Athénské dobrodružsví

Odlet z Bratislavy ve 20:30, přílet Athény 23:30. Cesta z Prahy do Bratislavy se zastávkou v Brně 6h. S dětmi ideální cesta, nemyslíte? Ale low budget je low budget. Ryanair z Prahy do Athén nelétají.

Poté přesun do pronajatého bytu. Děti spí, máme spoustu věcí, není čas na hrdinství a berem první taxi stojící před letištní halou. Narve nás všech pět, včetně kufrů, krosen a kočáru do své stařičké Toyoty. S autosedačkami pro děti si v Řecku hlavu nelámou. Řidič je také stařičký, když mu ukazujeme napsanou adresu, ukáže na svůj zrak a zavrtí hlavou. Že by neviděl? Po 5 minutách jízdy, kdy suverénně na dvouproudé silnici se zátarasami uprostřed vjede do protisměru, se začneme obávat, že jeho zrak bude asi opravdu vetchý. Řidič se asi 10x pokřižuje. Já se nekřižuji, googluji cestu a pak odpočítávám kilometry do cíle. Těsně před cílem objede pár bloků navíc, aby nahonil kilometry na taxametru. Při kasírování po nás chce o 7 eur navíc. Za to, že nás naložil i s kuframa. To se nám nelíbí a trochu rozvíříme horkou řeckou krev. Hádka nekončí situací win-win, ale je to lose-lose, Zdenda totiž platí eura navíc, ale vyhádá si účtenku. No neva, ubytujeme se v krásném bytě jedeme spát.

Nejoblíbenější část našeho apartmánu

Brzy ráno Zdenda odjíždí opět na letiště a pak letí směr Istanbul. Co v Athenách, že? A děti se rozhodnou, že už spát nebudou. Čeká nás s Maruškou náročná středa. 

Rozhodneme se, že vyrazíme obhlédnout olejovou skvrnu ze ztroskotaného tankeru. Doufáme, že to je jen mediální bublina. A ač se někteří koupou, olejový smrad hovoří za vše. No neva, vydáme se hledat bazén. Mezitím se nám tedy podaří píchnout kolo u kočáru, takže vláčíme urvané děti po svých nějaké 3 km zpět na byt. Tam děti ožívají a my s Maruškou uvadáme. Ale sebereme zbytky posledních sil a vyrážíme k vytipovanému bazénu. Doplazíme se tam celí splavení chvilku po 16h. Těšíme se jak se ponoříme do azurově modré vody. A…plavčice nám oznamuje, že je pro veřejnost otevřeno je do 16h. Edwin se mezitím stihl svléci do noha a občurat tam jeden jediný stromek. Takže děti polijeme vodou z lahve na pití a jdeme domů.

Druhý den beru kolečko od kočárku a jdu vyměnit duši. Tu od kočárku, moje je v pořádku a v zenové mlze z cestovního dobrodužství. Opojená radostí z toho, že jsem našla cykloservis, kde mi kolo opraví, učiním zásadní chybu. Nedomluvím si cenu dopředu. Takže místo 5 euro po mě chtějí nekřesťanských 20 euro. Davám mu 15 a jdu. Nevadí, to je těžký život turisty:-D. Před barákem nás nakládá naše ubytovatelka do svého VW Beatlu a veze nám ukázat krásy okolí a hlavně bazén, kam nás pustí a nechají nás tam se vykoupat. Do mikro auta se vejdeme my 4, kočárek a bytná se psem. Edwin je šťastný, že jede autem bez střechy, Juli má radost, že si může během cesty hladit pejska, já, že jsme se všichni vešli a Maruška je utlačená kočárkem, jelikož sedí na pátém místě v autě pro čtyři. To že dětské autosedačky by zbytečně zabírali místo, je zbytečné psát. Zbytek dne trávíme u bazénu a máme se krásně. Po cestě zpět tedy opět prorážíme kolo u kočárku. 

A takhle krásně jsme se vešli do mikroauta

Druhý den vyrážíme opět do cykloservisu, teda tentokrát jde Maruška a má jen 5 euro. A skutečně výměna duše u kola stojí 5 euro. Pak vyrážíme do centra. Večer se vrací Zdenda s půjčenou károu.

