Silná trojka

Bylo nás pět. Pět holek, které se v srpnu 2013 staly matkami. Seznámily jsem se na internetové diskuzi. Časem se z pětice vytvořila dvojice a trojice. To tak v životě bývá, že se cesty spojují a zase rozdělují.

Ta dvojice si byla podobná více a i naše trojice má v životě dosti podobné okamžiky. 

Začnu Verčou. Vstup jejího syna ja svět nebyl růžový. Ihned po porodu musel být převezen do Motola z důvodu chybějícího řitního otvoru. Na kontrolách během těhotenství na nic nepřišli a ač vždy napočítali pět prstů, narodil se s jedním prstem navíc. To sice není žádný život ohrožující stav, ale změna počtu prstů může značit nějakou genetickou poruchu. Gabikovi byla diagnostikována vrozená atrézie konečníku. Čekala ho série operací, opakované pobyty v nemocnici, trénování vyprazdňování…Pro Verču náročné období. Až teď zpětně ji moc obdivuji, jak to zvládala, účastnila se s Gábíkem všech našich mimi akcí a člověk ani nepostřehl, že by něco bylo v nepořádku. Takže první silná žena z naší trojice.

Ilka, start Metůdka do života byl také trochu komplikovaný. Hned po porodu také musel do Motola kvůli přiškrcenému varlátku. Naštěstí se vše zvládlo a je z něho krásný zdravý chlapec. Pak Ilka otěhotněla podruhé, my s Verčou jsme byly tou dobou už “zkušené druhomatky”. Zpočátku šlo vše krásně, ale v druhé polovině těhotenství zjistili Ilce hrozicí preeklampsii a musela si jít lehnout do porodnice. Dcerka se narodila o měsíc dříve, byla malinkatá, ale také vše zvládla. Teď už je z ní krásná roční slečna. Ale tím Ilky příběh nekončí.

V červenci jsme byly s Verčou jako tradičně (no podruhé, ale dovolím si to již nazvat tradicíJ) u Ilky na chalupě. My tři holky a šest dětí pod tři roky. Velký šrumec, který nás baví. Večer při lahvi vína si Ilka postěžovala, že ji bolí oko. Ale nějak jsme to zamluvily, dopily jsme lahev a šly spat. Další den jsem se rozjely ke svým domovům. Večer Ilka píše, že moc nevidí a že oko, bolí jak sviňa. Urgujeme ji, ať si okamžitě dojde na pohotovost. Ilka poslechla. Bylo to závažnější než jsme si všechny myslely. V místní nemocnici si ji chtěli rovnou nechat, doktoři měli podezření na roztroušenou sklerózu. Ilka odmítla s tím, že si hned další den dojde v Praze na neurologii. Tam to nabralo rychlý spád, série vyšetřeni skutečně potvrdila roztroušenou sklerózu. Já v té době byla na dětském táboře kdesi v lesích a pamatuji si, jak jsem zprávy od ní hodně intezivně prožívala. Připadalo mi to jako špatný sen. Jako fyzioterapeut jsem věděla co vše to může obnášet.

Nicméně Ilka je silná a statečná žena, nyní čeká na stanovení přesné diagnózy, jelikož doktoři jail podezření, že to není RS ale jiný typ autoimunitního onemocnění a na následné přidělení biologické léčby. V tuto chvíli, troufám si tvrdit, je v remisi, užívá si svých dvou dětí a žije naplno.

Můj příběh už znáte, jen musí připsat, že já si svojí osudovou bulku našla týden po tom, co se Ilka dozvěděla svou diagnózu. Když jsem to holkám psala, připadala jsem si fakt blbě, jako největší hypochondr, co řeší nějakou bulku, zatímco Ilka leží v nemocnici s atakou roztroušené sklerózy. Jednoduše jsem si říkala, že není statisticky možné, aby mně něco bylo, když to padlo na Ilku. Jak vidíte, možné je vše. Nicméně, nás to nerozhodilo, stále podnikáme různé akce. Rozumějte, chodíme s dětmi na hřiště, ale občas i za kulturou, s dětmi i bez. Funguje i černý humor, čekaly jsme s čím se na nás vytasí Verča. Naštěstí s námi basu nedrží:-). 

Tak to je příběh mých dvou kamarádek a můj. A až při psaní tohoto článku mi došlo, jak jsou si ty příběhy podobné.  A věřím, že jsme si všechny tři to horší už vybraly a těším se na společné zažitky v novém roce:-)