Takhle jednou před rokem

Přesně před rokem byl ten týden, kdy to vše začalo. Před rokem v pondělí jsem měla narozeniny. Děti zůstaly na jihu a já se těšila, jak si volno užiju a budu dělat vše, co s dětmi moc nejde. Ráno jsem si zašla na snídani a pak jsem pomalu vyrazila ke gynekologovi s nalezenou bulkou v podpaží. K doktorovi jsem se ale nedostala. Sestřičky mi okamžitě napsaly žádanku na statimové vyšetření ultrazvukem. Sjela jsem o několik pater níž do mamacentra. Tam ale měli narváno, tak jsem jim velkoryse vyšla vstříc a nabídla se, že přijdu další den. Den sem, den tam, vždyť o nic nejde. Netušila jsem, že jsem si tím odložila začátek špatného snu. 

Odpoledne jsem vyrazila za klientkou cvičit, pak mě vyhodili z jógy, protože jsem přišla o pár minut později a nezbylo na mě místo. Obrečela jsem to. Večer jsem šla na kafe a do kina s kamarádkami. Přemýšlela jsem, zda jim o své bouli říct, ale nechtěla jsem to dramatizovat a vlastně mi přišlo zbytečné o tom mluvit.

Další den jsem si ráno šla zaběhat. Měla jsem svůj tajný plán. Maraton. Netušila jsem, že mě čeká jiný maraton. Po 12 hodině jsem vyrazila na ultrazvuk. Přišla jsem pozdě. Pro mě typické. Už se tam po mně sháněly. No, říkala jsem si - co blbnou???. Na ultrazvuku mi nepřišlo nic divného, ani výraz doktorky. Výhoda pomalého vedení. 

Byla jsem objednána na biopsii, to už mi bylo malinko divné, ale stále jsem byla v tom svém klídku. Šla jsem pracovat a pak jsem vyrazila za Zdendou a jeho kamarádem na pivo. Trochu se to protáhlo, takže ráno se mi vstávalo ztěžka. Byla jsem rozladěná, že místo abych si užívala volna a spala do zásoby, tak běhám po doktorech. V mammacentru už na mně čekaly. Šup, šup a už jsem ležela na lehátku a snažila se nemyslet na tu megajehlu co do mně v další vteřině zabodla lékařka. I přes divné řeči sestřičky v tom smyslu, že kolegyně s malým děckem se z toho taky dostala, jsem byla dost klidná a nedocházelo mi co se děje. Až když mi doktorka začala sdělovat, co se může dít v následujících týdnech, jsem zpozorněla. Rozbrečela jsem se, až když jsem volala mamce.

Jak plynul den viděla jsem svůj stav temněji a temněji. Večer, když jsem šli se Zdendou na mojí narozeninovou večeři do podniku, kam už se asi nikdy nepodívám, mě pětichodové luxusní menu nechávalo chladnou. Snažila jsem se Zdendovi vysvětlit, co mě nejspíš čeká. Nevěřil tomu, ani já ne. Přesto mi bylo špatně a každý okamžik jsem vnímala jako poslední.

Čurající chlapeček

Ufff, právě jsem vyprala všechno oblečení a hlavně boty, které dnes Edwin pokřtil...idealní čas na odplenkování, když nám nepere pračka...Ale pěkně popořádku.