Další den jsme pozvaní na pravou řeckou dětskou oslavu narozenin. Předtím se jedeme konečně vykoupat k čistému moři. Škoda, že nesvítí slunce, fouká vítr a je asi tak 22 stupňů. Ale dětem je to šumák, já se otužuju a Zdenda má po vzoru svého syna “zimu rád”. Jen Maruška se choulí na dece a luští sudoku. Poté co řádně vymrzneme vyrážíme na avizovanou party. Edwin jen ve slipech, jako správna matka jsem sobě sbalila 3 outfity a Edwinovi jen jeden. Ten který měl na sobě. A počůral si ho. Neva. Party je skvělá! 

Zimě mě vyhnala se proběhnout

Pravá řecká party

Místo pro party jako stvořené!

Další den jsme celý den na pláži. A je teplo! Trochu nuda, že :-D? 

A ač by se mohlo zdát, že do včerejška se na nás lepily samé lapálie - jako ztroskotaný tanker a zamořené všechny athenské pláže (máme byt kousek od pláže:-D) a několikrát píchlé kolo u kočárku, zima na pláži - a ta pravá idylka nastala až dnes, tak to je velký omyl! Protože alespoň máme nač vzpomínat a hlavně nebyl čas přemýšlet! Dnes jsem se zastavila a odpočívala a…teda nic moc, moje psychika je stále po událostech dnů minulých dost pochroumaná a asi to bude běh na delší trať ji zase nastartovat a myslet na věci pozitivní a nepitvat se v těch negativních. Ale ono to nějak půjde, rozhodla jsem se, že se naučím si správně přát a bude to :-DDD. 

A teď si mimojiné přeji, aby si vás co nejvíc koupilo náš krásný Bellis kalendář na rok 2018! 

Jak jsem prozřela...

Zažila jsem týden prosycený strachem. Vyčerpalo mě to. Dost.

Nebyl to takový ten strach, kdy se bojíte, že něco nezvládnete.

Ani strach z něčeho co vás děsí.

Už vůbec to nebyl strach, že se ztrapníte. Že budete druhým pro smích.

Ba, nebyl to ani strach o druhou osobu.

Byl to prostý, surový strach z toho, že už nebudete na tomto světě.  Nemyslím tím strach z vlastní smrti, jak by se mohlo zdát. Myslím tím strach z nebytí. Z toho, že pro ostatní přestanete reálně existovat. Že nebudu fyzicky přítomni u toho jak vyrůstají vaše děti. Těžko se to předává dál a asi, kdo to nezažil, ten to nepochopí. Byl to pro mě zcela nový pocit. A příjemný tedy nebyl. Byl to strach až na dřeň, kdy vám proběhnou hlavou takové věci, které ani nebudu psát. Kdybych mohla, klidně bych se té zkušenosti vzdala. Ač mi v hodně dala.

Něco, konkrétně zpráva, že výsledky jsou dobré, mě polilo živou vodou. Celý rok, kdy jsem se léčila jsem čekala, kdy přijde toto jakési prozření, kdy se přestanu rozčilovat nad kravinami, naopak se z nich budu radovat a prostě budu žit v přítomnosti. Tak jak se teď všude píše. Nešlo mi to. Snažila jsem se, ale okolí mi to kazilo :-D.

Ale to je blbost, pokud se rozhodnote žít v přítomnosti, nemůže vám to zkazit nikdo, krom vás samotných.

Po této týdenní zkušenosti plné strachu jsem přišla na pár věcí.

Nikdy nemůžu řicí, že jsem přežila rakovinu, nebudu se nikde pyšnit nápisem BREAST CANCER SURVIVOR. Ano, teď jsem přežila. A jsem rozhodnutá, že tu budu ještě dlouho a budu zdravá. Ale chci být na pozoru, dávát si na sebe pozor a nemrhat zbytečně vteřinami řešením blbostí a podobně. Mohla bych napsat - odteď budu žít v přítomném okamžiku. No budu se o to snažit, ale já ráda vzpomínám i na příjemné věci minulé a dokonce se ráda zamyslím i nad těmi nepříjemnými věcmi. Abych si mohla tady a teď uvědomit jak se mám dobře. A chci se občas podívat do budoucnosti. Zasnít se, jak budu ležet na pláži v Řecku. Třeba. Dál se koukat raději nebudu :-).

