Prsa v háji : Tři týdny lázeňskou povalečkou

Parkujeme auto před nádražím, Zdenda hází na záda mou třicetikilovou krosnu, ve které nic není, jak zjišťuji o pár hodin později při vybalování a já ještě v posledních minutách dělám před autem módní přehlídku a nemůžu se rozhodnout, jakou bundu a jakou kabelku si vezmu.

A hurá směr Plzeň, kde očekávám trochu adrenalin při přestupu na pendolino. Ale ČD překvapily a zpoždění se nekonalo a tudíž ani můj sprint a zmatené pobíhání mezi nástupišti. Usedám do vagonu, kde celého jeho osazenstvo ve věkovém průměru 70+ jede taktéž do Františkových Lázní. Takže Božka potká Maruš a celé šťastné jaká je to náhoda, že se tu vidí, vystupují a míří si to, jako dalších X lidí a já do hotelu Pawlik.

Naše první kroky směřují, kam jinam než do jídelny, kde mě ihned zaujme upozornění na dodržování dress codu. Ten asi nedodržím, jelikož při vybalování zjišťuji, že má garderoba sestává z tepláků, 2 triček, mikiny, crocsů a asi stopadesáti milinu věcí na běhání. Nevím o co mi při balení šlo. No asi jsem si lázně spletla se sportovním soustředěním. I když ono to tak trochu je. Protože z jednoho konce na druhý je to asi 1km. Po obědě mám trochu dilema, zda vyrazit plavat či na bar. Ale času tu mám spoustu a zvládám oboje. Popíjet sekt u krbu a poslouchat živou hru na klavír…to zní jako pohádka, že?

Další den už vstávačka před sedmou, snídaně a hurá na procedury. Uhličitá koupel, inhalace, běh (to není procedura), doktor, oběd… no máme to tady nabitý, co vám budu povídat.

Odpoledne máme volno a vyrážíme někam na kafe a na jídlo. Nevím proč, ale ke snídaní i k obědu jsem si nandala tak malé porce, že už ve tři umírám hlady a to ještě netuším, že bude nadlidský úkol sehnat nějaký otevřený podnik. Vyrážíme najisto do kavárny, která nám byla doporučena. Mají zavřeno. Skoro celý měsíc. Je nám to dost líto, ale hlad je neúprosný a jdeme tedy do kavárny hned vedle. Zavřeno do konce ledna. Hmmm. Ok, jdeme lázeňskou promenádou s nadějí, že tam snad…další dva podniky, které míjíme mají opět celý měsíc dovolenou. Vcházíme s nadějí do první otevřené kavárny. Nikdo tam není, jen smrad kouře, ač tam nikdo nekouří. Dáváme se na ústup. Nakonec nacházíme příjemnou kavárnu a restauraci naproti. Jenže nevaří. Tak si dáme dva hnusné zákusky a jdeme hledat Vietnamce s jídlem. Ty nenajdem, Vietnamci tady totiž prodávají asi jen hadry pro věkovou skupinu 60+. Přicházíme na hotel akorát v době večeře. Nacpu se co to jde. A vyrážím plavat. Jídlo mě nadnáší a plave se mi krásně.

Večer dáváme tomuto městu druhou šanci a opět vyrážíme hledat nějaký otevřený podnik. No je to dost fuška. Nakonec končíme v celkem bizarní diskokavárně, kde se život zastavil někdy v 90.letech a kde to na nás zkouší dva lázeňští šviháci. No vypijem pár piv, s díky odmítáme pozvání na drink a vyrážíme zpět.

Další dny plynou v podobném tempu, dopoledne procedury, pak běh, plavání a večer telka nebo místní bar. S městem jsem to vzdaly:-). Druhý týden přijíždí děti, takže trochu adrenalin do toho lázeňského povalování a teď už se nám to blíží pomalu ke končí.

Kdo má nárok na lázně a ještě váhá, zda ano či ne, tak já říkám ROZHODNĚ ANO!! Tři týdny jsou tedy dlouhá doba, taky se mi nechtělo. Ale teď nelituji ani vteřinu! Mám spoustu času na utřídění myšlenek, krásně jsem se rozběhala a pravidelně navařeno, každý den ustlaná postel, aniž bych hnula prstem je prostě paráda.

Jo a ještě koho zajímá co tu s námi dělají:

Takže konkrétně já mám: