O dětech a emocích

Během nemoci jsem měla hodně času přemýšlet...o sobě, o svém životě...a tak...však to znáte. Největší zemětřesení v mém životě ale způsobil příchod dětí. Od určitého období svého života jsem je chtěla, ale nikdy mě nedostihl tikot biologických hodin a kdybych na něj čekala, tak se asi Juli se Edwinem nikdy nenarodí.

Nebudu psát, že mám své děti ráda....Protože to je snad jasné?? Ne? Nesnáším takovéto typické mateřské sousloví....Mám své děti ráda, ale...doplňtě dle své fantazie...Protože své děti by měl mít člověk rád bezpodmínečně, bez žádného ALE...

Ale ani nebudu psát, jak moc si svou mateřskou roli užívám...snažím se o to, protože vím, že jednou na to budu s láskou vzpomínat a chci mít těch vzpomínacích okamžiků co nejvíce. I když v daném momentě, je pro mě sem tam těžké si ty okamžiky užívat...Třeba ve chvíli, kdy už jsme měli být asi tak deset minut někde úplně jinde a my se zatím motáme stále doma, protože Juli si prostě ty bílé punčocháče brát nebude a během toho jak se je snažím na Juli navléct, tak ona si začne sundavat spodní kalhotky, jelikož zjistí, že ji škrtí. Edwin se mezitím vaří v bundě a vydává se prozkoumávat panelák, pěkně patro po patře. 

To jsou chvíle, kdy bych se raději viděla někde v Asii jako digitální nomád. To teď frčí, ne??? 

V průběhu chemoterapií jsem s nevolí zjistila, že to co mě nejvíce vyčerpává jsou právě ty děti...resp. Julinky nálady, roztovdivné požadavky (mami budem si hrát na miminka, jo? Já budu Klárka a bude lézt po čtyřech a ty se o mně starej...a rázem jsem místo dvou malých dětí měla dvě ještě menší...), neustále nucení do jídla (přece nemůžou být jen na bonbonech a lízátkách, ne? Nebo jo??? Ne!)...Takže si během léčby snažím přístup k dětem nějak přeonačit, naučit se s nimi hrát (ale ne, na miminka fakt hrát nebudu, Juli!!), neřešit jejich jezení či nejezení (ale Juli sa Edwine, zapomeňte na sladkosti, hlad na vás!:-) a udělat si svůj soukromý pravidelný program (kamarádky, kamarádi kdo se hlásí na vymetání kaváren, tělocvičen nebo čehokoliv jiného?) A omezit pobyt na internetu během dne...Protože jak všichni víme a, to je neuvěřitelný žrout času....raději to ani nechci počítat...

Návrat do běžné reality s plnou mateřskou nasazeností bude asi těžký, nahodit pevné nervy, řvát na děti jen omezeně, ale zároveň nedusit své emoce uvnitř...No snažím se na to nějak připravit, začátek nebude asi úplně jednoduchý, nebudu si nic namlouvat...Předem se vám moje děti milovaný omlouvám, já za to nemůžu, že zkřížením genetického fondu mých rodičů ze mě vznik cholerik par excellance...Ale naučím se s tím pracovat a i kdyby ne, pokusím se to naučit alespoň tebe Julinko...Protože každý je nějaký...a lepší být člověkem živým, i když s překypujícími emocemi, než člověkem polomrtvým s emocemi na uzdě a s výrazem mouchy snězte si mě...

A já si jdu sehant lístky na představení Čtyři dohody...Na to teď ujíždím a spravuji si tím náladu: 

https://www.youtube.com/watch?v=nlZ7JzPZ2ZI

DOPORUČUJI!

A jaký máš ty genofond??

V tuto chvíli je obsah blogu hlavně o tom, jak zvládám rakovinu já, jak ji prožívám a tak. A aby to nebylo jen o mně, tak se pokusím připojit další sekci, jakési vzdělávací okénko. Tento článek bude o tom, co rakovinu způsobuje a co jsou to vlastně ty geny, kvůli kterým si Angelina Jolie nechala vzít svoje krásné čtyřky (nebo pětky??). Pro ty, kdo nečtou bulvár a noviny, tak Angelina Jolie má vysokou genetickou predispozici k rakovině prsu a aby se ji vyhnula, nechala si prsa odstranit. 

Rakovina je většinou souhrou spousty nepříznivých faktorů a jedna jasná příčina bohužel není. Kdyby byla, rakovina by už asi nebyla, poněvadž by nějaká chytrá hlava určitě vymyslela, jak ji vymýtit. Pravděpodobnost vzniku nádoru roste se stoupajícím věkem. Životní styl a životní prostředí mohou mít také vliv na to, zda se vás rakovina bude týkat nebo ne. Co se týče rakoviny prsu, tak mírně zvýšené riziko nádoru prsu mohou mít ženy, které nikdy nerodily nebo které poprvé rodily po 30-35 roce věku, které začaly menstruovat časně před 11 rokem věku a jejichž menopauza, ukončení menstruace, se objevilo až po 55 roce (http://www.mamo.cz/). Rizikových faktorů je mnohem více a asi se na ně bude postupem času ještě přicházet. Nedávno jsem nevědomky vyslechla názor, že na rakovinu prsu má vliv umělé oplodnění...Není to žádný odborný názor, je to domněnka jedné pacientky, která ji sdělovala jiné...ale něco na tom možná bude. Ale určitě neznamená, že pokud splňujete nějaké rizikové faktory, tak, že budete mít rakovinu. A bohužel i naopak...jsem příkladem, člověk prostě nikdy neví kdy a na koho to padne. 

Ale pokud v sobě nosíte mutace genu BRCA1 nebo BRCA2 (breast cancer gen), tak máte bohužel velmi slušnou šanci (84%,zdroj: http://www.newmamma.eu/), že vás rakovina navštíví. Pokud je gen poškozen, tak se poškození přenáší z generace na generaci. Pokud se ve vaší rodině vyskytuje rakovina prsu, může to často právě být způsobeno touto mutací a není od věci podstoupit genetické testování a posléze přemýšlet o preventivním odstranění prsou, jak to učinila výše zmíněná Angelina. Teda pokud netoužíte po tom, vědět, jaké je to mít rakovinu. Ale také si nemusíte nic řezat a třeba budete patřit mezi těch 16%. Testování jsem podstoupila, nebolí to, v podstatě jde jen o to, že si popovídáte s doktorkou, které popíšete celou rodinou historii. Ne, nemusíte vyprávět, který děda bojoval v první světové a který byl komunista. Stačí když sdělíte, jaké nemoci (hlavně onkologické) se ve vašem rodě vyskytují. Po tomto rozhovoru vám vezmou krev a pak jen čekáte až ji proženou cyhtrými a nadupanými přístroji a až výsledky z přístrojů zhodnotí ještě chytřejší laboranti. To trvá poměrně dlouho - 3 měsíce a déle. 

A co tedy způsobují chyby v genech BRCA1 a BRCA2? Rakovinu, ano...A pro zvědavce je to uvedeno v následujícím odstavci, který jsem prachsprostě zkopírovala odtud: www.mamo.cz

Oba geny, BRCA1 a BRCA2, jsou součástí genetického vybavení všech našich buněk. Kontrolují buněčné dělení a opravy chyb v našem genetickém materiálu. Pokud jsme zdědili mutaci v těchto genech od jednoho ze svých rodičů, je přítomna ve všech našich buňkách. Každý gen máme ve dvou kopiích, jednu od otce a jednu od matky. Porucha jedné kopie genu se projeví zvýšenou pravděpodobností vzniku nádoru. Pokud druhá kopie stejného genu zděděná od druhého rodiče je v pořádku, vše funguje normálně. Díky různým vlivům během života však může dojít náhodně k poruše i druhé, zdravé kopie stejného genu v některé buňce (prsu nebo vaječníků). V této buňce dojde k vyřazení celého genu z funkce a díky tomu i k možnému začátku nádorového bujení. Proč zrovna u genů BRCA1 a BRCA2 dochází především ke vzniku nádorů prsu nebo vaječníků, není úplně jasné.

Geny BRCA1 a BRCA2 byly objeveny v roce 1994 a 1995 a od té doby můžeme provádět jejich testování, tj. vyšetřit jejich strukturu a najít chybu, mutaci, která způsobuje dědičné riziko. (viz zde www.mamo.cz)

A kdy je potřeba si na své geny posvítit?

- pokud vás rakovina prsu zastihla v mladém věku. Mladým věkem se v tomoto případě myslí věk před menopauzou.

- pokud se ve vaší rodině vyskytuje časný výskyt nádoru vaječníků, výskyt dvou a více nádorů u někoho v rodině, nebo výskyt nádoru prsu i vaječníku

- a pokud jste na předchozí otázky odpovědely ano, tak je jen na vás, zda podstoupíte genetické testování nebo ne.

Tak...to by bylo o genech...ale neodpustím si svou staronovou mantru...rakovina a její zdolání je především o psychice! Takže i když na tom genově nejste nejlíp, nevěšte hlavu! 

Řízni sem, řízni tam...