Nebudu psát, že jsem za tuto zkušenost ráda, kdybych mohla, raději bych ji asi vynechala. Přece jen, ještě teď je mi fyzicky blbě, když si vzpomenu na ten týden plný strachu. Ale když už mi byla dána, tak z ní musím vykřesat co nejvíce.

Každý máme na tomto světě daný určitý čas a určitý osud. A všichni máme možnost s osudem hýbat. Ale někdo si to díky okolnostem uvědomuje více a intenzivněji a může s ním hýbat více. Někdo si to uvědomí pozdě a už to nejde tak lehce. Ale vždy je tady naděje.

Než jsem článek dopsala, došla ke mě zpráva, že u Athén ztroskotal tanker a pláže jsou zavřené, neboť jsou znečištěné. No, nebudu říkat, že mě to nenaštvalo. Naštvalo, nejvíce jsem se těšila na válení se u moře. No ale co, stalo se, vymyslíme jiný program. Jsou horší věci. Taky bych mohla sedět doma a odpočítávat měsíce a roky...do čeho, to si domyslete. 

Když se zastaví čas...

Paralýza. 

To se tak těšíte na jedno z mnoha vyšetření. Malinký červíček strachu hlodá, ale malý strach vždy dokáže přebít optimismus a plány co vše budu dělat, když jsem sama a můžu co se mi zamane. V den vyšetření se v šest ráno vymátožíte z postele...A pak do ní jeětě na pět minut zalezete. Raději obětuji snídani než 5 minut spánku navíc. V sedm už sedím v té divné čekárně na radioizotopickém oddělení. Ale výskyt divných lidí od minula poklesl. Všichni vypadali normálně a byli příjemní. Místo očekávaného nápoje je mi do žíly vpraven radionuklid. Už se mi ta vyšetření za ten rok dost pletou. A vyrážím do mé oblíbené a inspirativní kavárny, kde jsem loni také trávila ty dvě hodinky než se látka rozprostře po celém těle. A plánuji si, co budu dělat až budu mít po vyšetření. Co vše musím zařídit a jak si užiji zbytek volného dne. 

Po cestě autobusem zpět do Krče zase vystrkuje červíček strachu své růžky, které vlastně nemá. Přicházím na oddělení, v klídku v pohodě. Červa jsem zahnala. Lehám si na stůl po gamakameru a usínám. Po 20 minutách se probouzím a čekám, že mi sestra řekne, že můžu jít počkat na výsledky.

Paralýza. 

Sestra přichází, ale z otázkou, zda nemám problém s hrudní páteří. Mám. Z červíčka se stává červ. Znova ulehám, tentokrát s rukami nad hlavou. Je třeba se na hrudní páteř podívat pořádně. Je mi špatně a začínají mi téct slzy. Trvá to 12 minut. Během těch 12 minut přemýšlím opět o životě a smrti. Nemůžu se ani hnout. Ani nemůžu. Aby vyšetření proběhlo tak jak má. 

Paralýza.

Čekám, že to bude vše, že mi sestra jen řekne, že dobrý a budu moct jít. Jenže baví se s další sestrou, jestli má zůstat, kdyby tam byla nějaká patologie. Je mi ještě hůř. Chce se mi křičet. Nemůžu. Ještě musím ležet a jedu pod CT. Moje hlava pracuje na plné obrátky. CT mi přece minule nedělali. Co to je? Jak se žije s metastázami v páteři? Ne, to budou jen nějaké výrustky, hrudní páteř mě bolí odjakživa. Jak dlouho budu ještě na světě? Má cenu se nervovat se stavěním domu, když ani nevím kolik času mi zbývá? A podobné věci mi proběhli za těch 30s na CT hlavou. Přichází sestry, usměvavé, jako kdyby se nic nedělo a vše bylo v pohodě. Možná je...ale mě nikdo nic neřekne. Minule mi řekli rovnou, že je vše ok. Tak proč teď ne???

Paralýza.

Nemůžu nic, jsem tu sama, chce se mi brečet. Pak si zase racionálně říkám, že to prostě bude dobrý. Že je nesmysl, abych měla něco špatného v kostech. Teď mi nezbývá než vydržet a nezhroutit se. A zvyknout si. Strach byl a strach asi bude. Venku je krásně a já jdu dělat to co jsem si naplánovala. Jen místo očí si raději namaluju pusu.

Magické datum 18.8.

