neděle 5. března 2017

O dětech a emocích

Během nemoci jsem měla hodně času přemýšlet...o sobě, o svém životě...a tak...však to znáte. Největší zemětřesení v mém životě ale způsobil příchod dětí. Od určitého období svého života jsem je chtěla, ale nikdy mě nedostihl tikot biologických hodin a kdybych na něj čekala, tak se asi Juli se Edwinem nikdy nenarodí.



Nebudu psát, že mám své děti ráda....Protože to je snad jasné?? Ne? Nesnáším takovéto typické mateřské sousloví....Mám své děti ráda, ale...doplňtě dle své fantazie...Protože své děti by měl mít člověk rád bezpodmínečně, bez žádného ALE...



Ale ani nebudu psát, jak moc si svou mateřskou roli užívám...snažím se o to, protože vím, že jednou na to budu s láskou vzpomínat a chci mít těch vzpomínacích okamžiků co nejvíce. I když v daném momentě, je pro mě sem tam těžké si ty okamžiky užívat...Třeba ve chvíli, kdy už jsme měli být asi tak deset minut někde úplně jinde a my se zatím motáme stále doma, protože Juli si prostě ty bílé punčocháče brát nebude a během toho jak se je snažím na Juli navléct, tak ona si začne sundavat spodní kalhotky, jelikož zjistí, že ji škrtí. Edwin se mezitím vaří v bundě a vydává se prozkoumávat panelák, pěkně patro po patře. 

To jsou chvíle, kdy bych se raději viděla někde v Asii jako digitální nomád. To teď frčí, ne??? 

V průběhu chemoterapií jsem s nevolí zjistila, že to co mě nejvíce vyčerpává jsou právě ty děti...resp. Julinky nálady, roztovdivné požadavky (mami budem si hrát na miminka, jo? Já budu Klárka a bude lézt po čtyřech a ty se o mně starej...a rázem jsem místo dvou malých dětí měla dvě ještě menší...), neustále nucení do jídla (přece nemůžou být jen na bonbonech a lízátkách, ne? Nebo jo??? Ne!)...Takže si během léčby snažím přístup k dětem nějak přeonačit, naučit se s nimi hrát (ale ne, na miminka fakt hrát nebudu, Juli!!), neřešit jejich jezení či nejezení (ale Juli sa Edwine, zapomeňte na sladkosti, hlad na vás!:-) a udělat si svůj soukromý pravidelný program (kamarádky, kamarádi kdo se hlásí na vymetání kaváren, tělocvičen nebo čehokoliv jiného?) A omezit pobyt na internetu během dne...Protože jak všichni víme a, to je neuvěřitelný žrout času....raději to ani nechci počítat...

Návrat do běžné reality s plnou mateřskou nasazeností bude asi těžký, nahodit pevné nervy, řvát na děti jen omezeně, ale zároveň nedusit své emoce uvnitř...No snažím se na to nějak připravit, začátek nebude asi úplně jednoduchý, nebudu si nic namlouvat...Předem se vám moje děti milovaný omlouvám, já za to nemůžu, že zkřížením genetického fondu mých rodičů ze mě vznik cholerik par excellance...Ale naučím se s tím pracovat a i kdyby ne, pokusím se to naučit alespoň tebe Julinko...Protože každý je nějaký...a lepší být člověkem živým, i když s překypujícími emocemi, než člověkem polomrtvým s emocemi na uzdě a s výrazem mouchy snězte si mě...

A já si jdu sehant lístky na představení Čtyři dohody...Na to teď ujíždím a spravuji si tím náladu: 

https://www.youtube.com/watch?v=nlZ7JzPZ2ZI


DOPORUČUJI!

2 komentáře:

  1. :) mám své děti ráda Edit a Čtyři dohody jsou hodně dobrý :) hezky jsi to napsala ;)

    OdpovědětVymazat
  2. Ahoj Edit, mám tři děti po 2,5 letech. No děti, vlastně holky :-) Zažívám to samé, a taky mi hodiny až tak zuřivě netikaly... Samozřejmě je bezpodmínečně miluju a ony to moc dobře vědí, i když na ně zrovna ječím. Žádné výčitky, jsme normální mámy. Doporučuju knížku " Odvrácená strana matky od Moniky Valentové a ilustracemi Martina Veselovského. Opravdu mě dost pobavila a nejsme v tom samy :-) Market PS A držím palce!

    OdpovědětVymazat

http://editastruskova.cz/

Nové články najdete zde: http://editastruskova.cz/ Těším se tam na vás!