První po čem jsem toužila, když mi bylo oznámeno, že mám v prsu zhoubný nádor, bylo, aby mi ho proboha co nejdřív vyndali. Nakonec jsem si na to musela počkat půl roku, až tam vlastně žádný nádor nezůstal. Chemoterapie si s ním poradila, ale operaci jsem stejně musela podstoupit. Už kvůli metastáze v uzlinách v axile (podpaží, pro ty co nemluví latinsky:-) a kvůli jednotlivým buňkám, které nelze zjistit žádným vyšetřením.

Operaci už mám tedy za sebou. Ač mi všichni drželi palce na operaci a po operaci všichni říkali - "Super!!! Máš to za sebou"!!, tak operace byla to nejlepší, z celého procesu kolem toho. To vás prostě uspí a ač se snažíte, seč to jde, zůstat vzhůru, abyste alespoň koutkem oka zahlédli kdože vás bude operovat, tak během pěti vteřin jste odtáhnuti do říše snů a je vám srdečně jedno jestli vás bude operovat řezník nebo špičkový onkochirurg. O to horší je následné probuzení. První, co si pamatuji, je děsná zima. Tu, když sestřička vyřešila tím, že přes mně přehodila alobal, který rozdávají na běžeckých závodech (rozuměj nějakou aluminiovou přikrývku), vystřídala celkem výživná bolest. Takže moje třetí věta (hned po tom, že mi je zima a kde to vlastně jsem) byla "dejte mi nějaký dryják proti bolesti"!!! Má prosba byla vyslyšena....upěnlivě jsem sledovala hodiny (bolestí se mi vyostřil zrak a zcela jasně jsem viděla na hodiny, které byly od mně 15m a ráno jsem na ně už neviděla:-D a přemýšlela, za jak dlouhou dobu zaberou opiáty pouštěné přímo do žíly. Po 45 minutách, kdy jsem stále přemýšlela, přišla sestřička a oznámila mi, že jsem si pokrčenou rukou skřípla kanylu a opiáty mi do těla neproudí...hmmm...okamžitě jsem ruku narovnala a pak jsem s ní už ani nehnula, abych o přívod té blahodárné tekutiny do těla nepřišla. A tak jsem vydržela do rána...Hodinu co hodinu mně tedy budil tlakoměr, celou noc mě otravoval oxymetr na prstu, ale díky opiátům jsem byla tak oblblá, že jsem vždy jen zamžourala a spala dál. Nějaký hlad, kterým jsem trpěla před začátkem operace mně vůbec nezajímal...ať žije jídlo do žíly!!!

Ráno přišla fyzioterapeutka (ehm...raději bych ji nazvala jinak, abych nám fyzioterapeutům nekazila pověst, ale nenapadá vhodné jméno:-))...no nebudu tady popisovat její postup vertikalizace, ale měla jsem reálné obavy, aby mi nevytrhla nějakou hadičku, které ze mě vedly...Docela ji bavilo tahat mi za cévku a řeknu vám, není to nic příjemného...ale vzhledem ke svému povolání, každá zkušenost a tím spíše špatná, je pro mě přínosem. Ale přežila jsem, stoupla jsem si, přesunula se k umyvadlu a tím jsem se kvalifikovala k přeložení na normální oddělení a vyndání cévky. Hurá!!! Jedna hadička pryč!!! S přesunem na normální oddělení se pojila jedna smutná věc - zastavení přísunu drog přímo do žíly a dohadování se se sestřičkou, jestli už mám nárok na další čípek či prášek proti bolesti. Jednou jsem kvůli tomu raději podstoupila i injekci do zadku, s vidinou toho, že to bude fungovat déle:-D. No zadek mě bolí ještě teď. Ale první den jsem přežila. Sice jsem s redony (to jsou ty hadičky, které mi odváděly odpad z operované rány), chodila jak robokop a neustále jsem se bála, že je někde zapomenu (což by bylo dost nemilé, když mi vedly z těla), ale zvládla jsem to a další den jsem se jich zbavila. A to si pak připadaté volná a ladná jako lesní víla:-). Ještě jsem je ukecala, aby si mě tam jeden den nechali, užila jsem si nemocniční pohodu a další den hurá domů!!! Musela jsem se dát dohromady, abych mohla na sobotní koncert Ennia Morriccona. 

Ať žije výborný nemocniční čaj!