Tak dnešek se zas podařil :-D Před pěti lety jsem se vdávala, před čtyřmi roky jsem netrpělivě očekávala Julii, které se na svět moc nechtělo, před třemi jsme si už byl na cestě Edwin a nevím co jsme dělali, před dvěmi byla vedra a už jsme byli čtyři, před rokem, všichni víme...a letos to bylo takto:-)

Začalo to ráno, kdy si Juli neodpustila ranní výstup alá "mě ty šaty vadí" a nasledný půlhodinový srdceryvný pláč...Juli, Juli...vidím to na hvědnou dráhu minimálně na Brodwayi. Pak minutová pauza a klid, než jsem vyndala Edwinovi kolo, Juli zas spustila svou hereckou etudu, která ale měla výhodu, v tom, že v rozčilení vysprintovala náš kopec během minuty.

Ufff, jsme na zastávce, opět chvilka klidu, zvládám i trochu uspořádat dopravní prostředky na kočár a připravit se na nástup do autobusu. Autobus přijíždí...nastupujem...Edwin je vyjimečně rychlejší, jelikož Juli má kárku a přece jen ji trochu trvá než ji vyrve do autobusu a zabírá tedy Julince místo u okna, Juli to nerozdýchá, naštěstí mé diplomatické schopnosti ji zvládnout přesvědčit, aby nekřičela na celý bus...po 8minutách si oddychuju, vyndám kočár, kočárek, kolo, jedno dítě, druhé dítě a hurá k vodě!!!

A nastává asi tak hodina až dvě rodinné pohody...Máme se opravdu krásně...než nastane čas oběda. Plán zní krásně, uspím Edwina, zajdeme se do restaurace na oběd, Edwinovi necháme jídlo zabalit, dám si kafe...pohoda jazz....Edwin má jiný názor, neva...alespoň se nají i on...objednávám pizzu a malou dvanáctku, na děti jsem s pitím nějak zapomněla, ale neva, hrají si v koutku a jsou spokojené, sem tam trochu bitka, tu o medvěda, tu o židli...však to znáte, ne?

Pořád klídek, ale po 20minutách se můj hlad začíná zvětšovat, ale nechci prudit...ale po dalších 5 už začínají otravovat i děti, mě se motá hlava, asi z hladu (nebo z té dvanáctky nalačno??) a po 40 minutách se nesměle zeptám, zda na nás nezapomněli...zapomněli...No tak si počkáme ještě 15minut, pak to konečně donesou, hladové děti se vrhnou na vařící pizzu, spálí se a řev...raději je krmím a smiřuji se s tím, že si dám zbytky (ananas a okraje), nevadí...za čekání dostanou děti nanuka gratis, bohužel jen Míšu, opět řev...ale jen malinkej. Pak si říkám, že by ten Edwin už mohl teda spát, no s nanukem v puse, to moc nejde...ale co, třeba usne u jídla...

Neusnul...kašlu na něj a jdem se koupat...on to dá i bez spánku...Za dvě hodinu zjištuji, že to nedá...nebo dal by, kdybych za něj nepostavila hrad (znáte to, rodičovské neuspokojené ambice:-D. Edwin spustil tak, že jsem musela Juli vytáhnout za vlasy z vody a rychle vyklidit pole...řval, válel se po zemi, pak se uklidnil, pak si zas vzpomněl, že jsem ten hrad postavila místo něj a spustil nanovo...Za vydatného řevu jsem opouštěli areál Žlutých Lázní, porušila jsem všechny své zásády a koupila mu lízátko...jednak abych ho umlčela a hlavně aby mi neusnul...to je ta rodičovská alchymie která, kdy se jednou snažíme dítě uspat a pak ho zase zuby nehty držíme vzhůru, může neznalým této problematiky přijít dost přitažená za vlasy, ale ostatní chápou...Takže děti vyfásli lízátka, nějak jsem se dohrabali na bus, v KLIDU jsme nastoupili a vyjeli...a byli jsme zas středem pozornosti v autobuse, jelikož Edwin usínal a já se ho snažila všemožně udržet vzhůru a to se mu nelíbilo, tak řev...konečně jsme dojeli domů, za zvukového doprovodu jsme došli domů...

A nastal KLID!!!A dokonce i smích...Byla jsem odměněna za svou trpělivost a v osm jsem si otevřela víno :-D, děti spaly!!