Včera večer jsem si řekla, že vstanu pěkně ráno v před šestou, abych měla před dětmi trochu náskok (podotýkám, že takovýto majstrštyk se mi za celé skoro 4 roky ještě nepodařil). No v sedm mě vzbudil Edwin, že má hlad...takže ráno začalo klasicky...ale nevím proč, něco nebylo v pořádku...děti to zistily, ještě v posteli, když jsem už takhle ráno použila volume na max...Ale dobrý...ustáli jsme to:-) Po dlouhém vypravování na brzkou ranní procházku jsem před jedenáctou vyrazili z bytu a zapomněla jsem na jednu zásadní věc. Cesta dolů na poštu probíhala klasicky, po mém diplomatickém zásahu se děti domluvili a dokonce se neservali o kolo a Juli vzorně ustoupila a vzala si kočárek. Idylka. Venku přijemné počasí. Děti čisté, Edwin jede spořádaně na kolo odrážedle, učí se to, takže ani neujíždí, Juli samá legrácka a úsměv...Dokud na ní nezasvítí slunce, to zjistí, že ty šaty s dlouhým rukávem nebyl nejvhodnější výběr...polovinu cesty je celé naše okolí nucené poslouchat jak umírá vedrem, jak je to strašné, sotva se plouží...no hérečka hadr...dole kapituluju a dovolím ji si šaty sundat, ať si jde klidně v kalhotkách. A je klid, Juli zase šťastná. Dorazíme na poštu. Snažím se ukočírovat Edwina, aby tam na svém kole nepřeválcoval frontu čekajících. Ale jde to celkem rychle a v momentě, kdy se dostávám k okýnku, Edwin hlásí, že chce čůrat. No v euforii, že jsem tak rychle na řadě, mu říkám, ať chvilku vydrží...

A začínám s paní za přepážkou vyjednávat, jdu si pro dva balíky a jsem celkem nastartovaná...protože, znáte to...čekáte celý den doma, aby vám pak přišla smska, že přes veškerou snahu se balík nepodařilo doručit. A dost nutně ty baliký potřebuji, jelikož v jednom byly spacáky pro děti a v druhém růžové kalhoty pro Juli, aby po skalách a na dětském táboře v lese nepobíhala v šatech punčocháčích. No tak ten tam byl. Ale spacáky nikde. Ejhle, chybka se vloudila a já splašenec jsem sice napsala dobrou adresu, ale jak jsem v poslední době rozpolcená a nevím, kdeže vlastně bydlíme, tak směrovací číslo jsem napsala do Borovan. No a jak se snažím z paní vypáčit, kde ten balík je, tak Edwin zase hlásí, že potřebuje čurat. Já celá nervní, že spacáky budou cestovat někde po republice a děti nebudou mít v čem spát, Edwina odbíjím, ať neruší. Nakonec zjišťuji, že balík je na depu 2, to si asi podle pošťačky budu muset vypátrat sama, kde depo 2 je. Edwin zase hlásí, že chce čurat, zběžně kouknu, je trochu mokrý, tak si říkám, že už to asi pustil a řeším dál ztracené spacáky. KONEČNĚ dostávám informaci, kde je a číslo kam mám volat. Hurá!!! A v tom Edwin čurám a Juli mami tady je mokro...Edwin dal celé poště najevo, co si o ní myslí...Vzala jsem si papírek s telefonem, překročila louži a...už jsem neměla sílu prosit o hadr a vytírat tam Edwinův rybník...To je tak, když zapomenete dát dítě, které učíte chodit bez plínky vyčůrat při odchodu z domu.

No tak jsme hrdě odkráčeli z pošty. Venku jsem z Edwina udělala naháče a za Julinky řevu, že do kopce nepůjde a že chce nanuka jsme se doplazili domů. 

Co se dělo po zbytek dne, asi ani nebudu psát, jak se děti servali o kolo, jak jsem nastoupila s dvěmi dětmi do plného autobusu a když se bus rozjel a já zatímco chytala odrážedla, tak se děti rozběhly, k těm nejvzdálenějším sedačkám a spolucestující je nestíhali chytat. Jak jsme nastoupili do plného metra, já zas krotila kola a děti padaly jak kuželky, ale ještě mě stihly komandovat, ať jim vyndám něco jídlu. Jak se servali ve výtahu o to, kdo máčkne. Jak Edwin počůral chodník v business centru a načůral si do bot. A jak Juli ztropila scénu v Decathlonu, když jsme ji odmítli koupit to krásné růžové kolo.

