale jen jedno:-)

Chemo chemo chemo...

Chemoterapie...Jo, tak to budu holohlavá, minimálně půl roku v posteli, každým dnem na prahu smrti, totálně vyčerpaná. Tak to byly moje představy...Které jsem si vytvořila podle toho, co jsem četla...na internetu, v médiích. Zdendovi jsem s naprostou vážností sdělila, že budu potřebovat někoho, kdo u nás po dobu léčby bude a bude se starat o děti a trochu i o mně...Z. mamka zrušila práci...A já nastoupila na svou první chemoterapii....

Už před ní mi doktorka i sestřičky, které chemo podávají, všechny mé představy vyvrátily...A já získala pocit, že to bude pohodička. Poležím si, vyspím se, zkouknu film, něco přečtu...Takový luxus jsem už pro sebe dlouho neměla...A taky jsem si tímto okamžikem zakázala číst cokoliv na internetu. Protože hlava je mocná a když si někde přečtu, že někdo po chemu blil jak amina, tak vsadím svoje prsa (teda ty už asi ne, nikdo by je nechtěl) na to, že já budu zvracet také...Takže jsem vsadila vše na sugesci a prostě jsem v den CH nakráčela na oddělení, kde se ty zázračné koktejly podávají, jako kdybych šla do nějakého welness studia...No co vám budu povídat, z toho co jsem si naplánovala jsem nestihla nic...Měla jsem kabelu plnou jídla, knih a časopisů a snědla jsem jednu housku a přečetla dvě věty...Jednu v knížce a jednu v časopise...a nezamouhřila jsem ani oko...

Bylo to totiž rychlejší než jsem čekala...Napařit ruku, aby byly vidět žíly (před tím, tedy vybrat tu, kterou obětuju), spolknout prášek proti blití, jedna bílá infuze, záchod, druhá červená infuze, záchod, třetí bíla infuze. V mezičase školení na chemoterapii, jakože co můžu jíst (můžu vše z čeho se nepobleju), co můžu dělat (můžu vše z čeho se také nepobleju) a co dělat až mi začnou padat vlasy (oholit a na noc kulich, aby mi chuděrka hlava, která byla bez vlasů naposled v roce 1985, neomrzla). Pak následovala trocha šprýmů se spoluležícími a šup, odpojit a hurá domů...

Co jsem si zatim prošla za vyšetření?

Po vyslovení, pro mně v tu chvíli, dosti zdrcující diagnózy, se rozjel koloběh vyšetření. Má psychika se pozvedla konzultací u skvělé onkoložky Terezy Kohlové. Mým největším strašákem byly metastázy do dalších orgánů. Doktorka mě uklidnila, že na 99% nikde nic nebude. Aby se to potvrdilo, vystavila mi milion poukazů na různa vyšetření. Určila mi termín první chemoterapie, ještě týž týden ve čtvrtek...Ufff, fofr...Ale byla jsem ráda.

A co jsem vše absolvovala:
Mammograf - jo, zmáčkne, resp.slisuje vám to prsa, ale nebolí to.

Rentgen plic - naprostá pohoda, mě dopadl dobře, mohla jsem si připsat další malé vítězství

Krev - kvůli chemoterapii, taky dobrý

Scintigrafie kostí - to bylo nadýl, musela jsem poslat děti s mamkou na jih, poněvadž mi píchli nějaký nuklid a byla jsem radioaktivní (asi jako Homer v Simpsonech). Ale od začátku.