A bez nadsázky - byl to krásný den! Někomu může příjít asi dost šílený (proto to sem píšu, že? :-))), ale když si vzpomenu na to co jsem dělala před rokem? Kdy jsem sice nějak fungovala, ale nevěděla jsem, jak budu fungovat za rok, tak jsem za ten dnešní den šťastná!!

A ještě jsem dnešním dnem pět let vdanou ženou za toho nejlepšího muže pod sluncem:-)...no dobře, to je trochu patetické, ale občas člověk musí projevovat patos, ne :-D?

Takhle jednou před rokem - 2.část

Čekání na výsledky z biopsie bylo dlouhé. Hned další den po biopsii jsem překopala plány a povolala děti do Prahy. Musím si je užít, když zachvíli umřu, říkala jsem si. Babičky děti sbalily a společně vyrazily autem do Prahy. Juli to nějak nedala v Budějcích hodila takovou šavli, že v autě se už nedalo být, resp. zvládly to jen silné kusy. Takže Juli se Zdendovou mamkou volila cestu vlakem a Edwin, který tehdy ještě neuměl mluvit a tak nemohl protestovat, pokračoval v blitkoautě směr Praha. 

Další dva dny jsme tam nějak přežili a naštěstí v sobotu jsem vyjeli na dovolenou s kamarády. Bylo to přesně před rokem.

Letos jsme tu znova, se stejnými lidmi, na jiném místě, s rokem plným zkušeností. Loni ta dovolená asi zachránila můj duševní stav. Bylo to to nejlepší možné čekání na ortel. Pomalu jsem se smiřovala s tím, že to asi úplně dobré nebude. Ale týden nabitý zážitky a okamžiky s kamarády mi dával celkem často zapomenout na to, co mě asi čeká. Večer jsem vždy měla pocit a potřebu se ostatním svěřit. Ale jsem ráda, že jsem to neudělala, nač si kazit klidné a pohodové dny. Z pohody mě trochu vytáhl telefonát s informací, že výsledky už jsou. Po telefonu mi je neřekli. Ani jsem snad nechtěla. Chtěla jsem si stále uchovávat plamínek naděje. I když mi bylo jasné, že asi to nebude žádná hitparáda, když mě kvůli tomu tahají do Prahy. Takže v pátek jsem sbalili saky paky, ani nevím jak, ale nějak jsme ostatním vysvětlili proč musíme odjet dřív a ještě přes Prahu a vyjeli jsme. Lilo jak z konve, cesta nic moc. Moje nervozita by se dala krájet. Nakonec jsem do Prahy dojeli. Zdenda mě vyhodil před poliklinikou a jel s dětmi na oběd. Já si vyrazila pro ortel. Do ordinace jsem vstupovala s úsměvem. Jaký výsledek jsem dostala, všichni víme. První dotaz byl jakou mám prognózu. No odpověď se mi nedostala. Ale za to mi bylo řečeno, že to není úplně to nejhorší, co bych mohla mít. Teď už mi to zní celkem pozitivně, ale tam jsem si to překládala tak, že jsem v dost velkých sračkách. Druhá otázka byla, jestli budu moci odletět do na dovolenou do Barcelony. Odpověď byla kladná, to mě trochu uklidnilo. Odešla jsem s termínem návštěvy onkoložky a nejistotou co bude. Venku lilo, takže těch pár slz co mi spadly splynuly s deštěm. Moje další kroky vedly do knihkupectví pro knihu o tom jak překonat rakovinu.

 Když jsem přišla za dětmi a za Zdendou do restaurace, nemusela jsem už nic říkat. Předání zprávy jsem zvládla beze slz. Nacpala jsem do sebe trochu polévky, s pocitem, že další dny už nebudu moct nic jíst a budu jen hubnout a hubnout, až budu jak smrt. 

Po jídle jsme vyrazili směr jih. Na můj první festival. No trochu jsem si říkala, zda je to vhodné jít se bavit, když skoro umírám. No nakonec jsem vyrazila a opět, bylo to moc fajn. Neříkám, že jsem se bych se bezstarostně bavila, to moc nešlo, ale bavila jsem se. V neděli přišli nepříjmné povinnosti a to, oznámit to  rodině....A odtud to znáte....