Koncert jsem zvládla a byl parádní, teď tu polehávám jak lemra, normálně si nenamažu ani chleba...Nevím jestli jsem precitlivělý simulant nebo to fakt bolí??? No, zítra jdu na kontrolu tak se asi zeptám...Mohla bych si teda stěžovat, jak je to děsný a tak, že nemůžu nic, o všechno musím někoho prosit, kolem mě bordel...Ale já si ještě před rokem přála, abych mohla jen tak ležet a nemuset nic dělat, takže teď držím ústa a krok :-))) A snažím si to v rámci možností užít, čtu a koukám na blbý film, protože vím, že brzy zas nebudu moct...Ale taky se už dost těším zase na roli matky na plný úvazek se vším všudy, on je taky docela vopruz, pořád někoho prosit a žádat, jestli by mi sem nepřijel pomoct...Sice všichni (rozuměj babičky především) tvrdí, že to dělají rádi...ale...:-D Prostě člověk vždy touží po tom, co nemá...že???

No, ale abych to shrnula:-)) Jsou horší věci, třeba bolest zubu, poporodní bolest, nebo kocovina po opravdu velké párty...:-D Takže operace byla další zkušenost do života. A zkušenosti, ty nám nikdo nevezme. Prsa mám obě, jedno navíc vyzdobeno krásnou jizvou, takže vlastně super:-) 

Jak jsem nešla na pivo...

Dnes večer jsem se těšila, že se Zdendou vyrazime do víru velkoměsta. Už více jak tři roky je to pro mně svátek, když můžeme jít v Praze večer mimo domov. No,ale když i třetí líčení odplavily slzy, tak jsem se s vycházkou rozloučila.

Dostihla mě mocná únava...v bytě chaos, druhý den oslava Edwinových narozenin a v neděli nástup do nemocnice...a já na pokraji zhroucení. Poprvé mi zaťukala u hlavy otázka "proč právě já??" Rychle jsem ji tedy poslala k šípku...ale musím se přiznat, že to na mně dolehlo, nebudu dělat hrdinu:-D...Dolehlo na mně to, že se únava dostavuje rychleji než dříve. Bála jsem se jak to budu zvládát potom....Tím potom myslím v době, kdy už pro okolí budu zdravá...pak jsem si řekla, že toto nebudu řešit, že to prostě nějak půjde...Jasně, že to půjde...ale asi ne tak hladce jak jsem si vysnila...Asi to bude trvat malinko déle, než se dostanu do formy....Tak to byl první důvod, proč šla řasenka do háje.

Ale dala jsem se dohromady, nalíčila jsem se...a začala jsem řešit, jak to bude po operaci. Samotné operace se nebojím vůbec...nechci přímo tvrdit, že se těším...ale...už plánuju, co si tam všechno přečtu a jaké filmy a seriály zkouknu a nebudu se muset o nic starat...:-))). Ale začíná mi docházet, že po té operaci to nebude asi žádná prdel...(ehm, legrace). Tak nějak jsem si vyřešila týden, kdy budu mimo...děti pošlu k babičkám a je to...ve čtvrtek mě pustí, v sobotu mamka přiveze děti, vyrazím s ní na koncert, na který se chystám už čtyři roky, v neděli si trochu dáchnu a od pondělka nastane ostrý režim. No...ale, Edwin není uplné pírko a ač už je chodec, tak tu potřebuje někam vysadit, tam potřebuje popenést, sem tam potřebuje umýt zadek pod vodou...a šetřící režim asi bude delší než jeden týden...A co teď??? To je otázka, kterou si kladu a která mě začíná trochu vyvádět z mého klídku.

Už to prostě trvá dlouho, nechce se mi už otravovat Z.mamku, která sice ráda přijede, ale cítím, že je to jiné než na začátku...Už toužím po normálním režimu, kdy se budu starat o děti já a babička přijede jednou za čas za odměnu...A hlavně, kdy se budu starat já a nebudu po třech dnech zralá na týdenní ozdravný pobyt bez dětí. Nevím kde je chyba, ale mě děti energii berou, místo aby mi ji dávaly, jak to všude čtu...A to byla třetí salva slz...

Zas jsem se nějak sebrala, nějak jsem si to vyřešila, namalovala se a chystala se obléknout, že vyrazíme...a v tom mi bylo sděleno, že děti si mě žádají...ano, na jednu stranu jsem byla ráda, ale na druhou...co si budem povídat...kurňa, děti moje zlatý, já chci na pivo a ne vás hodinu uspávat a řešit s váma, jestli budu ležet u tebe Juli nebo u tebe Edwine...Ale když jsem patovou situaci u kterého dítěte budu ležet vyřešila, poňuchňala se s tebou Juli a přesunula se k Edwinovi, tak tak u něj sedím a začínám brečet...kvůli všemu...a dochází mi, že jsem vlastně ráda, že si tu můžu takhle být a nechat si smýt řasenku slzami (slzy jsou totiž nejlepší odličovač, jak všechny víme:-)) a mít důvod zůstat doma...Takže vám děti děkuji, dneska bych totiž byla stejně dost marný parťák na pivo, určitě bych udělala nějakou scénu Zdendovi, pak bych chytla nějakej virus a nemohla na operaci a vše by bylo trochu v háji.