Ale jinak jsme se měli krásně, občas se i domluvili, kdo na tom kole pojede (nikdo na ničem, takže já táhla kolo i motorku), kdo máčkne ve výtahu a tak :-). Zítra jedem kempovat s naším novým rodinným stanem, tak držte palce, ať nám pošta doručí ty spacáky, abych je nemusel honit po někde po depech pošty.

O uplakané holčičce

Holčička, sotva dvouletá, se houpe na houpačce. Resp. maminka ji houpe, tak malé děti se většinou samy houpat ještě neumí. 

Neumí ještě spoustu dalších věcí, třeba interakci s ostatními dětmi, všechno se to učí...nejčastěji od nás, dospělých. 

Maminka tedy houpe svojí dcerku. Vtom se k houpačkám přiřítí moje děti, Juli obsadí jednu volnou a Edwinovi je to asi šumák, že na něj žádná nezbyla. Ale zmíněné mamince to vidětelně jedno není, okamžitě, bez varování začne na holčičku ječet, ať sleze, že to není jen pro ní....Holčička samozřejmě začne plakat. 

Já nevím jak vy, ale když mě něco baví a někdo mi bez varování danou činnost přeruší, tak jsem taky trochu rozmrzelá, ne trochu ale dost. 

Někdy jsem i dost naštavná. Zdenda by mohl vyprávět. 

Holčička tedy pláče, maminka od ní odchází se slovy: "tak si tu řvi"...Edwin samozřejmě o houpačku projeví zájem tak na pikosekundu, takže volám spiklenecky holčičku zpátky. Opět přichází maminka, se slovy: "tak sis to vyřvala" a se slovy "fuj ty máš nudli, ty jseš škaredá" odchází...pro kapesník...Jako nechci si hrát na žádného alternáče, ale toto bylo i na mě moc. 

Taky jsem se ke svým dětem a hlavně k Juli chovala někdy dost nevhodně, ale tohle bych asi z pusy nevypustila. 

Naopak myslím si, že si už můžu říct, že konečně jsem se srovnala, vyrovnala a můj vztah s Juli narovnala...

Hned se mi v tomto ohledu žije lépe a i ona líp funguje. Sice diskutuje, občas se vzteká, někdo by mohl tvrdit, že často a zbytečně, někdo (a i já, kdybych ji neznala) si může myslet, že to je rozmachaný fracek...Pokud je, tak já asi taky jsem....protože ona se chová naprosto stejně jako já...

Třeba při odchodu ven. Odchody ven jsou pro nás kapitola sama pro sebe. Děti protivný, já lítám jak splašenec, snažím se uklidit, abysme odcházeli alespoň z částečně uklizeného bytu. Pak nevím co na sebe, pobíhám ve spodním prádle a připravuju svačinu, pak se obleču, obleču Edwina (tomu je zatím víceméně jedno co má na sobě), převleču sebe a říkám Juli ať se obleče, opět se převlíkám a šílím, že nemám co na sebe. Pak na sebe něco navleču, přece jen jdu jen na hřiště, ne? Už jsme na odchodu a Juli ubrečená, že neví jakou sukni si má obléci...má tam tři na výběr, ale ani jedna ji není vhod...Tečou ji slzy jako hrachy. Edwin je mezitím už na hřišti. Já si vybírám vhodně boty, nemůžu se rozhodnout. Juli, po pohrůžkou, že odejdem bez ní, si teda vybere. Boty si jedny obuje a druhé si bere do ruky. Co kdyby se chtěla přezout, že? Takže při odchodu malinko Itálie, ale nikdy jsem na děti neječela, že jsou hnusné, že takhle s Juli nikam nejdu...atd. Když křičím, tak rovnou říkám, že to není kvůli nim. A naopak děti, mě uklidňují, ať nejsem naštvaná, že když ujede autobus, tak pojede další...atd:-). Paráda, má své osobní krizové manažery. Asi nemusím podotýkat, že byt v okamžiku zavření dveří vypadá, jak kdyby tam bouchla bomba.