Tento článek píšu na dovolené, u vody,  vedle sebe točené pivo a kolem sebe lidi, které mám ráda. Krom Zdendy, dětí a kamarádů, také Ondru s rodinou. Mého nevlastního bráchu, se kterým jsem se našli krátce po sdělení mé diagnózy. Bylo by tomu tak, kdyby se mi rakovina vyhnula? Možná ano, ale možná také ne...možná nemoc dala do pohybu některé věci, které byly dlouho odkládány...

Takhle jednou před rokem

Přesně před rokem byl ten týden, kdy to vše začalo. Před rokem v pondělí jsem měla narozeniny. Děti zůstaly na jihu a já se těšila, jak si volno užiju a budu dělat vše, co s dětmi moc nejde. Ráno jsem si zašla na snídani a pak jsem pomalu vyrazila ke gynekologovi s nalezenou bulkou v podpaží. K doktorovi jsem se ale nedostala. Sestřičky mi okamžitě napsaly žádanku na statimové vyšetření ultrazvukem. Sjela jsem o několik pater níž do mamacentra. Tam ale měli narváno, tak jsem jim velkoryse vyšla vstříc a nabídla se, že přijdu další den. Den sem, den tam, vždyť o nic nejde. Netušila jsem, že jsem si tím odložila začátek špatného snu. 

Odpoledne jsem vyrazila za klientkou cvičit, pak mě vyhodili z jógy, protože jsem přišla o pár minut později a nezbylo na mě místo. Obrečela jsem to. Večer jsem šla na kafe a do kina s kamarádkami. Přemýšlela jsem, zda jim o své bouli říct, ale nechtěla jsem to dramatizovat a vlastně mi přišlo zbytečné o tom mluvit.

Další den jsem si ráno šla zaběhat. Měla jsem svůj tajný plán. Maraton. Netušila jsem, že mě čeká jiný maraton. Po 12 hodině jsem vyrazila na ultrazvuk. Přišla jsem pozdě. Pro mě typické. Už se tam po mně sháněly. No, říkala jsem si - co blbnou???. Na ultrazvuku mi nepřišlo nic divného, ani výraz doktorky. Výhoda pomalého vedení. 

Byla jsem objednána na biopsii, to už mi bylo malinko divné, ale stále jsem byla v tom svém klídku. Šla jsem pracovat a pak jsem vyrazila za Zdendou a jeho kamarádem na pivo. Trochu se to protáhlo, takže ráno se mi vstávalo ztěžka. Byla jsem rozladěná, že místo abych si užívala volna a spala do zásoby, tak běhám po doktorech. V mammacentru už na mně čekaly. Šup, šup a už jsem ležela na lehátku a snažila se nemyslet na tu megajehlu co do mně v další vteřině zabodla lékařka. I přes divné řeči sestřičky v tom smyslu, že kolegyně s malým děckem se z toho taky dostala, jsem byla dost klidná a nedocházelo mi co se děje. Až když mi doktorka začala sdělovat, co se může dít v následujících týdnech, jsem zpozorněla. Rozbrečela jsem se, až když jsem volala mamce.

Jak plynul den viděla jsem svůj stav temněji a temněji. Večer, když jsem šli se Zdendou na mojí narozeninovou večeři do podniku, kam už se asi nikdy nepodívám, mě pětichodové luxusní menu nechávalo chladnou. Snažila jsem se Zdendovi vysvětlit, co mě nejspíš čeká. Nevěřil tomu, ani já ne. Přesto mi bylo špatně a každý okamžik jsem vnímala jako poslední.

Čurající chlapeček

Ufff, právě jsem vyprala všechno oblečení a hlavně boty, které dnes Edwin pokřtil...idealní čas na odplenkování, když nám nepere pračka...Ale pěkně popořádku.