Takže, i když něco někdy vypadá dost marně, tak to má svůj důvod...děkuji, Juli, žes se mnou chtěla ležet před spaním a děkuji Edwine, že se ti nechtělo moc spát a já alespoň měla čas jen tak sedět a přemýšlet a odličovat se :-D

No a jak to bude po operaci? Ono to nějak dopadne, v nemocnici budu mít dost času smířit se s tím, že zase budu muset prosit o pomoc, že ještě nějakou dobu si nebudu moc dělat vše sama a být nezávislá...

Ale abyste si nemysleli, že jsem slzavé údolí:-DD...to já si vždy jednou za čas takhle odbydu a pak je na nějakou dobu klid:-)) (mám totiž vzhledem k léčbě štěstí, že se mě netýká PMS:-)))...teda já, Zdenda má štěstí :-DDD

Takže když vás budě něco štvát, srát, bude vám do breku...vzpomeňte si, že to má určitě nějaký důvod...

Můj půlrok plný chemie

Tak mám za sebou poslední chemoterapii, ještě tedy nejsme ve stavu hodném slavení, ale hned jak se dám do kupy, oslava bude!! A nezůstane jen u jedné! Protože já jsem tip slavící!

S Krčí jsem se tedy ještě bohužel nerozloučila, poněvadž tam budu chodit na návštěvy ještě celý dlouhý rok. Na Herceptin, to je biologická léčba, asi trochu dryják pro srdce, ale jinak v pohodě. Léčba cílí přímo na nádor (který už tam tedy nemám a až mi ho ještě v nemocnici vynadají, tak tam tuplem nebude nic, tak nevím, kam to bude pak cílit....asi ty zbloudilé rakovinné buňky...a to je dobře) a nemá tolik nežádoucích účinků jako chemoterapie. Ještě jsem nepřišla na žádný, pač je zatím chemoterapie dost úspěšně překrývá:-). Jedná se jen o podkožní injekci, kterou mám v noze zapíchlou CELÝCH pět minut a dělám, že se nic neděje. Vzhledem k mé oblibě injekcí, jde o torturu nejvyššího řádu. Ale což, vydržím...nic jiného mi nezbývá, že:-)?

Ale jak to ted bylo? Na začátku mi ti, co si tím prošli, říkali, že to uteče rychostí blesku...A byla to svatá pravda, ten půlrok byl fičák. On jak se rozdělí do třítýdenních etap, které jsou ještě rozděleny na dobu, kdy vám je dobře, kdy jdete na chemoterapii a není vám nic moc a kdy už jste nějakou dobu po a je vám hej a zas od začátku, tak ten čas má úplně jiný rozměr.

No vezmeme to od začátku. První chemoterapie...Velké očekávání co se bude dít. Nedělo se skoro nic, jen jsem trochu ztratila chuť na různé pochutiny a musela jsem dost přemýšlet, co sním...Nazvala bych to takový stavem v prvním trimestru těhotenství. Pak mi teda ještě vypadaly vlasy, to byla asi největší změna po první dávce. Ale jinak vše dobrý, první chemoterapii jsem zvládla bez pomoci a vše šlo dobře.

Více zde: http://prsavhaji.blogspot.cz/2016/08/chemo-chemo-chemo.html a tady http://prsavhaji.blogspot.cz/2016/08/a-jak-bylo-po-prvni-davce-chemie.html a tady jak jsem přišla o vlasy: http://prsavhaji.blogspot.cz/2016/09/jak-me-opustily-vlasy.html

Druhá dávka - tu mám spojenou s tím, že bylo krásné počasí a i v září jsme se chodili koupat. Tentokrát už jsem tu měla pomoc. První víkend po chemoterapii jsme strávili aktivně na výletech a další týden už jsem byla plně akce schopná. Jídlo stále trochu vázne, ale jen tak, že nemůžu sníst na co přijdu a musím hodně přemýšlet, co si do svých úst vložím:-).