Trochu krize bývá v noci, kdy se nějaké dítě vzbudí a řve...znáte to, vy rozespalí, já ještě než rozhýbám své chemoterapiemi zchromlé tělo, dopoužíte se k dítěti, nevíte co se děje, chcete jen spát a dítě řve (teď mluvím o věkové katergorii 2+, kdy už hlad asi nemá). Já v této chvíli zapínám nouzový režim a teď není moc babyfriendly...A taky teda moc nefunguje. Takže jsem Juli seřvala , proč jako ve 2 ráno řve...

A pak mi to došlo...jak jsem ubohá...

Lehla jsem si k ní, objala jsem ji a utěšovala jsem ji...a bylo to...prostě úplně jednoduchá věc, někomu to dojde hned...kdo čte mé příspěvky, ví, že mé vedení, je poněkdu delšího charakteru...takže mě to došlo včerejší noc (no dobře, kecám, možná už mi to došlo dřív)...

Že láska a hlavně umění dávat najevo lásku a pocit jistoty, je jedna z nejdůležitějších věcí. Pro děti především, ale nejen pro ně...

A co děti? Mají si kde hrát?

Chtěla jsem napsat nějakou velmi hodnotnou myšlenku ke dni dětí. Něco v tom smyslu, abyste si nezapomínali hrát v každém věku a tak...No ale...

Od pondělí, kdy si Zdenda vyrazil na pracovní roadtrip po východní Evropě, krátce po té, co Edwin hodil takovou šavli, že by se za ní nemusel stydět ani ten největší pařmen po divokém mejdanu, jsem se ještě nenadechla...je to jízda od rána až do večera...ehm vlastně až do rána. Protože v pondělí večer jsem usínala u Edwina s kýblem u postele...neptejte se pro koho byl, důležité je, že zůstal prázdný:-D

V úterý začal trénik mých nervů a sebeovládání...No už půl hodinu po probuzení jsem prohrávala na celé čáře. Odpoledne jsem raději dětem vyhlásila bojovku a za zvuku hřmění a blesků jsme vyrazili na dětské hřiště. Nikdo tam nebyl, zvláštní. Jelikož mobilní aplikace hovořila jasně - žádná bouřka v bezprostředním okolí není - byli jsme v klídku. Do chvíle než  uděřil hrom asi tak 50m od nás a všichni tři jsme si poctivě cvrnkli do kalhot. Nebyl čas ptát se kdo k sakru dává do toho super chytrého radaru ta data...sbalila jsem děti a jeli jsme si hrát na hřiště k nákupáku. Přece jen blízkost budovy opatřené hromosvodem má něco do sebe.

Děti se schovávají před bouřkou

Středa byla dlouhá. Ale zase jsem měla celé dvě hodiny jen pro sebe...v čekárně v Krči. Ráno jsem rozmístila děti do školek v okolí a vyrazila jsem si pro koktejl v injekci. Pak jsem děti zas posbírala a vyrazili jsem na první oslavy dne dětí. Tam, po úmorné cestě (čest Juli, že to zvládla s minimem keců), nastal první světlý okamžik...Jedno dítě spí, druhé má nanuka a já sedím a popíjím pivo. Chvíli přemýšlím, zda se mám pochlubit na socsítích. Okamžitě to zavrhuji a dobře dělám. Protože ten krásný okamžik klidu trval asi tak 4 minuty. 

4 minuty klidu...všiměnte si kočárku v dáli

A uznejte sami, je škoda ho promrhat vymýšlením rádobyvtipného popisku. Pak jsme se přesunuli na další stanoviště - Juli okamžitě zabíra místo ve frontě na aqua zorbing se slovy "mamí já chci do koule", jedno že všechny ostatní děti jsou asi o pět hlav větší, instruuji co má dělat, aby ji nikdo nepředběhl a jdu s Edwinem pařit k pódiu. Pak Juli zavřou do koule a já mám na pět minut zase jen jedno dítě a sbírám síly na šrumec co přijde. 

