A co děti? Mají si kde hrát?

Chtěla jsem napsat nějakou velmi hodnotnou myšlenku ke dni dětí. Něco v tom smyslu, abyste si nezapomínali hrát v každém věku a tak...No ale...

Od pondělí, kdy si Zdenda vyrazil na pracovní roadtrip po východní Evropě, krátce po té, co Edwin hodil takovou šavli, že by se za ní nemusel stydět ani ten největší pařmen po divokém mejdanu, jsem se ještě nenadechla...je to jízda od rána až do večera...ehm vlastně až do rána. Protože v pondělí večer jsem usínala u Edwina s kýblem u postele...neptejte se pro koho byl, důležité je, že zůstal prázdný:-D

V úterý začal trénik mých nervů a sebeovládání...No už půl hodinu po probuzení jsem prohrávala na celé čáře. Odpoledne jsem raději dětem vyhlásila bojovku a za zvuku hřmění a blesků jsme vyrazili na dětské hřiště. Nikdo tam nebyl, zvláštní. Jelikož mobilní aplikace hovořila jasně - žádná bouřka v bezprostředním okolí není - byli jsme v klídku. Do chvíle než  uděřil hrom asi tak 50m od nás a všichni tři jsme si poctivě cvrnkli do kalhot. Nebyl čas ptát se kdo k sakru dává do toho super chytrého radaru ta data...sbalila jsem děti a jeli jsme si hrát na hřiště k nákupáku. Přece jen blízkost budovy opatřené hromosvodem má něco do sebe.

Děti se schovávají před bouřkou

Středa byla dlouhá. Ale zase jsem měla celé dvě hodiny jen pro sebe...v čekárně v Krči. Ráno jsem rozmístila děti do školek v okolí a vyrazila jsem si pro koktejl v injekci. Pak jsem děti zas posbírala a vyrazili jsem na první oslavy dne dětí. Tam, po úmorné cestě (čest Juli, že to zvládla s minimem keců), nastal první světlý okamžik...Jedno dítě spí, druhé má nanuka a já sedím a popíjím pivo. Chvíli přemýšlím, zda se mám pochlubit na socsítích. Okamžitě to zavrhuji a dobře dělám. Protože ten krásný okamžik klidu trval asi tak 4 minuty. 

4 minuty klidu...všiměnte si kočárku v dáli

A uznejte sami, je škoda ho promrhat vymýšlením rádobyvtipného popisku. Pak jsme se přesunuli na další stanoviště - Juli okamžitě zabíra místo ve frontě na aqua zorbing se slovy "mamí já chci do koule", jedno že všechny ostatní děti jsou asi o pět hlav větší, instruuji co má dělat, aby ji nikdo nepředběhl a jdu s Edwinem pařit k pódiu. Pak Juli zavřou do koule a já mám na pět minut zase jen jedno dítě a sbírám síly na šrumec co přijde. 

Jakmile totiž vypustí Juli z koule, tak se s Edwinem rozběhnou každý na jinou stranu a já mám co dělat, abych posbírala kola, odrážedla, boty a kočár a rozhodla se pro které dítě poběžím a které obětuji. Naštěstí Edwin brzy zjistí, že Juli nabrala lepší směr a následuje ji. Pak běhám od jednoho skákadla k druhému a snažím se tomu dávat nějakou štábní kulturu...zbytečně. Po hodině ale zavelím, děti kupodivu poslechnou a dáváme se na odchod. A v tu chvíli dělám zasádní chybu...

Zamířím ke stánku s nějakými cetkami...Cetkami za šílený prachy...no vysvětlete dítěti, ve kterém svitla naděje, že něco dostane, že dostane akorát tak pěkný kulový...no co vám budu povídat...Kdo zná chápe a kdo ne, ať je rád :-D. 

Takový normálně naložený kočárek

A na dnešek?? Na ten jsem se těšila, jednak u nás spala Maruška, takže vidina toho, že si konečně v klidu dojdu tam, kam i knížepán chodí sám (nikoliv matky na dovolené) a že si vypiju v klídku kafe. Plus Juli čekal celodenní výlet, takže po dojemném ranním loučení jsem pak měla skrytou radost, že si budu po o moc dáchnout s Edwinem. 

No pak jsem měla milion plánů jak s dětmi ten jejich den produktivně a přínosně oslavit. No...skončili jsme zase na hřišti u nákupáku (kecám na skákadle u nákupaku). A po mém návrhu, že si můžou vybrat knížku přišel kontranávrh od Juli, že raději půjdem do hračkářství, jsem kapitulovala. Místo dřevěné, edukativní, montessori a kdovíjaké další hračce si Edwin odnášel vrtačku se slovy, že to je pistole a pak po Juli celý večer střílel a Juli asi stopadesátou plastovou korunku a plastovou kouzelnickou hůlku pro vílu, kterou očarovávala Edwina. Nicméně hůlka ji přestala bavit momentem překročení prahu našeho bytu a pak si s Edwinem hráli hru "Edí já budu máma a budu po tobě střílet a ty se budeš schovávat". Není nad čistou dětskou radost.

Jo a proč to píšu? No chtěla jsem vám připomenout, abyste nezapomínali na své vnitřní dítě v sobě a uměli se radovat z maličkostí...ale to je takové strašné klišé, až mě u toho svrbí prsty na klávesnici. Takže já si jdu asi půjčit vrtačku od Edwina a jdu si zastřílet. Nesmím potlačovat své vniřní dítě, přece..