Čurající chlapeček

Ufff, právě jsem vyprala všechno oblečení a hlavně boty, které dnes Edwin pokřtil...idealní čas na odplenkování, když nám nepere pračka...Ale pěkně popořádku.

Včera večer jsem si řekla, že vstanu pěkně ráno v před šestou, abych měla před dětmi trochu náskok (podotýkám, že takovýto majstrštyk se mi za celé skoro 4 roky ještě nepodařil). No v sedm mě vzbudil Edwin, že má hlad...takže ráno začalo klasicky...ale nevím proč, něco nebylo v pořádku...děti to zistily, ještě v posteli, když jsem už takhle ráno použila volume na max...Ale dobrý...ustáli jsme to:-) Po dlouhém vypravování na brzkou ranní procházku jsem před jedenáctou vyrazili z bytu a zapomněla jsem na jednu zásadní věc. Cesta dolů na poštu probíhala klasicky, po mém diplomatickém zásahu se děti domluvili a dokonce se neservali o kolo a Juli vzorně ustoupila a vzala si kočárek. Idylka. Venku přijemné počasí. Děti čisté, Edwin jede spořádaně na kolo odrážedle, učí se to, takže ani neujíždí, Juli samá legrácka a úsměv...Dokud na ní nezasvítí slunce, to zjistí, že ty šaty s dlouhým rukávem nebyl nejvhodnější výběr...polovinu cesty je celé naše okolí nucené poslouchat jak umírá vedrem, jak je to strašné, sotva se plouží...no hérečka hadr...dole kapituluju a dovolím ji si šaty sundat, ať si jde klidně v kalhotkách. A je klid, Juli zase šťastná. Dorazíme na poštu. Snažím se ukočírovat Edwina, aby tam na svém kole nepřeválcoval frontu čekajících. Ale jde to celkem rychle a v momentě, kdy se dostávám k okýnku, Edwin hlásí, že chce čůrat. No v euforii, že jsem tak rychle na řadě, mu říkám, ať chvilku vydrží...

A začínám s paní za přepážkou vyjednávat, jdu si pro dva balíky a jsem celkem nastartovaná...protože, znáte to...čekáte celý den doma, aby vám pak přišla smska, že přes veškerou snahu se balík nepodařilo doručit. A dost nutně ty baliký potřebuji, jelikož v jednom byly spacáky pro děti a v druhém růžové kalhoty pro Juli, aby po skalách a na dětském táboře v lese nepobíhala v šatech punčocháčích. No tak ten tam byl. Ale spacáky nikde. Ejhle, chybka se vloudila a já splašenec jsem sice napsala dobrou adresu, ale jak jsem v poslední době rozpolcená a nevím, kdeže vlastně bydlíme, tak směrovací číslo jsem napsala do Borovan. No a jak se snažím z paní vypáčit, kde ten balík je, tak Edwin zase hlásí, že potřebuje čurat. Já celá nervní, že spacáky budou cestovat někde po republice a děti nebudou mít v čem spát, Edwina odbíjím, ať neruší. Nakonec zjišťuji, že balík je na depu 2, to si asi podle pošťačky budu muset vypátrat sama, kde depo 2 je. Edwin zase hlásí, že chce čurat, zběžně kouknu, je trochu mokrý, tak si říkám, že už to asi pustil a řeším dál ztracené spacáky. KONEČNĚ dostávám informaci, kde je a číslo kam mám volat. Hurá!!! A v tom Edwin čurám a Juli mami tady je mokro...Edwin dal celé poště najevo, co si o ní myslí...Vzala jsem si papírek s telefonem, překročila louži a...už jsem neměla sílu prosit o hadr a vytírat tam Edwinův rybník...To je tak, když zapomenete dát dítě, které učíte chodit bez plínky vyčůrat při odchodu z domu.

No tak jsme hrdě odkráčeli z pošty. Venku jsem z Edwina udělala naháče a za Julinky řevu, že do kopce nepůjde a že chce nanuka jsme se doplazili domů. 

Co se dělo po zbytek dne, asi ani nebudu psát, jak se děti servali o kolo, jak jsem nastoupila s dvěmi dětmi do plného autobusu a když se bus rozjel a já zatímco chytala odrážedla, tak se děti rozběhly, k těm nejvzdálenějším sedačkám a spolucestující je nestíhali chytat. Jak jsme nastoupili do plného metra, já zas krotila kola a děti padaly jak kuželky, ale ještě mě stihly komandovat, ať jim vyndám něco jídlu. Jak se servali ve výtahu o to, kdo máčkne. Jak Edwin počůral chodník v business centru a načůral si do bot. A jak Juli ztropila scénu v Decathlonu, když jsme ji odmítli koupit to krásné růžové kolo.

Ale jinak jsme se měli krásně, občas se i domluvili, kdo na tom kole pojede (nikdo na ničem, takže já táhla kolo i motorku), kdo máčkne ve výtahu a tak :-). Zítra jedem kempovat s naším novým rodinným stanem, tak držte palce, ať nám pošta doručí ty spacáky, abych je nemusel honit po někde po depech pošty.