Více zde: http://prsavhaji.blogspot.cz/2016/09/cas-mezi-chemoterapiemi.html

Třetí chemoterapie byla ve znamení odletu do Barcelony. Potřebovala jsem aby vše proběhlo tak jak má, krev byla ok, já byla ok. Tak jsem začala konzumovat šťávu z řepy...No a poprvé se krev trochu vychýlila, ale dál jsem podlévala řepou, takže nakonce vše dopadlo dobře. Chemoterapii jsem dostala a den před odletem jsem dostala i plné svolení od doktorky se slovy jeďte a užijte si to jako zdravá. Vzala jsem to doslova. Zahodila jsem všech X vysoce speciálních roušek, které mi Zdenda přinesl z práce a letěli jsme. Na nějakou rakovinu jsma si tam já a ani můj žaludek nevzpomněli. Jedla jsem vše, pobíhali jsme celý den po městě, večer zakončili vychlazeným pivkem. Prostě idylka. Opět se zde potvrzuje, jak je psychika mocná.

Více zde: http://prsavhaji.blogspot.cz/2016/09/jsem-druhy-nebo-prvni-ted-nevim-jak-to.html

Čtvrtá a poslední chemoterapie z cyklu antracyklinu se mi nějak vypařila z hlavy. Byl už temný podzim a v mé hlavě je také temno:-) Více možná zde: http://prsavhaji.blogspot.cz/2016/10/o-zatoulanych-myslenkach.html

Pátá chemoterapie a první z cyklu taxanů proběhla v Krči. Po rodinném prostředí na Zeleném Pruhu trochu šok pro mně...Prostě továrna a samý staří lidé, převážně muži. Ale člověk si zvykne na vše a nakonec se to tam dalo zvládnout, i přes to nekonečné čekání. Vždy jsem se zvládla nějak zabavit. 

Tato látka dělala úplně jiné stavy naž antracykliny. První dva dny jsem byla úplně v pohodě, ale třetí den na mně padla smrtící únava. Těsně po první dávce jsem tedy zvládla i oslavu babičky narozenin, která byla super, ale pak jsem padla a spala a spala. Jíst jsem ale naštěstí mohla vše, měla jsem spíše opačný problém. 

Další, šestá, dávka proběhla na začátku adventu, a už jsem byla připravena na to, jak to probíhá. Takže po chemoterapii jsem si oběhala nějakou práci, další den jsem udělala nájezd na "můj" sekáč a třetí den jsem padla a spala jsem tři dny. Více zde: http://prsavhaji.blogspot.cz/2016/11/nejsmutnejsi-prani-jsou-ta-nevyrcena.html

Předposlední dávka byla asi skoro nejhorší,  do Vánoc jsem se tedy stihla dát dohromady, ale měla jsem blbou krev. A nebrala jsem na to ohled, abslovovala jsem jednu Vánoční návštěvu za druhou a to se mi dost vymstilo. Skočil na mně bacil...který se mě drží doteď...Teda trochu se stáhl před posledni chemoterapií, takže tu jsem absolovovala, ale tělo ještě nebylo ok, takže teď se pořád plácám s nějakou virózou, ukrutnou bolestí v krku, kašlem jak starý kuřák, zánětem spojivek a já nevím co ještě...

Stavy po poslední chemoterapii mi tedy davájí pěkně zabrat, asi abych si to pamatovala a až se vyléčím, tak si dávala na své zdraví pozor. Protože doteď jsem léčbou procházela velmi lehce a bez větších potíží. Takže ač jsem už dost v depresi a jsem deprivovaná z toho, o co vše přicházím, protože je mi pořád blbě a musím sedět doma, tak si pořád říkám....klid klid, má to smysl, alespoň si to Edito budeš pamatovat, jaký je to humus a budeš na sebe opatrnější. No ale druhé škodolibé JÁ se poťouchle řehtá a říká si, houby si budeš pamatovat...jakmile se ti udělá dobře, zajedeš do svých kolejí a dávat pozor si nebudeš...No a já jelikož se znám, tak asi na sebe nebudu přehnaně opatrná nikdy...ale slibuji si, že se budu snažit udělat nějaký kompromis...:-) Dál budu doma chodit bez ponožek, ale dám si pozor na ten svůj vnitřní vztek a negativní myšlenky...Jo, to by šlo...

Chemoterapie mám tedy za sebou, doufám že jednou provždy, teď mně čeká koncem ledna operace a pak se asi prohlásím za zdravou :-) Jo, ještě mě budou ozařovat, abych svítila jak sluníčko, ale o tom někdy příště. 

Silná trojka

Bylo nás pět. Pět holek, které se v srpnu 2013 staly matkami. Seznámily jsem se na internetové diskuzi. Časem se z pětice vytvořila dvojice a trojice. To tak v životě bývá, že se cesty spojují a zase rozdělují.

Ta dvojice si byla podobná více a i naše trojice má v životě dosti podobné okamžiky. 