Včera večer jsem si řekla, že vstanu pěkně ráno v před šestou, abych měla před dětmi trochu náskok (podotýkám, že takovýto majstrštyk se mi za celé skoro 4 roky ještě nepodařil). No v sedm mě vzbudil Edwin, že má hlad...takže ráno začalo klasicky...ale nevím proč, něco nebylo v pořádku...děti to zistily, ještě v posteli, když jsem už takhle ráno použila volume na max...Ale dobrý...ustáli jsme to:-) Po dlouhém vypravování na brzkou ranní procházku jsem před jedenáctou vyrazili z bytu a zapomněla jsem na jednu zásadní věc. Cesta dolů na poštu probíhala klasicky, po mém diplomatickém zásahu se děti domluvili a dokonce se neservali o kolo a Juli vzorně ustoupila a vzala si kočárek. Idylka. Venku přijemné počasí. Děti čisté, Edwin jede spořádaně na kolo odrážedle, učí se to, takže ani neujíždí, Juli samá legrácka a úsměv...Dokud na ní nezasvítí slunce, to zjistí, že ty šaty s dlouhým rukávem nebyl nejvhodnější výběr...polovinu cesty je celé naše okolí nucené poslouchat jak umírá vedrem, jak je to strašné, sotva se plouží...no hérečka hadr...dole kapituluju a dovolím ji si šaty sundat, ať si jde klidně v kalhotkách. A je klid, Juli zase šťastná. Dorazíme na poštu. Snažím se ukočírovat Edwina, aby tam na svém kole nepřeválcoval frontu čekajících. Ale jde to celkem rychle a v momentě, kdy se dostávám k okýnku, Edwin hlásí, že chce čůrat. No v euforii, že jsem tak rychle na řadě, mu říkám, ať chvilku vydrží...

A začínám s paní za přepážkou vyjednávat, jdu si pro dva balíky a jsem celkem nastartovaná...protože, znáte to...čekáte celý den doma, aby vám pak přišla smska, že přes veškerou snahu se balík nepodařilo doručit. A dost nutně ty baliký potřebuji, jelikož v jednom byly spacáky pro děti a v druhém růžové kalhoty pro Juli, aby po skalách a na dětském táboře v lese nepobíhala v šatech punčocháčích. No tak ten tam byl. Ale spacáky nikde. Ejhle, chybka se vloudila a já splašenec jsem sice napsala dobrou adresu, ale jak jsem v poslední době rozpolcená a nevím, kdeže vlastně bydlíme, tak směrovací číslo jsem napsala do Borovan. No a jak se snažím z paní vypáčit, kde ten balík je, tak Edwin zase hlásí, že potřebuje čurat. Já celá nervní, že spacáky budou cestovat někde po republice a děti nebudou mít v čem spát, Edwina odbíjím, ať neruší. Nakonec zjišťuji, že balík je na depu 2, to si asi podle pošťačky budu muset vypátrat sama, kde depo 2 je. Edwin zase hlásí, že chce čurat, zběžně kouknu, je trochu mokrý, tak si říkám, že už to asi pustil a řeším dál ztracené spacáky. KONEČNĚ dostávám informaci, kde je a číslo kam mám volat. Hurá!!! A v tom Edwin čurám a Juli mami tady je mokro...Edwin dal celé poště najevo, co si o ní myslí...Vzala jsem si papírek s telefonem, překročila louži a...už jsem neměla sílu prosit o hadr a vytírat tam Edwinův rybník...To je tak, když zapomenete dát dítě, které učíte chodit bez plínky vyčůrat při odchodu z domu.

No tak jsme hrdě odkráčeli z pošty. Venku jsem z Edwina udělala naháče a za Julinky řevu, že do kopce nepůjde a že chce nanuka jsme se doplazili domů. 

Co se dělo po zbytek dne, asi ani nebudu psát, jak se děti servali o kolo, jak jsem nastoupila s dvěmi dětmi do plného autobusu a když se bus rozjel a já zatímco chytala odrážedla, tak se děti rozběhly, k těm nejvzdálenějším sedačkám a spolucestující je nestíhali chytat. Jak jsme nastoupili do plného metra, já zas krotila kola a děti padaly jak kuželky, ale ještě mě stihly komandovat, ať jim vyndám něco jídlu. Jak se servali ve výtahu o to, kdo máčkne. Jak Edwin počůral chodník v business centru a načůral si do bot. A jak Juli ztropila scénu v Decathlonu, když jsme ji odmítli koupit to krásné růžové kolo.

Ale jinak jsme se měli krásně, občas se i domluvili, kdo na tom kole pojede (nikdo na ničem, takže já táhla kolo i motorku), kdo máčkne ve výtahu a tak :-). Zítra jedem kempovat s naším novým rodinným stanem, tak držte palce, ať nám pošta doručí ty spacáky, abych je nemusel honit po někde po depech pošty.