Jakmile totiž vypustí Juli z koule, tak se s Edwinem rozběhnou každý na jinou stranu a já mám co dělat, abych posbírala kola, odrážedla, boty a kočár a rozhodla se pro které dítě poběžím a které obětuji. Naštěstí Edwin brzy zjistí, že Juli nabrala lepší směr a následuje ji. Pak běhám od jednoho skákadla k druhému a snažím se tomu dávat nějakou štábní kulturu...zbytečně. Po hodině ale zavelím, děti kupodivu poslechnou a dáváme se na odchod. A v tu chvíli dělám zasádní chybu...

Zamířím ke stánku s nějakými cetkami...Cetkami za šílený prachy...no vysvětlete dítěti, ve kterém svitla naděje, že něco dostane, že dostane akorát tak pěkný kulový...no co vám budu povídat...Kdo zná chápe a kdo ne, ať je rád :-D. 

Takový normálně naložený kočárek

A na dnešek?? Na ten jsem se těšila, jednak u nás spala Maruška, takže vidina toho, že si konečně v klidu dojdu tam, kam i knížepán chodí sám (nikoliv matky na dovolené) a že si vypiju v klídku kafe. Plus Juli čekal celodenní výlet, takže po dojemném ranním loučení jsem pak měla skrytou radost, že si budu po o moc dáchnout s Edwinem. 

No pak jsem měla milion plánů jak s dětmi ten jejich den produktivně a přínosně oslavit. No...skončili jsme zase na hřišti u nákupáku (kecám na skákadle u nákupaku). A po mém návrhu, že si můžou vybrat knížku přišel kontranávrh od Juli, že raději půjdem do hračkářství, jsem kapitulovala. Místo dřevěné, edukativní, montessori a kdovíjaké další hračce si Edwin odnášel vrtačku se slovy, že to je pistole a pak po Juli celý večer střílel a Juli asi stopadesátou plastovou korunku a plastovou kouzelnickou hůlku pro vílu, kterou očarovávala Edwina. Nicméně hůlka ji přestala bavit momentem překročení prahu našeho bytu a pak si s Edwinem hráli hru "Edí já budu máma a budu po tobě střílet a ty se budeš schovávat". Není nad čistou dětskou radost.

Jo a proč to píšu? No chtěla jsem vám připomenout, abyste nezapomínali na své vnitřní dítě v sobě a uměli se radovat z maličkostí...ale to je takové strašné klišé, až mě u toho svrbí prsty na klávesnici. Takže já si jdu asi půjčit vrtačku od Edwina a jdu si zastřílet. Nesmím potlačovat své vniřní dítě, přece..

První týden bez radioterapie

Tak mám za sebou první týden bez radioterapie. A musím říct, že byl hooodně intezivní. Přece jen to záření mělo něco do sebe, dalo to člověku jakýsi řád. Teď mám problém určit co je za den. A hlavně tento týden se toho událo tolik, že mám pocit, že od podnělí musel utéct minimálně měsíc. Krásná ukázka relativity času.

foto: Helena Szmigielová

V pondělí byl totiž ten slavný den, kdy jsem se na půl dne stala modelkou. Teď už na to vzpomínám jako na skvělý zažitek, ale v pondělí odpoledne tomu bylo jinak.  Když jsem se dozvěděla o možnosti zúčastnit se módní přehlídky, byla jsem nadšena. Jsem přece exhibicionista...sice trochu skrytý, ale jsem :-)...měla jsem pocit. No když nastal den D, nervozita mnou cloumala už od rána. Dost jsem si nadávala...jestli to mám zapotřebí se takhle promenádovat přede všemi. Jelikož v dětsví jsem sice chtěla být modelka, ale jakmile bylo jasné, že mé tělesné proporce se s těmi modelkovskými nepotkají, tak jsem rázem otočila a říkala jsem si alibisticky, že bych stejně nechtěla dělat věšák na oblečení. (to víte, že chtěla...mít na to tělo:-DDD). 