Začnu Verčou. Vstup jejího syna ja svět nebyl růžový. Ihned po porodu musel být převezen do Motola z důvodu chybějícího řitního otvoru. Na kontrolách během těhotenství na nic nepřišli a ač vždy napočítali pět prstů, narodil se s jedním prstem navíc. To sice není žádný život ohrožující stav, ale změna počtu prstů může značit nějakou genetickou poruchu. Gabikovi byla diagnostikována vrozená atrézie konečníku. Čekala ho série operací, opakované pobyty v nemocnici, trénování vyprazdňování…Pro Verču náročné období. Až teď zpětně ji moc obdivuji, jak to zvládala, účastnila se s Gábíkem všech našich mimi akcí a člověk ani nepostřehl, že by něco bylo v nepořádku. Takže první silná žena z naší trojice.

Ilka, start Metůdka do života byl také trochu komplikovaný. Hned po porodu také musel do Motola kvůli přiškrcenému varlátku. Naštěstí se vše zvládlo a je z něho krásný zdravý chlapec. Pak Ilka otěhotněla podruhé, my s Verčou jsme byly tou dobou už “zkušené druhomatky”. Zpočátku šlo vše krásně, ale v druhé polovině těhotenství zjistili Ilce hrozicí preeklampsii a musela si jít lehnout do porodnice. Dcerka se narodila o měsíc dříve, byla malinkatá, ale také vše zvládla. Teď už je z ní krásná roční slečna. Ale tím Ilky příběh nekončí.

V červenci jsme byly s Verčou jako tradičně (no podruhé, ale dovolím si to již nazvat tradicíJ) u Ilky na chalupě. My tři holky a šest dětí pod tři roky. Velký šrumec, který nás baví. Večer při lahvi vína si Ilka postěžovala, že ji bolí oko. Ale nějak jsme to zamluvily, dopily jsme lahev a šly spat. Další den jsem se rozjely ke svým domovům. Večer Ilka píše, že moc nevidí a že oko, bolí jak sviňa. Urgujeme ji, ať si okamžitě dojde na pohotovost. Ilka poslechla. Bylo to závažnější než jsme si všechny myslely. V místní nemocnici si ji chtěli rovnou nechat, doktoři měli podezření na roztroušenou sklerózu. Ilka odmítla s tím, že si hned další den dojde v Praze na neurologii. Tam to nabralo rychlý spád, série vyšetřeni skutečně potvrdila roztroušenou sklerózu. Já v té době byla na dětském táboře kdesi v lesích a pamatuji si, jak jsem zprávy od ní hodně intezivně prožívala. Připadalo mi to jako špatný sen. Jako fyzioterapeut jsem věděla co vše to může obnášet.

Nicméně Ilka je silná a statečná žena, nyní čeká na stanovení přesné diagnózy, jelikož doktoři jail podezření, že to není RS ale jiný typ autoimunitního onemocnění a na následné přidělení biologické léčby. V tuto chvíli, troufám si tvrdit, je v remisi, užívá si svých dvou dětí a žije naplno.

Můj příběh už znáte, jen musí připsat, že já si svojí osudovou bulku našla týden po tom, co se Ilka dozvěděla svou diagnózu. Když jsem to holkám psala, připadala jsem si fakt blbě, jako největší hypochondr, co řeší nějakou bulku, zatímco Ilka leží v nemocnici s atakou roztroušené sklerózy. Jednoduše jsem si říkala, že není statisticky možné, aby mně něco bylo, když to padlo na Ilku. Jak vidíte, možné je vše. Nicméně, nás to nerozhodilo, stále podnikáme různé akce. Rozumějte, chodíme s dětmi na hřiště, ale občas i za kulturou, s dětmi i bez. Funguje i černý humor, čekaly jsme s čím se na nás vytasí Verča. Naštěstí s námi basu nedrží:-). 

Tak to je příběh mých dvou kamarádek a můj. A až při psaní tohoto článku mi došlo, jak jsou si ty příběhy podobné.  A věřím, že jsme si všechny tři to horší už vybraly a těším se na společné zažitky v novém roce:-)

Jedna moje Všechnopárty...aneb jak bylo v roce 2016?

Ač moc nemám ráda takovéto bilancování na konci roku, co bylo dobré, co zlé, co nejhorší co nejlepší a co nás čeká v novém roce, tak přece jen se do něj asi taky pustím. Protože jsem nucena sedět dnes doma s rodiči,  a řeknu vám, program v televizi je dost tristní. Tak jsem si řekla, že si alespoň zhodnotím uplynulý rok, když už je ten Silvestra a já sedím doma. 