Ráno v sedm jsem naklusala do nemocnice v Krči na radioizotopové pracoviště, kde to šíleně smrdělo a byli tam divní lidé...asi byli radioaktivní. Píchli mi injekci s radionuklidem a poslali mě na tři hodiny pryč. Prekérní situace, domů jsem nemohla, byly tam děti. Tak jsem se rozhodla, že navštívím jednu kavárnu, která je děsně IN protože o ní píšou všichni bloggeři a celebrity a davájí fotky na Instagram (taky jsem tam jednu dala, haha:-)). Našla jsem si spojení, paráda, trvá to jen půl hodiny. Sedla jsem do autobusu a čtu si....najednou autobus stojí a řidič mě vyhazuje....autobus má nějakou předčasnou konečnou...v tu chvíli mi dochází,ze jsem sedla sice do správneho čísla, ale špatným směrem....no ještě že měl výluku,jinak bych dojela asi až někam na Žižkov:-D. Když konečně sednu na správný bus správným směrem, dojedu na tramvaj, ještě se raduji, že mi to hned jede, sednu,čtu si,najednou tramvaj prázdná a já na konečné někde na Černokostelecké...opět jsme sedla na tramvaj špatným směrem:-D Ta radioaktivita má asi dost významný vliv na mozek, nebo že by byl problém jinde ;-)? No nicméně do kavárny jsem dojela, dokonce jsem měla celou hodinu na to si tam posedět, sice mi chyběl MacBook, abych zapadla, ale což...zachvíli budu holohlavá, tak si musím na tu jinakost zvykat.

V deset jsme se zvedla a jela jsem zpět do Krče. Po chvíli čekání mě paní poslala na záchod a pak už na stůl a pod gamakameru (mám takový pocit a co si matně pamatuji z přednášek ze Zdravotnické techniky). Tam jsem se prospala a za 15 minut bylo hotovo. Vše bylo v pořádku, ufff...další malá výhra. Na oslavu jsem si zašla ke kadeřnici nechat to trochu zkrátit, až mi to začne padat. A vyšel z toho fakt cool účes s barvou po které jsem toužila dlouho a nikdy ne a ne chytnout...škoda, že to mám jen na dva týdny, fakt pech...

Ultrazvuk břicha - bála jsem se, ne vyšetření, ale výsledku, ale taky dobré. Super!

Značení nádoru - kdyby náhodou během chemoterapie nádor zmizel (KÉŽ BY!!!), tak aby doktoři věděli, kde operovat. No vzhledem k tomu, že nesnáším injekce, tak nic příjemného, ale se zaťatými zuby se to dalo zvládnout a bylo to rychlé.

Echo srdce - pohoda, vše dobré.

Do budoucna mě čekají pravidelné ultrazvuky prsa pro kontrolu jak nádor reaguje na chemoterapii, vroucně si přeji, aby se zmenšoval a soustředím na to veškerou svojí vnitřní energii :-)).

• 
  

Jak to celé začalo

Jak to celé začalo?

Jak už jsem psala v předchozím příspěvku, během táborové rozlučky pod rouškou alkoholu, den před svými 31. narozeninami jsem si v podpaží (neboli v axille, pro vzdělance) našla bulku. Moc mě to nevyděsilo, jsme přece mladá...

PONDĚLÍ

No na popud mamky jsem hned v pondělí na své narozeniny vyrazila na gynekologii, ihned jsem dostala poukaz na SONO prsu. Ten den jsem si ještě v sladké nevědomosti užila posezení a kino s kamarádkami. 

ÚTERÝ

Dopoledne jsem si užívala prázdný byt, šla jsem běhat, pohoda jazz...děti na prázdninách u babičky. Kolem oběda jsem na poslední chvíli dorazila na ultrazvuk prsu...už se po mně sháněli:-). Už tady mi něco nehrálo, doktorka se tvářila vážně, ihned mě objednala na další den na biopsii. Ale pořád jsem byla celkem v klidu. Šla jsem pracovat a večer vyrazila se Z. a kamarádama na pivko.

STŘEDA

Ráno jsem ztěžka vstala. Když už se jednou můžu válet, tak musím běhat po doktorech. Ale stále jsem byla v klidu, i během výkonu. Dalo se to v pohodě vydržet. A to říkám já, která se hroutím z každé injekce. Po biopsii a slovech doktorky mi začalo docházet, že situace je asi trochu vážnější...Mluvila něco o operaci, chemoterapii a tak dále...Já se vzmohla jen na výkřik do tmy, jak je to možné, když tři roky v kuse kojím a kojení je přece nejlepší prevence...