Měly jsem sraz po obědě. Po úvodním slovu Nikolky jsme šly lovit outfity, které jsme vybíraly, alespoň tedy já, dosti naslepo, jelikož v improvizované zkoušírně nebylo zrcadlo, A doteď nevím jak jsem v tom vlastně vypadala. Nevadí, modelky na sebe přece musí nechat obléct vše, ne? Čert vem, to jak v tom člověk vypadá. Najednou čas začal uhánět. Rychle nalíčit, uprostřed líčení si odskočit na generálku, opět sjet dolu do maskérny (ano, opravdu do pravé maskérny Nové scény Národního divadla) a pak už jen netrpělivě čekat kdo dorazí a jestli vůbec někdo dorazí :-D. 

foto: Helena Szmigielová

V těchto momenteh jsem měla sto chutí sundat šaty a jít si sednout do hlediště. I první promenáda (či jak se tomu říká) byla dost trága...Moje tréma mě nezklamala, holka jedna. Ale pak...pak to začalo, trému to přestalo bavit a šla jinam a já bych se promenovala nejraději ještě teď...

foto: Helena Szmigielová

foto: Helena Szmigielová

foto: Helena Szmigielová

foto: Helena Szmigielová

foto: Helena Szmigielová

Bojovnice z oraginazce Bellis Young and Cancer

foto: Helena Szmigielová

foto: Helena Szmigielová

Škoda, že to tak rychle skončilo. Bylo to krásné a korunu tomu dala Hana Holišová, která zazpívala mou srdcovku od Edith Piaf. 

foto: Helena Szmigielová

Už se těším na další podobnou akci, i když jedna velká mi unikne, kvůli dovolené v Athenách...Mrzí mě to, ale cestování mám asi raději než dráhu modelky, tak to snad přežiju :-DD. 

V úterý jsme se sbalili a jeli na jih. Protože začíná další nová fáze našeho/mého života. V úterý byl slavnostně, za přítomnosti všech významncýh obyvatel Borovan (soousedů, mně a pana Strusky) zahájen první výkop naší vily Tugnedhat (no, výhled malinko pokulhává, technické řešení základů se také bude asi trochu lišit a okna...ty si teda snad malinko přiblíží). Nebudu vám tady vypisovat všechny komplikace, snad bude stačit, že během dvou dnů, jsem si já netelefonista, vyčerpala veškerý kredit.

                                                                                 
V čtvrtek jsem se raději zabalila a odjela beze slova do Prahy. Kam jsem si jela odpočinout. No...dopadlo to tak, že včera jsem někde poletovala od rána až do osmi do večera, kdy jsem přišla do bytu, kde to bylo jak po výbuchu. A to mému pořádkumilovnému já nedalo a místo toho abych si sedla na gauč a otevřela pivo, tak jsem se jala ten bordel uklízet. Měl to být jen rychlý zběžný úklid, jenže to bych si nesměla, já závislák, otevřít plechovku plzně a tu záhy vylít v ložnici a při záchraně škody i v kuchyni. Takže v jednu jsem padla do postele, bez alkoholu, ale s pocitem, jaká jsem to pilná hospodyňka. 

Dnes jsem byla na hoopingovém workshopu (více zde http://www.skolahoopingu.cz/), na který jsem se těšila snad od Vánoc. Bylo to super...Až na zjištění, že moje forma je doooost v háji, 5 minut poskoků a přemýšela jsem, kam vyplivnu plíce. Naštěstí pak už se jen stálo a kroužilo a kroužilo.