Člověk by si mohl myslet, že právě uplynulý rok byl dost bídný. Když jsem skoro víc jak půl roku byli na střídačku nemocní a když už to vypadalo, že nemoci jsou fuč, tak přišla nemoc s velkým N. Ale život to zařídil tak, že s plynoucím časem si pamatujeme jen to dobré. Takže rok 2016 byl vlastně super!

Dnešní krásný den strávený v posteli, ještě že mají rodiče tak krásný výhled:-)

V lednu jsme se Zdendou vyrazili jen sami dva do Londýna. Bez dětí. To bylo najednou svobody...možnost starat se jen o sebe, v noci nerušeně spá (no mělo to jeden zádrhel, viz dále), dát s v klidu trochu alkoholu, anž bych se musela bát, že svým dětem skrz mateřské mléku způsobím nějakou újmu, neřešit jídlo, neřešit nic....Jediný háčkem byla má prsa...v té době jsem dost vydatně kojila obě děti, takže když se pak nedostávalo odběru, tak to byl trochu problém. Který došel až tak daleko, že jsem skončila na záchodě v National Gallery, kde jsem tuto vzácnou tekutinu odstříkávala do záchodu (omlouvám se citlivějším a utlocitným čtenářům:-D, jestli se vám to zdá nechutné...ale to je život), totéž jsem opakovala v Tate Gallery a už ani nevím kde ještě....o nutnosti nočního vstávání ani nemluvím...No ale výlet byl bájo!!! A dost se divím, že jsme se trefili do termínu, kdy byly obě děti zdravé:-))

Navštívili jsme několik plesů, zvládli jsem pár víkednových akcí s kamarády (opět to vždy vyšlo v takovém mezidobí, kdy nás zrovna neokupoval žádný bacil). Děti si odbyly neštovice, ač v tu chvíli jsem byla dost zoufalá, teď volám hurá sláva, máme to za sebou. V půlmaratonu jsem si v dubnu s minimálním tréninkem střihla osobák. V červnu jsem teda přišla o svatby mých kamarádek, což jsem tedy hodně obrečela, protože takovéto akce se většinou moc neopakují (a když už jo, tak myslím, že podruhé už to není ono, ne:-)??? No ale zas jsme zvládli výlet do Francie na ME ve fotbale. A vybrali jsme si asi nejzajímavější zápas našich. Fotbaloví fanoušci jistě vědí.  Na konci června jsme navštivili vinný sklípek na Moravě. Kdyby nebylo fotek, tak na tuto vydařenou akci skoro zapomenu...Jo prostě jsme toho zažili spoustu:-)

Plesová sezona se vydařila

Pražský půlmaraton

Víkend na Vranově

Ve Francii na fotbale

V červenci jsme byli naprosto zdraví, všichni. Byli jsme na nejvíc pohodové dovolené v Česko-Saském Švýcarsku, na táboře. V srpnu na další skvělé dovolené s kamarády. Konečně jsme se potkali s mým starším nevlastním bratrem, se kterým jsem se chtěla seznámit už dlouho...ale nějak se nedařilo. A setkání dopadlo skvěle a nebylo poslední. Pak se teda objevila ta rakovina. Ale...zas jsem díky ní začala psát a zjistila jsem, že mě to baví...Že mě pak baví číst, jak vás to baví...

I přes to jsem zvládla úplně v pohodě letět do Barcelony, kde bylo nádherně...Jen si na to vzpomenu, mám úsměv na rtech a už plánuji kam poletíme příště.

Vánoce byli trochu slabší, nebudu sluníčkově tvrdit jak to bylo všechno krásné a pohodové...Pro mě to byl stres...nějak se to všechno seběhlo dohromady a s chemoterapíí týden 10 dnů před jsme prostě nestíhala (a to jsem se ani nesnažila mít vše dokonalé). Dopadlo to tak, že jsem padla do postele s horečkou a chvílema jsem si myslela, že je to moje poslední hodinka. Ale teď už je mi lépe a jsem rozhodnutá vstoupit do roku 2017 zdravá. Takže dopisuji článek a jdu spát. Ať teplota a zánět spojivek zůstane v roce 2016:-)

Takže můj rok 2016 byl vlastně krásný...a to jsem vlastně ani nenapsala, jak jsem díky nemoci zjistila, že mám kolem sebe báječné lidi. 

A jaký bude rok 2017??? Já myslím, že ještě lepší! Jelikož jsem pod stromeček dostala nový super truper foťák, tak se těším na zážitky a události, které budu moct fotit:-) Máme v plánu pár cest, stavbu baráku, takže se nudit nebudem:-) A vám přeju ať ten další rok je podle vašich představ!! A hlavně žijte podle sebe a tak jak to vyhovuje vám:-)))