No doma jsem si poplakala, měla jsem pocit, že asi umřu...Okamžitě jsem dala SOS a nechala si přivézt děti, abych si nějak nastartovala psychiku.

Večer jsem šli na narozeninovou degustační večeři, místo super, jídlo super...jen to časování trochu vázlo...

Další dny už tak nějak plynuly, stále jsem měla pocit, že každý den je poslední a že si ho musím užít...že přece asi brzy umřu, když mám MOŽNÁ tu rakovinu. Přijely děti, jeli jsme na dovolenou s partou kamarádů, ta mě teda dost nakopla...Spousta akce, málo času myslet...Jen jak se blížil den, kdy měli volat z Mamma centra, tak mi přestávalo být hej...ale stále to šlo ustát. 

Ve středu volali, pro výsledky jsem si jela až v pátek, chtěla jsem si dovolenou užít co nejdéle...Zdenda zrušil vodu a jeli jsme z Vranova krkolomě přes Prahu, kde jsem si vyzvedla ortel, na jih.

Na víkend jsme měli už půl roku naplánovaný festival České Hrady. Nakonec jsem se hecla a vyrazili jsme...a myslím, že to bylo dobré rozhodnutí, sice jsem tam celou dobu řešila, jak to oznámím rodině, ale jinak jsem si to užila naplno...stále jsem trpěla pocitem, že je to naposledy. Šíleně jsem se bála metastáz.

V neděli už to nešlo odkládat a musela jsem s pravdou ven. V chytrých knihách jsem se dočetla, že takovéto zprávy se mají oznamovat v klidu...No já to oznámila za řevu dětí u Z.rodičů (ne, kecám, Edwin spal, křičela jen Juli), když už to vypadalo, že se naši se zvednou a zas nebudou nic vědět. Tak jsem se hecla a řekla to všem čtyřem...Alespoň to bylo z jedné vody načisto...trochu jsme si pobrečeli, slíbili se, že to zvládnem a naši odjeli...Trochu kalup, ani nevím, jak to mamka nesla...Asi nic moc...Pak mě čekal další level...Říct babičce...tak to jsem nedala, prostě jsem nechtěla kazit pravidelnou nedělní pohodu. 

Už i já píšu blog...

Blog jsem chtěla založit už dávno, dávno...v době kdy byste bloggery spočítaly na prstech jedné ruky a jedné nohy s plným počtem prstu...Nejprve o cestovaní..Napsala jsem několik článků, rozuměj DVA, dala je na facebook...a nikdo je nečetl...NIKDO...resp.nikdo mi nedal lajk...takže tím skončil první pokus o to založit blog. 

Pak jsem porodila první dítě, druhé dítě...a kolem mně se vylouplo asi milion mama blogů, jakoby matka, která nemá blog o tom, čím umývá posraný zadek, čím ho posléze maže, co maže na sebe a kde dává kávu a fotí ji nejlépe Iphonem c.6, nebyla in...No, co vám budu povídat, ten svět načančaných dětí, pohodového sezení u kávy (pro mě dost sci-fi,v klidu si vypít kafe se dvěma dětmi za zády), krásného líčení, akcí pro bloggerky...vypadal dobře...ale dost povrchně...takže blog na téma děti jsem vzdala ještě dříve, než jsem o něm začala premýšlet...

A pak to přišlo...rána jak z čistého nebe...nevinná bulka v podpaží nalezená při táborové rozlučce asi u pátého piva a nevimkolikáteho panáku...ze které se vyklubala metastáza k nádoru v prsu...Když jsem si poplakala, vše to nějak přežvýkala a ujasnila si, že bych na tom mohla být i hůře, tak jsem si řekla, že toto je to téma, o které má smysl psát. Jednak doufám, že si svým slovním průjmem ulevím na duši a utřídím myšlenky a jednak by to také mohlo někomu pomoci. Že i vážná nemoc má v životě nějaký smysl a může mít i pozitiva...