A teď už čekám na autobus a frčím zpět na jih. Nechápala jsem matky, které jakmile opustí své děti, tak se jim v lepším případě jen stýská, v horším brečí a nejsou schopny si užít volného času. Když jsem šla domů, kolem vyschlé louže, kde byla hromada kamínků, které tam naházel Edwin, tak jsem pochopila. No ale jedu domu tím nejposlednějším busem. Snad už budou děti spát. 

Takže toto byl můj týden bez radioterapie, ještě jsem měla v plánu zahájit běžeckou přípravu, ale na tu jaksi nevyšel čas a po dnešním testu mé neformy asi zůstanu jen u kroužení obručí.

Dobrý den, prsa ven!

Magistro Strusková, pojďte dále. S těmito slovy vstupuji do kabinky, vysvleču se do půl těla a čekám na další zavolání. Pak vstoupím polonahá, do místnosti plné mladých kluků, radiologických asistentů. No, ještěže mám trénik z frisbee, kde byli společné sprchy a tak se mě nějaká stydlivost netýká :-D. Ale jim je to stejně šumafuk, vzhledem k tomu, kolik polonahých ženských vidí za celou směnu. Ale o tom jsem nechtěla, poněvadž to není podstatné. Chci tady popsat jak, probíhá radioterapie.

Lineární urychlovač

                                         

Tak tady jsem každý den...až do 12.5.

                                     

Před tím než na vás začnou pravidelně zářit, tak proběhne několik sezení (resp.jedno:-) s doktorem radiologem, ten vás seznámí s tím co můžete očekávat, co se bude dít, jaká jsou rizika (radioaktivní nebudete:-) apod. Pak jdete na plánovací CT, kdy je provedena lokalizace (kam se bude svítit). To znamená, že se udělají snímky, namalují na vás značky, které se nesmí smazat do začátku záření. A to je docela kumšt, takže lihové fixy u nás byly v premanenci a Zdenda mě každý večer obtahoval:-D. Pak radiologové na základě získaných dat vypočítají dávku, kterou dostanete a ta se rozvrhne do 25 - 33 dávek. To trvá cca 14 dnů. Pak proběhne zaměření, nastavení polohy ve které na vás budou zářit, přikreslí další značky a pak už se jde na to.

Záření probíhá každý den, krom víkendů a svátků. Většinou to dost odsejpá, člověk je objednán na přesný čas. V kabince se vysvleče do půl těla, projde chodbou, která se uzavírá masivními dveřmi, aby záření neproniklo ven. Lehne se na stůl, do určené polohy. Podle nakreslených značek na těle radiologičtí asistenti různě natáčejí a posouvají stůl na kterém ležíte, případně hýbou i s vámi. Když vše sedí, odcházejí a nechají vás tam napospas lineárnímu urychlovači (to je ten přístroj, ze kterého vychází paprsek fotonů, které míří na nádor). Ten se různě natáčí a září na určené místo z různých úhlů. Po cca 10 minutách je hotovo a můžete jít. A takhle to jde každý den. 

Já mám nakonec naplánováno 33 dávek, resp. 25 a 8 jako boost, vzhledem k mému věku, asi typu nádoru (soudím já), umístění (vlevo - takže nižší riziko zasažení důležitých orgánů). Dnes jsem měla poslední 25 dávku a čeká mě tedy ještě těch 8 navíc. Ale už můžu spočítat ztráty a určit nežádoucí účinky. 

Tak tedy: 

• spálená klíční kost
• zarudlá další dvě místa, kam záření směřovala
• únava a návaly
• a to je asi vše...sumasumárum bych řekla, že docela dobré....je to teda vopruz tam chodit každý den, hlavně tedy pro mě, jako matku na rodičovské dovolené...beru to přípravu na pracovní proces, který se neúprosně blíží :-). Únava taky není nic příjemného, zvlášť když už teď nějak nemám čas hájení jako během chemoterapií....tak si dovolím tvrdit, že to je pro mě náročnější než chemo, kdy jsem se mohla válet, dokud si to tělo žádalo...teď ho musím nalévat kávou a těšit se, že jednou vždy vše skončí.

