Podívat se do Barcelony jsem chtěla hodně dlouho...Ale nejprve jsem neměla peníze, pak čas, pak jsem měla malé děti a když už jsem se rozhoupala a koupila letenky, tak jsem zas měla rakovinu...což můj odlet lehce ohrozilo. No málem jsem se nechala zblbnout doktory a názorem dalších nemocných nebo těch co rakovinou prošly a cestu vzdala...Nicméně, pak doktorka otočila a já jsem si také řekla, že se jako rozhodně nehodlám vzdávat svých plánu, jen kvůli tomu, že mám nemoc, které má to stigma, že je smrtelná. Takže, ač mi den před odletem a pár dnů po chemoterapii nebylo zrovna do skoku, tak jsem se momentem, kdy se rozhodlo, že letím, začala cítit, jako by mě polili živou vodou.
A ve středu jsem byla v plné síle připravena na cestu. Ráno jsme vyrazili směr Vídeň, Edwin se stačil poblít hned v Suchdole, naštěstí mamka byla připravena a blitky pohotově zachytla a sedačka zůstala nepotřísněna...Můj žaludek ji tiše poděkoval. Bez dalších patálií (Juli si blití protentokrát odpustila a i mamka to v poslední řadě zvládla bez poskvrny) jsme dorazili na letiště.
Tam jsme se po drobném nedorozumění odbavili (v našem počtu nebylo jen tak se odbavit a určit, kdo jaké zavazadlo odbavuje - jelo nás sedm včetně dětí a letenek jsme měli osm, páč Zdendy taťka zůstal doma) a po podrobném prozkoumání letištních záchodů, dětských koutků a duty free shopů jsme se mohli nalodit a vzlétnout. Udělali jsme pár selfíček a už se letělo. Děti to nějak zvládly, mi také, moji rodiče si na to museli na palubě koupit pivo.
Cesta z letiště na místo ubytování trvala déle než cesta z Vídně do Barcelony a byl to tak trochu očistec. Nejprve určit čím pojedem. Vybrali jsme vlak. Pak ho najít. To už byl malinko oříšek, lítali jsme po Terminálu 1 sem a tam a vlak nikde. Několikrát jsme se zeptali, Zdenda zapojil v Katalánsku svojí Španělštinu, nakonec jsme narazili na shuttle bus, který nás odvezl na Terminál 2 odkud nějaký vlak jel, naštěstí tam byly jen jedny koleje, tak jsme byli ušetřeni dilematu, jaké nastupiště a kterým směrem jet. Takže vlak jsme zvládli, ale metro...no pekelná díra je, v porovnání s tímto, ráj. Vedro, schody nahoru, schody dolů, schody nahoru...během jednoho přestupu...my měli dvojkočár, dvě unavené děti, pět kufrů a jednu krosnu...Ale zvládli jsme to a asi po třech hodinách (kecám, po dvou a půl) jsme dorazili k místu ubytování. Tam jsme se svalili na postele a usnuli. Teda dětem se moc nechtělo, my jsme si dali jedno vychlazené a pak jsme opravdu usnuli.
Ráno jsme si dali snídani a po zkušenostech s metrem z předešlého dne jsme jednohlasně rozhodli, že dnes budem chodit pěšky.
Došli jsme k Sagradě, tam jsme byli asi tři hodiny, děti zkoušeli akustiku, naštěstí tam stále probíhají stavební práce, takže jejich řev, který rozhodně nebyl radostný, zanikl ve zvuku sbíječky. Za mně stačí pohled zvenku. Uvnitř je teda krásna hra světel, ale jinak je tam polovina chrámu zakrytá, kvůli stavebním pracem. Vyběhli (teda, nechali jsme se vyvézt) jsme do věže, pokochali se výhledem a po úzkých schodech za průběžného kontrolování výhledů jsme seběhli dolů.
Věž je pěkná, výhled celkem stojí za to, je doporučeno (stejně jako vstup do Sagrady) koupit lístky dopředu, lze vybrat na jakou věž chcete (vstup na věž stojí 29 euro). Pro děti s rodiči je dobré vědět, že před Sagradou je park s několika dětskými hřišti, já jsem za něj byla velmi ráda. Mohla jsem se tam vyvalit na lavičku a nechat děti honit holuby (ty ptáky, ne ty v nose).
Pak jsme si dali tour de centrum, došli jsme až k moři, děti střídavě řvaly, vyskakovaly z kočárku, honily holuby (opět ty ptáky) a dělaly jiné vylomeniny.
U moře už měl ale Zdenda nervy na pochodu (rozhýbaly mu je děti dělající sirénu a tak dále), takže jsme v rychlosti smočili nohy a pak Zdenda nabral takovou rychlost, že ani Edwin nestihal z kočárku vyskakovat, já za ním vlála a rodiče to radějí zapíchli v restauraci. Zítra máme v plánu (teda, hlavně já :-))) pláž, tak uvídíme:-).
Žádné komentáře:
Okomentovat