Včera Zdenda v dobré víře vyrobil Edwinovi meč. No, já bych to spíš nazvala smrtící zbraní, meč pomalu větší než Edwin, který když se rozmáchne, tak s Juli nestačíme uhýbat. Nevyhla jsem se ani souboji, takzvanému mečování, jak to nazývá Edwin. Ještě, že nejsem chlap, jinak bych z tohoto souboje odešla vykastrovaná.
Pak stavíme bunkry. Ne, není to taková ta idylka, kdy děti pomáhají a pak o nich hodinu nevíte, protože jsou zalezlé uvnitř a pořádají svačinu, kterou jste jim tam za tímto účelem dali. Nejprve se pohádají, čí židle bude tvořit nosnou zeď. Pak jestli tam bude okno nebo ne. A nakonec následuje hádka o tom, jaký “koberec” bude uvnitř. No zkrátka příprava na budoucnost. A poté co je vyřešeno stopadesát jedna sporů a bunkr je postaven, tak děti za mnou postupně chodí s požadavky na pohádku vitamínový bonbon, čokoládku, bonbon, čokoládku, pohádku, vitamín. A o bunkr jen zakopávají. A takhle to jde celý den.
A já se po třech den doma začínám těšit do práce a uvědomuji si a přiznávám si (ač to není jednoduché), že stavění bunkrů, řešení sourozeneckých sporů a neustále vymýšlení důvodů, proč bonbončokládkuvitamín teď ne, mě opravdu nenaplňuje. Teda, to stavění bunkrů docela jo. A zitra si ho postavím a zalezu do něj sama a vylezu, až přijede Zdenda. Jo!
A na závěr je třeba napsat, že být doma s nemocnými dětmi má i něco do sebe. Například pro mě je to velká škola seberozvoje. Pro mě jako pro cholerika vyžadujícího svůj osobní prostor to není moc procházka růžovou zahradou, ale vím, že když to dám, tak to bude další krok ke spokojenému životu a hlavně k tomu, abych byla zdravá a nemusela se bát.
Tak pokud jste na tom jako já, zalezlé doma s dětmi, nezoufejte, postavte si bunkr a schovejte se tam před dětmi :-).
Žádné komentáře:
Okomentovat