Svět je krásný...když se člověk vyspí...

Svět je krásný...když se člověk vyspí...

Zjišťuji poslední dobou...nikdy jsem nijak výrazně netrpěla, pokud se mi nedařilo spát, tak jak je záhodno. Zvládala jsem fungovat i se spánkovým deficitem. Což se rozhodně nedá říct o momentálním stavu. Méně jak 8 hodin a já mám problém i existovat, natož fungovat. Připadám jak si malé přetažené dítě, které neví co by a začne se vztekat. 

Tak tady se zrovna vzteká Juli:-)), ale já často vypadám podobně

Když jsem unavená,

• nejsem schopna se rozhodovat, většinou když po mě někdo chce rychlé rozhodnutí, tak se rozbrečím :-DD
• často brečím, takže už se raději nemaluju...a jsem schopna to rozjet i venku...¨
• mám dost výraznou potřebu sebelítosti, v té si poslední dobou doslova lebedím..." já jsem taková chudinka, denně chodím na záření, pouští do mně Xgrayů fotonů a nikoho to nezajímá, nikdo mi nepomůže" panebože já jsem tak unavená" a už došlo i na sousloví "proč právě já!!!"
• a prostě funguju jak rozbitý přístroj...tudíž nefugnguju...

Takže takhle se mnou zametá radioterapie...docela jsem se na ní těšila, malovala jsem si, jak bude Edwin i Juli ve školce, já si ráno zaběhnu do Krče a pak budu mít dopoledne jen pro sebe, začnu konečně běhat, budu psát, číst a nic nedělat...

No, jak to tak bývá, člověk míní, život mění...prostě to neklaplo...Edwin ve školce řval, takže jsem běhala mezi školkama jak splašená srnka a po odpočinku ani památky. A radioterapie mi dává zabrat dost...resp. těsně po jsem trochu jako praštěná a pak po zbytek dne mám "návaly", jak jsem pracovně nazvala své poradiační stavy:-))). Kdyby po mě asi nikdo nic nechtěl a mohla bych si jet podle svého, byla bych v pohodě a radioterapii bych zvládala. Není to žádná drasťárna, prostě na vás 10 minut září ze všech možných úhlů. Ale jakmile po mě někdo něco chce, tak trochu problém. Nahrne se mi krev všude, hlavně do hlavy a mám pocit, že nastane výbuch...který často reálně nastane :-)). 

No ale po 14 cyklech jsem zjistila, že jak moc je důležité se pořádně vyspat. Edwin si konečně zvyknul ve školce a věci se nějak dávají do pořádku. 

Nakonec mám napsáno 33 sezení, resp. ležení, takže celkem téměř dva měsíce, bez víkendů. Už mám polovinu za sebou, zjistila jsem jak to tak nějak zvládát, takže nakonec je vše tak jak má být. 

A hlavně...psala jsem si s někým, kdo s léčby možná nikdy nevyjde...kdo je na tom o dost hůře. Pořád mi to leží v hlavě a uvědomuji si jaké mám neuvěřitelné štěstí, že jsem tehdy před více jak půl rokem nádor sama náhodou našla, že jsem neváhala a hned jsem šla k lékaři a ten mě hned odeslal na vyšetření. Protože kdyby tomu tak nebylo, tak bych asi neřešila nějakou hloupou únavu po ozáření, necitlivost prstů a jiné současné neduhy. Neřešila bych to proto, že bych řešila, zda vůbec a jak dlouho přežiju...

Od té chvíle si nestěžuji, protože vím, že to co se mi děje teď, někdy přejde...a i kdyby ne, je to něco s čím se dá žít...